JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 5 Děvečka pro všechno.

Děvečka pro všechno.
Kapitola 5.

Zašla jsem do vinárny za Zdeničkou abych se trochu vypovídala a u toho jsem se opila víc, než bylo zdrávo.
Sotva jsem vylezla po schodech ke svému pokoji, nebyla jsem schopna si ani odemknout.

Sedla jsem si na schod ke dveřím a rozplakala se. Nebyla to zrovna dobrá opička. Najednou se naproti otevřely dveře a v nich vedoucí.

„No nazdar,“ pomyslela jsem si. Kupodivu vedoucí si ke mně přisedl na schod a povídá:

„Leny, Leny, co to proboha vyvádíš. Jsi ohromně šikovná, uvažuji o tvém lepším zařazení a ty začínáš vyvádět jako malá puberťačka. Co se děje?“

„Já nevím,“ zavzlykala jsem.

„Ale já asi ano,“ odpovídá vedoucí, „máš hodně peněz a jsi příliš mladá na to, aby ti došlo, že se s nimi musí umět zacházet aby tě nepohltily.
Každý se to nenaučí, ale já udělám vše, aby ty jsi mezi ně nepatřila. Připomínáš mi moji dceru, ale tam jsem to bohužel nestihl, tak to zkusím u tebe.“

Najednou jsem začala rychle střízlivět. To tak! Určitě potřebuji dohled! To jsem mohla zůstat u rodičů!
Jenomže aniž by mi nechal prostor na odpověď vstal, odemkl mi pokoj, otevřel dveře a už opět přísnějším hlasem povídá:

„A teď mazej do postele a zítra u mě v kanceláři. Hned ráno!“

Ráno! To bylo ráno! Najednou mě napadlo, jestli se mi to všechno jenom nezdálo. Ale bohužel. Když jsem procházela okolo kanceláře, tak dveře jindy zavřené, byly dokořán.

„Tak jen pojď, čekám na tebe, je mi jasné, že by jsi nejradši proklouzla,“ říká vedoucí s širokým úsměvem ve tváři.

Sedím v kanceláři a čekám, co z něj polezou za moudra. Ach jo. To jsem to vymňoukla.

„Tak abych to zkrátil,“ povídá, „dneškem počínaje, veškerá tvoje měsíční výplata půjde ke mně do trezoru. Vydám ti je jenom na mimořádně nutné výdaje. Můžeš jít. To je vše.“
Zalapala jsem po dechu.

„Jasně, pane vedoucí,“ odpověděla jsem, a kroutíce nevěřícně hlavou jsem odcházela z kanceláře. Zaslechla jsem za dveřmi hlasitý smích. No, ten se teda baví.
Ale co, peněz budu mít i tak dost, ale ta kontrola nade mnou… Nevím, nevím, moc se mi to nelíbilo. Sedla jsem si v recepci do křesla.

Janička, tak se jmenovala recepční, se na mě podívala a povídá:

„Víš, já být tebou, tak si takového zájmu vážím. Tohle ještě s nikým neudělal. Možná, že kdybys nebyla tak šikovná, tak by tě za ty mejdany dávno vyhodil. Měla by jsi se trochu krotit, jsi jak urvaná z řetězu.“

Janička ukončila svůj monolog a mně začalo docházet, že jsem to asi opravdu přeháněla.
Ne, že bych byla tak svědomitá, ale práci jsem měla natolik ráda, že jsem úplně zapomněla, že mít jenom peníze, by mi stačit nemělo.

Začala jsem pomalu ubírat na mejdanech, pití i vozením se taxíkem do druhého města, byť jen na kafe.
Také s placením za kamarády a poroučením panáků pro celou vinárnu bych mohla přestat.
Dokonce i Zdenička z vinárny už na mě zdvihala hrozebně ukazováček.
Jenomže svět jako kdyby se spojil proti mně!

Na druhé partě přijali také nového číšníka. Byl to trochu starší pán. Nevím proč, ale neměla jsem z něj dobrý pocit.
Po pár dnech, když jsem přijela na svojí směnu dříve, mi došlo, proč.
Bylo to jako ze zlého snu. Onen číšník, ani nevím, jak se jmenoval, přišel ke stolu, kde byli rodiče s dětmi a místo pozdravu řekl:

„Máte hlad? Tak se nažerte!“
A doslova jim hodil doprostřed stolu košík s chlebem.

V první moment jsem si myslela, že jsou to jeho známí, a je to žert. Omyl. Úplně cizí lidé byli vyděšení, ale už se neměli na koho obrátit, neboť pan číšník byl pryč.
Nechtěla jsem být za chytrou, jak se u nás říkalo, ale začala jsem si na něj dávat pozor.

Nikdy jsme se do druhé směny nemíchali, to si vedoucí uměl vyřešit sám.

Už pár dní si hosté stěžovali na pivo a my jsme pořád nevěděli proč. Chlazení bylo v pořádku, trubky čisté, sklo jakbysmet, tak kde byl problém? Sami jsme cítili, že pivo nemá tu chuť jakou by mělo mít, ale řešení nás nenapadlo.

Jednou jsem opět přijela dříve na směnu, protože jsem slíbila pomoc večer Zdeničce ve vinárně. Kolem půlnoci mi Zdenička říká:

„Leny skoč prosím do sklepa, vlevo ve výklenku jsou kartony vína. Přines jeden nahoru.“

Trochu mě udivilo, že se ve sklepě svítí. Asi zapomněli zhasnout, když byli narazit pivo, pomyslela jsem si a zamířila rovnou za výklenek, který byl dole u schodů. Najednou jsem zůstala stát jako vytesaná socha. Nevěřila jsem vlastním očím.

Onen číšník stál u sudu s pivem, v rukou kýbl a hezky z výšky, aby nebryndal ho vyléval do sudu s pivem.
Jenom blbce by nenapadlo, co dělá. Protože mě nezpozoroval, pomalu jsem ze sklepa vycouvala.

Nepřipadala jsem si jako práskač, jestli to někoho napadá, ale jsou věci které se nedělají!

Mám počkat do rána na Járu s Lídou, nebo jít rovnou za vedoucím?
Najednou jsem si nevěděla rady. Když počkám do rána, můžou ten sud dotočit a nikdo se nic nedozví. Když půjdu hned za vedoucím nevím, jestli prásknu celou partu, nebo jenom jeho. Když to neřeknu nikomu, může se stát že to hnusné pivo budeme točit zítra my.

Do háje! To je situace! Jak z toho ven?! Teď babo raď?!
Ale na spropitném by to musela poznat celá parta, a to už pěkně dlouho!?
Zdenička!!!
To je ono. Je starší. V hotelu je léta a hlavně bude vědět, co dělat. Když jsem to Zdeničce řekla, byla jako sopka před vybuchnutím.

„Počkej tady, já to vyřídím.“

Hrozně se mi ulevilo. Ne, že bych byla až takový poctivec, ale když jsem s touhle prací začala, tak mi Mirek řekl:

„Pokud chceš tuhle práci dělat, můžeš si dovolit co uznáš za vhodné, jenom křestu s vodou se vyhýbej. To dělají jenom prasata.“

Tehdy jsem vůbec nevěděla, co tím myslí. Teprve teď mi došlo o čem mluvil. Asi jsem měla nějaký ten talent, když už tehdy odhadl, že tu chvíli poznám.
Zpětně si vzpomínám, že jsem opravdu dělala chytrou. Jako když vím o co jde, ale jemu bylo jasné, že nevím vůbec nic. Zdenička se vrátila s pusou od ucha k uchu a ještě ve smíchu povídá:

„Tak a panáček se balí. Vedoucí ani nemusel pivo měřit. Načapal ho jak dolévá už druhý sud.“

„A to ho jen tak vyhodí?“ blbě jsem se zeptala..

„A co jsi čekala? Holky na partě mohou být rády, že neletěly s ním.
Už jsou tu déle, byly rády, že jim zbývá víc peněz, ale přikládaly to jeho šarmu, a ten jak víš, byl taky na zabití. Až ho lidé i obdivovali.“

„Spadl mi kámen ze srdce, že jsem to nemusela hlásit já,“ konstatovala jsem s úlevou.

„Klídek, děvče,“ vedoucímu jsem řekla, že jsi ho tam načapala ty.“

„Pane bože a co říkal? Průšvihů už jsem měla dost. Teď může vyhodit i mě.

„Neboj, ty strašpytle, naopak, zabodovala jsi. Neměla bych ti to říkat, ale prý by to od tebe nečekal.“

Bylo horké léto. Zájezd za zájezdem a kolegové s dětmi si vybírali dovolenou. Byla jsem v práci každý den. Už jsem ani nevěděla, co je to volno. Každý večer jsem se ploužila do schodů s nohama jako z olova. Jenom sprcha, kterou jsem na sebe hodinu pouštěla, mi to olovo s nohou ubírala.
Kolikrát jsem si říkala, že už tu práci nechci ani vidět, ale ráno jsem opět vstala a za rozbřesku zakládala snídaně a bylo zase dobře. Zvláštní fenomén.

Když jsem měla mít po měsíci jeden, jediný den volna, přihnal se vedoucí do výčepu a chodil okolo mě beze slova a zamyšlený. Proboha, co z něj zase vyleze. Ale co, stejně už mě nic nepřekvapí. Hluboce jsem se mýlila. Když si vedoucí konečně sedl, zavolal mě k sobě a bylo vidět, že se mu do hovoru moc nechce.

„Podívej děvče,“ nakonec začal, „vím, že máš zítra volno, ale potřeboval bych tě do kuchyně. Ládík si natáhl šlachu, nepostaví se na nohu.“

„Cože? Já mám vařit? To teda asi ne, vždyť to neumím.“ začala jsem vážně odporovat.

„Leny, to zvládneš, budu v kuchyni s tebou. A vůbec, na režóně leží normy, tak se do nich občas podívej.“
Jenom jeho vlající plášť dával vědět, že tam byl.

Stála jsem jako opařená. Úplně se zbláznil. Copak jsem kuchař? Pravdou je, že jsem se občas po kuchyni motala, ale vařit sama? To nemůže dobře dopadnout!
A ještě mít vedoucího po boku, to jsem viděla na veliký malér.

Každoročně k nám jezdila na pár dní majitelka hotelu ze Švýcarska, a ta mi jednou řekla:

„Pamatujte si děvče, že správný hostinský nesmí mít ve slovníku slůvko „NEJDE, nebo NEUMÍM a už vůbec ne NEMŮŽU.“

Trochu jsem ji tenkrát nerozuměla, ale teď mi začalo docházet, co tím myslela. Ach jo.

Pro jistotu jsem v kuchyni byla už ve čtyři hodiny. Venku ještě tma a já se tam prala s velikými hrnci na kávu a čaj. Sýr, šunka, máslo, med jako obvykle. Jenom ten nářezák byl na mě trochu veliký. Šlo to pomalu, ale šlo. V pět hodin přišla pomocná síla a s údivem prohlásila:

„No, nazdar.“

„Nazdar,“ odpověděla jsem, „koukej sebou hejbnout a kontroluj, abych na něco nezapomněla.“

Byla o něco starší než já a pořád se smála. Její smích mě trochu z toho napětí uvolňoval. Jmenovala se Anička a to jméno se k ní a jejímu smíchu dokonale hodilo.

„Já už ty snídaně dodělám, jsem na to zvyklá. Radši si připravuj obědy,“ řekla svým zvonivým hláskem a já si uvědomila, co mě ještě čeká.

Sáhla jsem po jídelníčku pro zájezdy, a polilo mě horko. Polévku zvládne Anička, ale „Znojemská pečeně“ byla na mně. Rychle listuji v normách, protože jak se tohle vyrábí, nemám tušení. A navíc pro padesát lidí.
Tak jo! Pobrala jsem v lednici hovězí maso na tácu, který tam asi večer připravil vedoucí. Všechno pečlivě opláchnu, ale probůh, má to být prošpikované. Kde je špek? A jak se to vůbec dělá? Z těchto úvah mě vyrušil hlas vedoucího:

„Už jsem tady, zvládáš to dobře, ale to maso prošpikuji já, alespoň budeš vidět jak se to dělá.“

Bezva, jako kdyby mi četl myšlenky. Nakrájel proužky špeku, úzkým nožem udělal v mase díru a po noži tam vsouval špek. Tak to by mě nenapadlo a přitom to bylo tak jednoduché. Jo, je toho ještě hodně k učení, ale že se budu učit zrovna tohle?
Před rokem by mě to ani nenapadlo. Anička už měla postavený vývar na kamnech a oloupanou cibuli pod maso. Začala jsem krájet cibuli, když vidím jak se Anička pochichtává.

„Aničko, nech si ten smích,“ pronesla jsem žertovně, „jednou se to taky naučím jako kuchaři.“

„Pod maso to můžeš mít nakrájené nahrubo, je to i lepší, protože ti to krásně zahustí šťávu,“ řekla Anička a její zvonivý smích se rozezněl celou kuchyní.
Tak to je fajn, alespoň se mohu tvářit, že to tak krájím úmyslně. Maso jsem ještě řádně osolila a opepřila. Posypala jsem cibulí pekáč, poskládala na něj maso a další cibulí zasypala. Ještě trochu podlít vodou, přikrýt druhým pekáčem a šup s tím do trouby.

A teď už jenom zbývalo čekat, jak to ve finále dopadne. Když přišla do práce Lída s Járou, jenom zírali a se smíchem se ptali:

„Proboha, co v té kuchyni děláš?“

„Co by? Zeptejte se ty zrzavý kštice,“ a s výkřikem, „Ježíši mám v troubě rýži,“ jsem se hnala ke sporáku. Bylo to na poslední chvíli. Měla jsem pocit, že jsem v práci už celý den, a přitom bylo teprve devět hodin.

Rýže byla hotová, maso jsem opatrně vyjmula z pekáče a dala vychladnout. Omáčku jsem zvládla s pomocí Aničky, která udělala sama celou polévku.

Pane bože, okurky! Vždyť do té omáčky patří okurky! Vyděsilo mě to. Měli tam být při vaření, nebo až na konec? Otázka celkem zbytečná, protože při vaření je tam nikdo nedal. Rychle jsem začala na kostičky krájet okurky a sypat je po částech do ještě bublající omáčky.
Vedoucí, který se tam konečně ukázal, se jenom culil a sledoval mé zděšení.
S výdejem už mi pomáhal.
Kdypak tam asi patřily ty okurky? Zřejmě se to nedovím. Každý kuchař to dělal jak chtěl.

„Vidíš, že ti to jde, a měla jsi obavy,“ řekl jen tak mimochodem.

Sama jsem byla překvapená, jak to ve finále dopadlo. Jára s Lídou museli dělat ve dvou, protože jim nic jiného nezbývalo.

Když bylo půl desáté, hosté už tančili a objednávky se omezily na pivo a víno. Konečně jsem si sedla, a s hlavou v dlaních volám do prázdné kuchyně:

„To jsem si na sebe ušila bič. Nebylo by jednoduší potlačit tu svojí ješitnost a dělat, že nic neumím?“ A za mnou se ozval hlas vedoucího:

„To by ti bylo houby platné, na tobě je to totiž vidět. Jak? Neptej se. Nevím. Prostě mám na to čuch.“

„To je od vás hezké. A to budu jako děvečka pro všechno?“ Uraženě podotýkám.

„Kdepak, všechno ještě zdaleka neumíš.“ prohlásil vážně, vzápětí se zasmál a jenom vlající, věčně rozepnutý plášť dával najevo, že odchází.

Zašla jsem ke Zdeničce na skleničku, ale byla jsem tak unavená, že jsem ji ani nedopila.

Ráno mě čekaly obvyklé snídaně, a tak jsem uléhala malinko rozladěná.
Nebude si se mnou ten vedoucí mávat jak chce! Ale to byla poslední, pomalu jdoucí myšlenka, než jsem usnula.

pokračování zítra.