Obliviscium IV.

IV.
"Tady máš zbraň", podal překvapenému stevovi pistol, sám vyzbrojen brokovnicí vyšel z komůrky na chodbičku. Ukazal ať zatím počká tady, namísto ke dveřím šel hlouběji chodbou, na konci krátce posvítil na žebřík, kterého si Steve v té tmě nemohl všimnout. Tiše a bez světla vylezl někma nahoru. Steve se přikrčel za otevřené plechy pobité dveře a vyčkával příchozí. Po chvíli bylo slyyšet zavrzání žebříku, to se Daniels vracel. Svítil si.
"V pořádku, to byla jen zvěř."
Steve si oddechl. Neuměl si představit, že by měl někoho zabít. "Prosímtě, co bylo to zvonění?"
"To jsou alarmy, po okolí mám nastražené napnuté vlasce a kdykoli o některý z nich někdo zavadí, donese se mi to jako alarm až sem. Nejednou už mi to zachránilo život. Pojď dospíš se, zítra musíš vymyslet co dál, tady nemůžeš zůstat."
Steve se uložil na pohovku, jestli večer nemohl usnout, tak teď už to nešlo vůbec, zůstal ve střehu až o rána.
Daniels ráno vstal, beze slova hodil do kamen několik třísek a nechal je aby se opět rozhořela, postavil na ně hliníkovou konvici s vodou, připravil dva plechové hrnečky a prohlížel si Steva. Mlčel.
Steve hleděl hypnotizovaně na konvici, když se začala voda vařit Daniels vstal a přelil meltu v obou plecháčcích, jeden podal Stevovi, sám jej pevně svíral v holé ruce.
Steve jej rychle položil na zem, neboť ho pálil a chvilku koukal na Danielsovu holou hlavu než se zeptal. "Jak jsi tady vlastně dlouho?"
Daniels se pousmál. "Já se tu narodil." Usrkl si kávy a položil ji na stůl. "ale tohle hlídání tu už mám skoro pět let." Poškrábal se na křivém nose, svraštil čelo "Ale co s tebou?"
"Steve pohlédl na své ruce založené v klíně. "Nevím."
"Dneska se tu zastaví zásobovací družina, můžou tě vzít do Vrchlabí a tam se rozhodneš jak dál, hm?"
"Nemám co stratit. Ale co budu dělat ve Vrchlabí?" Tázal se Steve.
"Vrchlabí je podstatně více obydlené než tohle zatracené místo. Mají tam více potravy a celkově všech záspob. Lépe se tam o tebe postarají. Navíc tam mají i funkční železnici Neměl by pak být problém dostat se třeba do Hradce Králové, tedy spíš do toho co po Hradci zbylo."
"Jo jo..." Steve přemýšlel. Má opouštět Danielse, zatím jediného člověka, ke kterému měl nějaký vztah do toho nepřátelského světa plného cizích tváří? Měl snad nějaké poslání? Má vůči sobě nebo osobě sobě blízké nějaké závazky? Co znamaná ta žena na fotografii? "Musím odejít, víš Danielsi, jestli ta žena z té fotografie je moje manželka a ta holčička moje dcerka, musím je najít. Ať mě k tomuhle Zapomění vedlo cokoliv, přijdu tomu na kloub. Daniels se zvedl, poklepal ho svou ohromnou rukou po rameně.
"To je slovo muže."
Zásobování mělo přijet až odpoledne. Daniels měl v Rokytnici i malou zahrádku, o kterou se staral. Vyprávěl Stevovi, jak se to tu stalo. Útoky na cicilisty byli zakázané, ale ve válce se na nějaká pravidla nehraje a pod záminkou Skladování zbraní přelétla jednou v noci nad Rokytnicí dvě letadla a schodila několik desítek drobných bomb - kobercový nálet. Několik lidí přišlo o život, bylo spousta zranění a hlavně to začalo šířit strach. Přišla výzva k opuštění a že nepřítel varuje, jetsli to tu neopustí, útok zopakuje ale s větší intenzitou. Říká se, že takhle nechali vylidnit skoro celé pohraničí. Nechali tu jen jednoho, který to tu hlídá a podává jednou za týden zprávy co se změnilo. Danielsovi proto také někteří říkají Strážce. Od té doby je tu většinu času sám, občas ho někdo navštíví, ale není to jen tak, musí mít povolení od vedení ve Vrchlabí.
K obědu Daniels podusil mrkev s uvařil trochu rýže ke zbytku zajíce. Steve si zkontroloval věci a opravdu brzy uslyšeli rachot. Přijela stará armádní Tatra. Oprýskaná, orezlá ale funkční.
Z Tatry vyskočil muž, podobného vzevření jako Daniels, na vyholeném temeni měl vytetovaného orla. Vřele si spolu potřásli rukou. Příchozí hodil pohledem na Steva. "Jo to je Steve" Představil ho Daniels, "Steve, tohle je Pepa, ale nikdo mu neřekne jinak než Pepíno." Otočil se zpátky k Pepínovi. "Co nevého mezi Stalkery."
"U nás dobrý. A tady?" odpověděl vesele.
"Mám tu klid."
Mezitím, co si spolu vyměňovali krátké věty, všiml si steve, že Tatrovka je už opravdu dost stará a řádně naložená. Teprve když ji celou obešel všiml si mladíka který seděl vedle spolujezdce. Měl ruku s cigaretou ven z okénka, které bylo nepochybně dávno rozbité a čekal až Pepino s Danielsem doklábosý. Mohlo mu být nanejvýš pět a dvacet. Zatímco pepíno měl jistě po třicítce a Daneils, přestože vypadal dobře, musel se už blížit k padesáti. Steva napdla myšlenka jak je vlastně přesně sám starý. Typnul si, že bude starý jako Pepino.
Daniels si odnesl nějaké balíčky k sobě hlasitě zavolal "Sbohem!" Pepino nastartoval hlučnou Tatrovku a všichni tři odjížděli horskými úbočími někam pryč. Steve to tu neznal. V Tatrovce se nedalo mluvit, byl tam hrozný hluk.
Objeli ještě čtyři stanoviště. Mladík se jmenoval Michal a měl na starosti samopal, kterým mířil z okénka a nezpouštěl oči z cesty.
Projeli Tanvald, Jablonec a dorazili do velkého města. Minuli stovky opuštěných domů, vyrabovaných obchodů, dětských center. Steve nepřehlédl časté poutače na ZOO a zábavní centra. Zastavili v jedné malé uličce před zašedlým, ale dříve jistě vesele pomalovaným domem. Čekala tady hned trojice, opět holohlavých mužů, kteří vypadali, stejně jako Daniels či Pepino, že patří k sektě vrahů. Pepino se s nimi o něčem bavil, zasmál se, ale pak kývl směrem k autu a chlapi rychle udělali, co bylo potřeba. Pepino nasedl do Tatry. "Tak tohle byl Liberec."
Steve se od Michala dozvěděl, že Střážci se poznají jednoduše, mají vyholenou hlavu a drsný hůmor. Teď jeli docela dlouho, do kopce a motor Tatrovky se zahříval. Zastavili. Pepino a Michal si zapálili cigeretu, nabídli i Stevovi, ale ten odmítl. Z louky byl široký výhled. Jen tak seděli, pokuřovali a mlčky sledovali krajinu pod nimi.
Do Albrechtic, pod Tanvaldský Špičák dorazili až v pozdním odpoledni. Albechtice byli nejvíce zachovalé, přesto opuštěné. Podle Michala ne zcela. Z vrcholku kopce k nim sbíhali dva muži. Široký pás bez vysokých stromů vypadal jo bývalá sjezdovka. Strany lemovali vysoké sloupy s kolesy.
Oba muži měli vyholené hlavy, což už Steva nijak nepřekvapilo, ale co ho překvapilo, že se s Pepinem nevítali nijak vesele, jo by měli starosti.
Po rychlé pozdravení ihned jeden z nich zpustil.
"Hele Pepino, okolo hranic provádí nějaký pokusy, jen se to tam jima hemží. Něco zkoušej. Na tu dálku není moc jasný co, ale stavějí tam antény a mají tam dovezenou nějakou velkou, opravdu velkou, prostě ani nevim jak to nazvat, nádobu, kolem který třepčej jak pominutý."
Druhý ještě dodal "Nevíme co to je, ale něco tu smrdí. Nelíbí se nám to, jednotlivé federace by to měli vědět, máte ještě funkční spojení z ústředny na ostatní?"
Pepino vypadal rozpačitě. Steve mezitím vylezl ven a rozhovor si vyslechl. "Děje se něco?"
"Ale dělájí nám starosti Rusáci, vyvíjí nějakou technologii, která nám dohromady nic neříká, ale světoví mír z toho nebude." Pepino se otočil zpět ke dvěma Strážcům, "Myslel jsem že zůstaneme, ale to rovnou pojedeme. Vyložte si co potřebujete, je tam i bedna Plzně. Jo a to spojení, to máme, ale jen k Praze. Praha se teď dost izoluje, připadá mi, a vůbec si nejsem jist, jestli předávají zprávy až do Plzně a Jižních Čech. Poslední dobou není možné se spoléhat na radiové vlny, a všechno musí po drátech."
Dlouho se nezdrželi, než vyjeli, byl severní svah už celý ve stínu. Michal vysvětlil Stevovi, že dříve se dalo vyjet cestou až nahoru k místu, kde se zdržují teď Strážci, ale vítr povyvracel několik stromů a proto si musí nahoru vynášet věci na zádech. Obyčejně chlapům ze Špičáku pomáhají věci vynést, aby nemuseli dvakrát, ale tahle zpráva je příliš závažná.
Burácení motoru se rozeznívalo tichým a potemnělým údolím. Steve dost pochyboval o jejich nenápadnosti a klidně by nechal světla rosvícená. Michal nabízel chleba s kusem sýra. Cesta do Vrchlabí vedla skoro celá z kopce a Tatra neměla příliš dobré brzdy, takže namísto tiché jízdy musel Pepino neustále přeřazovat, což vyloudilo nejeden nehezký zvuk a dieslový motor hlasitě kvílel v příliš vysokých otáčkách.
Okolo jedenácté se před nimi vynořilo Vrchlabí, na první pohled stejně opuštěné jako ostatní stanoviště. Opak byl pravdou. Tatru zastavili na malém náměstí přímo na chodníku, prošli okolo vesele nabarvených domů až do místního obecní úřadu.
Tam už na ně čekalo několik lidí, se ketrými se Michal i Pepino dobře znali.