Z dopisu na rozloučenou

Honzo, nestačili jsme se řádně rozloučit. Tentokrát to bolí, není to nesnesitelná bolest ale taková občasná, tupá. To je tím uvědoměním, tentokrát totiž vím, že už skončilo to „Ty a Já“.

Ten příběh plný pohádek a nesplněných tužeb a přání. Jako by krásný film ztratil v polovině děj. A pak jen černo, temnota a otazníky. Jak bolí prázdnota? Nesplněná očekávání? Kde jsme „my“…?

To jsme opravdu byli tolik naivní, nebo jsme chtěli být? Tentokrát je správný čas „odejít“ a už se nikdy neohlédnout… Tentokrát to cítím s každým nádechem a prociťuji celou svou bytostí. Už je konec toho neustálého trápení. Ten kolotoč se zastavil, kolotoč lží a polopravd. Z té samoty…, točí se mi hlava, najednou jsem opilá svobodou. Nové možnosti čekají za každým rohem, na každém kroku a svět je stejně krásný.

Nejsi další z mnoha, proto Ti píši. Byl jsi jedinou Láskou. Nemohu říct, že jsi byl pouhou kapitolou mého života. Nemohu říct, že Tě nahradí někdo další. Nemohu to tvrdit, nemohu si to ani nalhávat, neboť mé srdce křičí, že bych byla obrovským lhářem sobě samotné. Opravdu a skutečně jsi byl něco víc, něco neskutečně silného… Jakási síla, jež mě dokázala zničit a zároveň sílu dát…

Ten krásný ráj, jež nám nemůže nikdo nikdy vzít… Vždy se tam můžeme odebrat a opět spolu být. Ráj vzpomínek, truhla zážitků, nekonečné nebe hvězd…Ráda tam odcházím snít. Pouhá vzpomínka na to, když jsme sbírali houby, seděli na balkoně a měli zapálenou svíčku a každý jiný jakýkoliv okamžik, kdy naše duše hrály stejnou melodii a aniž by tyto dny byly nějaké zvláštní, ...tak na tomhle místě, na místě vzpomínek, mají jakýsi náboj a kouzlo, neuvěřitelnou moc… Jsou krásnějšími, než skutečně byly… Ráj polibků, ráj doteků, ráj úsměvů… Nikdo nám ho nikdy nevezme...a tento svět je mnohem bohatší a emotivěnší, než realita skutečná. Tahle Láska je pravá a nekonečná, ta Láska věčná, tahle Láska by přežila všechno. Takhle Láska je vším, je odpovědí na všechny otázky...a ona… v tomto světě již není, neexistuje…! Je pryč! V té nekonečné prázdnotě, v nedohlednu a už se nevrátí, ne v té pohádce o nás dvou… Můžeme ji nazvat i mýtem, který vymyslí jakékoliv malé dítě, pouhou pověrou… Prosím, ale věř, že jednou opět přijde a šanci nám dá. Přijde opět nečekaná a nevítaná a nabídne nám všechny ty poklady… Tak slib, že ji nenecháš poníženě odejít… Ať přijde v jakékoli podobě, přijmi ji… Už to nebudu já a už to nebudeš TY...ale bude jistě krásná, ba dokonce o mnoho krásnější.

To co bylo mezi námi? Peklo nebo něco daleko horšího? Hra na oběti, hra na bolest a utrpení… Hra bezmocnosti, ano, tak by se tomu také dalo říkat… Láska od nás utekla a my jí nechali jít… Ani jsme si nevšimli, že nás opouští.

Navždy s Tebou, navždy budu… To Ti slibuji. Čekají mě ještě mnohá krásná dobrodružství, cesta je plná překvapení a pokladů a já nebudu stát na místě. Jdu dál, jdu za něčím jistě krásným a z celého srdce si přeji, abys měl tutéž sílu… Běž a neohlížej se.

Nikdy se nevrátím a Ty se nikdy nevrátíš… Slib mi jen, že budeš šťastný a budu i já… Navždy již bez Tebe a přesto s Tebou, ve všech krásných i pochmurných chvílích… Vždy bude mé srdce navždy otevřené srdci Tvému a každý o tom bude předem obeznámen… Moje srdce bude hrát tutéž píseň, bude bolavé, když bude to Tvé a bude zamilované, když bude to Tvé. Jednou snad…, v nějakém dalším životě, jestli nám Bůh dá další šanci...jednou snad, opětovně se setkáme… Jednou snad vyléčím rány, které jsem Ti způsobila a naplním Tvé srdce Láskou, kterou si zasloužíš.

Do té doby, do těch dalších nekonečných časů, které strávíme bez sebe, Ti přeji jenom Lásku. Jsi úžasnej člověk, nyní, mluví moje srdce… Jsi báječnej, jsi silnej, jedinečnej a jinej, než Ty ostatní… Nikdy míň… Nenech si to nikdy nikým namluvit. Jsi síla, jsi boží dokonalost…

Loučím se Jája