ZOUFALSTVÍ

Byla noc před východem měsíce,zářily jen hvězdy,
v silném teplém větru,kymácely se visoké stromy.
Kráčel jsem divokou krajinou,vnímal kouzlo okolních krás,
noc byla velmi teplá,já ale cítil mráz.

Cesta má neměla konce,já cítil velkou únavu,
jen samé vzpomínky,hroznou bolestí mi tížily hlavu.
Cosi zleho neslo se tmou,já netušil nic,
jednou mě ovládala zima,po druhé zase hyc.

Slzy v očích mě pálily,jak žhavé uhlíky,
jednou jsem zapínal,po druhé rozepínal,kastěné knofliky.
Myslel jsem na milou,měl o ni strach,
v ústech z nekonečné cesty,dusil hořký prach.

Jen okolní krajina,se v temné záři koupala,
cesta byla nekonečná,zdálo se,že chodím do kola.
Lítka rozedraná do krve,smrt na mě dýchala,
zatínala do mě drápy,snad přicházela poslední hodina.

Viděl jsem vše krvavě,mezi stromy spatřil stín,
já netušil zda blouzním,nebo snad jen spím.
Po chvíly jsem vstupoval hloubjeji,do vlnobití zoufalství,
neznal jsem odpověď,snad to bylo nějaké poselství.

Nevím jaké to bylo poselství,štěstí nebo hněvu,
a já dostal velkou chuť,na ranní kávu.
Kol však panovala noc,nikde kolem žádné stavení,
bolelo mě u srdce,v hrdle divné pálení.

Kolem byla stále větší tma,oči se zavírali,
v divokém větru nocí,se divné zvuky ozývaly.
Můj zakalený zrak,se vznášel k nebeské klenbě,
unavený cestou,jsem se už viděl v rově.

Začalo však svítat,v očích se zaleskla jiskra,
ve slunci se leskla louka,kterou rozzářila rosa.
Temný svit noci,se postupně zmírňoval do růžova,
byl už nejvišší čas, hrozně mě rozbolela hlava.

Krajina se počala koupat,v jasné sluneční záři,
po nekonečné noci,se rozlil úsměv ve tváři.
Kráčel jsem dál,do kroku mě vítr hrál,
Každý kopec,každý strom,na cestu stín vrhal.

Konečně jsem došel tam,kam já jsem chtěl,
ale dům mé mile,co hledal jsem,opuštěn.
Únavou a zoufalstvím raněný,jsem k zemi kles,
zavřené oči,a smutně mi zpíval okolní les.

Oči se zarosili,už nechtělo se mi žít,
zmizela bez rozloučení,proč nechtěla se mnou být.
Každý den před spaním,si tuhle otázku pokládám,
snad je mým osudem,už stále zůstat sám.