Protože on chtěl 13. kapitola

„Mám o tom ještě popřemýšlet,“ zalhala jsem, aniž bych přemýšlela nad následky.
„Neber to prosím,“ žadonil takovým tónem hlasu, který mě znovu donutil přemýšlet nad tím, co je na tom tak špatného.
„To ti slíbit nemůžu…“ Podotkla jsem a zmizela v koupelně.
Cítila jsem se hůř a hůř. Nechtěla jsem ublížit ani jednomu. Chtěla jsem to se Samem alespoň zkusit… Přece jen to byl on, kdo mě zachránil a přivedl sem.
Večerní hygienu jsem dnes zvládla o něco rychleji jak včera a dokonce jsem ani na nic nezapomněla. Čištění zubů jsem natahovala jak jen jsem mohla, jen abych se vyhnula konverzaci s Nickem na téma škola. Věděla jsem, že mu nedokážu dlouho lhát. Že se zeptá ještě jednou a bude vědět pravdu. Opatrně jsem otevřela dveře a zhasnula světlo. Docela jsem si oddychla, když jsem ho v pokoji nenašla. Doufala jsem ale, že si nešel promluvit s Gabriel, pak bych byla docela nahraná.
Odplížila jsem se do postele a byla plně připravená sehrát, že spím. Netrvalo ale dlouho a moje hra se stala skutečností.
Ráno mi přihodilo další šok. Nick se totiž nezajímal o to, že jsem žila v domnění, že spí stále na gauči a bez upozornění si lehl vedle mě. Naštěstí ale ležel dostatečně daleko. Bylo lepší ho pozorovat, jak tiše oddychoval, občas zachrápal, což ho probudilo a tak se převalil na druhý bok a spal dál, než ho pozorovat, jak vyšiluje.
Opatrně jsem vylezla z postele, došla si vyčistit zuby a oblíknout se. Cestou zpátky jsem vzala z koupelny nůžtičky na nehty, ale v pokoji jsem zjistila, že není co stříhat a tak jsem je strčila do kapsy od mikiny, protože jsem byla se vracet.
Nick naposledy hlasitě zachrápal a definitivně se vzbudil.
„Nekecej, že jsi vzhůru dřív než já,“ prohlásil optimisticky ještě dřív, než se pořádně rozkoukal.
„Jo…no, už to tak bude,“ usmála jsem se, ale přetvářka nebyla mou silnou stránkou a tak mi úsměv rychle spadl.
„Co se děje?“
„Já…totiž…nezlob se…“ Koktala jsem a znovu hledala tu nejlepší cestu.
„Hmmm?“ nadzvyhl obočí.
Naposledy jsem se zhluboka nadechla.
„Přijala jsem to.“
„Cos to řekla?!? Zeptal se ještě docela přiměřeným hlasem.
„Už včera večer… nechtěla jsem tě naštvat…“ Vykrucovala jsem se a už teď jsem litovala toho, že jsem se přiznala.
„To nemyslíš vážně!!! Řekni, že si děláš legraci.“
Tupě jsem zírala do země, ale koutkem oka jsem zahlédla, že už není na posteli, ale stojí přímo přede mnou. Bála jsem se zvednout oči, ale slyšela jsem jak tiše vrčí.
„Nezlob se,“ špitla jsem.
„Vypadni!“ zařval.
„Co?“
„Jdi pryč, dokud se ovládám. Nechci ti ublížit.“
„Jak to myslíš?“ Nechápala jsem.
„Prostě vypadni!“
Pomalu jsem se kolem něj proplížila a rychle proplula mezi dveřmi. Konečky prstů se mi chvěly jako nikdy předtím. Sedla jsem si do rohu chodby a čekala co bude dál. Oči mě svěděli víc a víc, až upadla první slza.
Dveře znovu zavrzali, když odcházel z pokoje. Ani nepípl, když kolem mě procházel, jen mírně zrychlil tempo a rychle seběhl ze schodů. Poslední co jsem slyšela bylo bouchnutí vchodových dveří. Zmateně jsem koukala do prázdné chodby a přemýšlela co dál. Měla bych jít alespoň za Gabrielem, upozornit ho na to co se stalo. Měla jsem mu to říct už včera a neprotahovat to. Konečně se ozvalo další zaskřípání dveří. Tentokrát to byly ty Samovi. Přiběhl ke mně rychlým tempem a vyptával se, co se stalo…