Vítězný únor

Nejstarší řezník se právě vrátil z Hradu. Milion uší u rádia a tisíc lidí v davu. Je konec února a zima, zdá se, má teprve začít. I předseda si musel půjčit beranici od soudruha, kterého nechá za pár let vymazat. Postaví se na podium, ne to není podium, je to barikáda a on je historický revolucionář. Ráno možná vstal jako premiér, ale spát půjde jako proletář! Jako prostý dělník historie, kterou dávno předpověděl mrtvý mistr filosof.

Stojí na podiu jako kapitán na můstku ledoborce, který si pomalu ale jistě razí cestu skrze kry starého řádu. Zahrozí pěstí neviditelnému nepříteli, krysám kontrarevoluce, které užírají vzácné zásoby. Však na vás taky dojde, vypasení páni! Podívejte se na mou armádu, křičí kapitán a pod ním se objeví tisícihlavá saň, armáda dělnických mušketýru.

„Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“

Kapitán nadiktoval své věty přímo do učebnic historie. Zítra vyjdou noviny s jeho proslovem, rozsudkem nad republikou, napsaného podle zákonů Rudého Práva. Dneska se bude slavit a pít a milovat. Dneska se bude plakat a pít a bědovat. A zítra se bude budovat. Bude se budovat průmysl, budou se budovat kobky, bude se budovat demokracie, budou se budovat koncentráky, budou se budovat zítřky, budou se budovat lži. Přichází doba, kdy bude možné stát jenom na jedné straně a kdo nejde s námi, ten nepůjde nikam.

Ještě večer projdou hlavním městem dva průvody. Průvod síly a průvod strachu. Ohně budou pochodovat po hlavních náměstích, pušky na ramenou a dupou po dlaždicích. Ať se země třese, dneska patří nám! Ať se třese před námi! Ať se třese, tady se dělá revoluce!

Druhý pochod je pohřební, ale jeho účastníci to ještě nevědí. Smuteční průvod táhne směrem k Hradu, ale nenajdou prezidenta. Starý pán se schová za záclonu a tiše si mrumlá. Snad nad tím, jak si každý myslí, že může dělat dějiny. Dejte mi pokoj, jsem starý, nemocný, dneska už jsem tu jednou vichřici měl! Pozůstalí se musejí rozejít bez požehnání a předseda se ušklíbne – Edvard Beneš se mi zasloužil o stát!

Byl vítězný únor, začátek rudého roku, který skončí sametovým listopadem. Byl únor a teprve začínala zima…