Jsme ven velký cirkus

....a bude následovat ohňostroj a lidová veselice! A je pátého ledna 1757, něco mezi pátou a šestou hodinou večerní. Dva dny čekáš jak lovec na svou kořist. Dva dny přešlapování před palácem. Dva dny prožité jako v horečce. Dva dny je nebe nad hlavou plné hadů, svíjejících se potvor, zuby jak jehly, zaražené do mozku, jejich jed pění krev v žilách...
Až nyní – konečně! To je on! Král děvkař! Skoro nikdo ho nehlídá! Jenom takoví nafintění pápěrkové! Hop! A jsme tu sami, Veličenstvo. Jen my dva – v tomhle malém, zlatém domečku na kolečkách. Ty jsi můj král – a já jsem tvůj vrah! Vidíš ten nůž? Když ti ho vrazím do srdce, budeš to mít za sebou... mám to udělat? Mám? Koho se ptám? Sebe? Mám zabít krále? Chci to? Proč tady vlastně jsem? Proč držím v ruce ten nůž? Já... nechci zde být... chtěl bych... kde jsem se tu vlastně vzal? Ach, bože, na nic si nevzpomínám... mám v ruce nůž, ruku napřaženou k ráně... dobrá, tak tedy bodnu... na ničem už nesejde...
„Ach, milý Giacomo, jak jsem ráda, že jste mne seznámil se svým přítelem, hrabětem Šestkrát!"
„Tiretta je hrabě Šestkrát? Co to znamená?"
„Šestkrát to dokázal včera v noci! Ani se nevzpomínám, kdy mi bylo naposledy tak blaze! Nechám si ho u sebe, když dovolíte."
„Milerád, ale co váš milenec, monsieur le Noir?"
„Co by? Představím mu ho jako svého bratrance!"
„A bude tomu věřit?"
„Cha! Když mi věří, že jsem papežova neteř, bude mi věřit i toto!"
A zarážejí první klín. „Přiznej se! Proč jsi chtěl zabít našeho panovníka?"
„Aby byl zase klid. Aby se církev zas sjednotila!"
„A kolik vás bylo? Jak dlouho jste chystali spiknutí?"
„Žádné spiknutí. To všechno jen já sám."
A zarážejí druhý klín. Kosti praští.
„Nelži. Kdo jsou tví komplicové?"
„Žádní nejsou."
„Lžeš!"
Třetí klín. Čtvrtý klín. Kolena jsou na maděru.
„Co se děje? Je po něm? Podívejte se na něj, doktore."
„Nic mu není. Jenom to hraje."
„Dobře. Polijte ho vodou a nechte chvilku vzpamatovat."
Pátý klín, šestý... dvě a půl hodiny nepředstavitelné bolesti. Nohy na padrť.
„Doporučoval bych výslechu zanechat."
„Proč, doktore?"
„Nemusel by to přežít. Myslím, že teď už má opravdu dost."
„Dobrá. Spoutejte ho, ať s sebou nemůže sám skoncovat."
„Tak co, sehnal jste to okno na zítřek?"
„Samozřejmě, drahý Tiretto, za peníze se dá v Paříži sehnat cokoliv! Je to okénko jak malované, v prvním patře, s výhledem rovnou na popraviště. Dámy se pravda, budou muset poněkud zmáčknout, budou-li se tam chtít vejít všechny tři. Na druhou stranu se budou moci opírat o parapet. Nám bohužel nezbude, než stát hned za nimi."
...popravčí kára kodrcá po dláždění a každičký kámen jakoby znova rozdíral zmrzačené nohy... a už je slyšet bzučení davu, čekajícího na své divadlo. Cizí ruce se chápou těla a nesou je na dřevěné pódium... už není, není Damiens... je jenom tělo. Položeno na tvrdou dubovou lavici, pevně přikováno čtyřmi železnými obručemi. Hle – ruka co třímala vražednou zbraň - ta první musí být potrestána. V kotlíku doutná síra. Plameny se zakusují do kůže. Opravdu je to moje ruka? Co to s ní dělají? Někdo tu strašně řve – jsem to snad já?
„...nějak špatně jim to hoří – s takovou mu tu pazouru neupálí do soudného dne..."
„...ach bože, jak ten hrozně křičí! Proč musí tak trpět? Je to ubohý blázen, králi takřka neublížil..."
„...vida, ta stará bába má docela fešné pozadí, co kdybych ji trošičku nadzvedl sukně?..."
„... co to dělá ten chlívák? Hmm, není to až tak nepříjemné... a ta podívaná, ta mě taky... och!..."
...proč mi to děláte? Proč mě rovnou nezabijete? Jak dlouho to ještě bude trvat? Nikdy jsem neviděl takhle veliké kleště – rudá dračí tlama... zakusují se do masa... syčí to a prská... ne, nic z toho se mi neděje, netýká se mě to, já tady vůbec nejsem... vida, hned dva se jich musí chopit kleští... kroutí a páčí... masu se nechce z těla ven... co to nesou?... aha... ááá... horký vosk... nalít do rány, pak horký olej, roztavené olovo... co přijde na závěr? ...jakási žhnoucí směs – síra s pryskyřicí... propaluje se hluboko do těla... musím se podívat jak... jak jsou s tím daleko... to jsou opravdu moje kosti?... Bůh tohle dovolí?...
„...vida, vida, vypadá to, že bába nemá nic proti... hehe... tak šup tam s ním... hezky pomaloučku, polehoučku..."
„...to se mi snad jenom zdá! Tenhle Tiretta, to je teda případ! A ta ženská taky – oči nespustí z krvavého divadla ani na okamžik a zezadu se při tom klidně nechá oblažovat od hraběte. Tomu teda říkám nátura..."
„Přiveďte koně!" Čí je to hlas? Samotného ďábla? Ne, ne – poznávám ho – je to Le Breton, soudní úředník. Má to tady na povel...řetězy na nohy a na ruce... prásknutí biče... ve všech kostech to praská a loupe... tohle je konec... musí to být konec... proč, proč mé tělo vzdoruje?
„Co je? Co se děje?"
„Nechtějí povolit, pane Bretone."
„Musí to jít. Hej vy tam – práskněte pořádně do těch koní!"
„Nemá to cenu, koně mají dost."
„Co mi to dali za herky? Tak přiveďte ještě ty dva náhradní a dejte je k nohám!"
Prásknutí biče – celý svět je jedna velká bolest – tak se vzdej, vzdej se, tělo...
„Nikam to nevede. Rozčtvrtíme ho ručně..."
„Ne, mistře popravčí – obraťte koně – zkusíme mu je nejdřív vykloubit..."
„Jak poroučíte, pane..."
Nebesa smilujte se! Pane, kde jsi? Nebo třeba i ďábel... vždyť je to jedno... hlavně konec... prosím... ať to skončí... já už nemůžu... ne...mů...žu...
„Je to k ničemu, pane Bretone, pořád drží... a koně nám za chvíli lehnou..."
„Sakra! Ten chlap je snad ze železa, nebo co! Dobrá tedy – chopte se nožů – ale jenom naříznout!"
Jen si dělejte, co chcete... už to nebolí... tělo nic necítí... je mrtvé... to jen duše ho stále ještě odmítá opustit... tak jen krájejte, krájejte, hezky až ke kosti... vysvoboďte duši...
„Hotovo?"
„Ano, pane."
„Dobrá – pobídněte koně!"
„Povedlo se!"
„Výborně. Odvažte ho a hoďte do ohně."
Plameny – vidím vás přicházet... ještě pořád vás vidím... ještě pořád...
...popel je rozprášen, dům zbořen, otec, manželka a dcera posláni do vyhnanství, bratři musí změnit příjmení – nikdo již nesmí vypustit z úst jméno Damiens...
„Hej, Tiretto, pojď sem!"
„Ano, pane Casanovo?"
„Včera jsem byl na návštěvě u madame X..."
„No a?"
„Jak to vypadá, tak se na tebe docela zlobí."
„Jak to? Nelíbilo se jí to? Byla to přece jízda jak se patří. Celé dvě hodiny jsem se ani na chviličku nezastavil – dobrou půlku toho představení!"
„Jenomže do blbý díry, ty koni! Víš, že je tady za to trest smrti?"
„Ajaj. Chybička se vloudila. Já vážně nerad – ale v těch kraječkách a voláncích jeden snadno zabloudí... teda ono mi to bylo trošku divný, ale říkal jsem si – stará bréca, studánka už maličko vyschla...ale udělala se čtyřikrát! Čtyřikrát – úplně jasně."
"Tak to bude možná ten problém – že jsi neobhájil svůj titul! Cheche – budeš to muset napravit!"
„Cože?!"
„No, musíš jí to vynahradit. Ale tentokrát hezky zepředu, jak se sluší a patří. Není to přece žádná kurva!