Všichni její muži....

Kapitola I.


Za svůj život, a to je docela krátká doba, jsem měla dost mužů (kluků, nebo chlapců). Nikdy jsem neměla vyhrazený typ. Mohl být menší nebo vyšší než já, hubenější i silnější, blonďatý, zrzavý nebo černovlasý, hnědooký i modrooký, mohl vypadat jakkoli, ale i přesto všechno musel splňovat jednu určitou věc. Nikdy nemlčet.
Nekomunikativního kluka já nepotřebuju. Nejsem typ holky, která hledá romantiku. Takovou tu typickou romantiku, jako třeba, že budeme proti sobě sedět a hodiny si koukat do očí, kdy pak jeden z nás stejně mrkne a kouzlo okamžiku zmizí. Mám ráda, když mě vezme partner za ruku, když mi řekne, že je se mnou rád. Když se ke mě večer v posteli přitulí, ale pořád, přesto všechno, nejsem romantik, a ani romantika nehledám. Pořádnýho chlapa, kterej bude vědět, co chce a nebude žít s růžovýma brýlema na očích.

Mám pár věcí, které by měl splňovat můj partner. Jak už víme, první je, že musí být komunikativní, za další musí mít práci, která ho bude bavit, tím pádem by měl být nějak finančně zajišteň. To jen proto, aby se neozvalo z partnerovo úst, když jdete do kina společně „ Zaplatíme lístky zvlášť “ . Je pěkný mít kluka bez práce, má na vás víc času, jenže jelikož nemá peníze tak později zjišťujete, že nakupujete jídlo do jeho domácnosti za svoje těžce vydřený peníze. Avšak může to být ještě horší, když vám začnou mizet peníze z peněženky a váš partner kouří pátou krabičku cigaret, když přitom říkal, že peníze nemá a mít nebude, divné co?

Další vlastnosti, každej chlap by měl dbát na svůj zevňejšek. Hygiena a hygiena. Nezažila jsem nic horšího, než když se chce váš partner po probuzení líbat. Jeho dech připomíná shnilé zvratky a při této příležitosti jsem se nesčetněkrát málem pozvracela. To mi neříkejte, že to necítí, vždyť my ženy to snad všechny cítíme. A to nemluvím o čistém prádle (myslím i to spodní). Další faktor je, jak muž voní. Zase nechci žádného metrosexuála, který tráví víc času v koupelně než já. To ať je trochu šmudla, než toto.

Tak co máme – komunikativní, pracující, vydělávající, slušně oblékaný a voňavý.

Je ještě jedna vlastnost, kterou bych chtěla, aby měl můj partner. Chtěla bych, aby mi byl věrný. Ne slepě zamilovaný. Ne ochotný pro mě dělat první poslední. Nechci, aby mi kupoval, co budu chtít a dělal všechno, co si zamanu. Chci jen, aby mě měl natolik rád, že do jeho života jako partnerka budu patřit jen já. Žádný milenky, žádné holky na jednu noc. Jen já. Bohužel takový chlap, který by to splňoval je mýtus...



Kapitola II.



Vždy jsem si vybírala starší kluky, jak mi řekl můj psycholog, je to normální vývoj, když vyrůstáte bez otce a to já vyrůstala.

Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo 6 let. Několik let můj otec jevil zájem, seznámil mě a mojí o 5 let starší sestru Zitu s několika jeho osudovýma partnerkama. Jezdily jsme k němu jednou za 14 dní na víkend tak, jak o tom rozhodl soud a jemu to vyhovovalo. Ani jeden den navíc, proč taky? Vždyť jsme jen jeho děti a on si s každou novou známostí obstarával nový děti, sice ne vlastní, ale bral je víc než nás se Zitou.

První otcova přítelkyně, kvůli které se naši rozvedli, se jmenovala Jarka. Co si pamatuju, byla to drobounká blondýnka, která neuměla vařit. Jediný, co uměla, byla nějaká bílá omáčka s kusem masa a kupovanej knedlík, toto jídlo jsme měly prakticky každou návštěvu, až jsme se jednou na protest se sestrou z toho pozvracely.... Po tomto protestu jsme pár měsíců otce neviděly, proč? Že by dostal zákaz ?

Následovala další nová přítelkyně jménem Jana. Jana byla vyšší, hubená až vyzáblá, hnědovlasá krasavice. Můj otec tímto vztahem získal další nevlastní dceru, Petru. My se Zitou jsme byly opět nuceny začít jezdit na víkendové návštěvy. Ze začátku to bylo až moc v pohodě. Nová ségra se k nám chovala slušně a docela jsem si jí oblíbila, až do tý doby, kdy jsem se dozvěděla, že můj otec dal přednost jí přede mnou.

V tu dobu jsem hrála basketbal a nutně jsem potřebovala odvézt na zápas. Jenže můj otec neodvezl mě, nýbrž Petru na nějakej vypatlanej kroužek a mě poslal na zápas autobusem.
Dost smutné co? V mých 10 letech to byla docela rána. Jenže to bylo ještě nic, o proti tomu, co mělo následovat.

Další víkend tuto situaci Zita před naší novou macechou řekla a já vyslechla větu, která mě tu dobu strašila pěkně dlouho. Zněla takhle „Měla by sis uvědomit Anno, že tvůj táta, už nikdy nebude jen tvůj!“ Proč? Proč tu můj táta nebude už jen pro mě? S brekem jsem utekla z otcova bytu. Naštěstí Zita byla tak zodpovědná, že mě nenechala běhat po městě v bačkůrkách a vydala se mě hledat. Samozřejmě jsme se dostaly bezpečně obě domů a k otci a Janě přestaly opět jezdit.

Od té doby jsem dostávala jen zprávy k narozeninám, s přáním všeho dobrého a na konci zprávy byl dodatek, že peníze na dárek pošle mamce na účet. Tak to bylo i s Vánocema, opakovaně, každý rok. Až do mých myslím, že 16 let. A myslím, že na to měla vliv otcovo nová partnerka. Bohužel, pro ní taky s jménem Jana. Jak jsem brzy pochopolila, to ona domluvila otci, aby se s náma spojil a začal utužovat vztahy. Tím bych jí chtěla vyzdvihnout nad všechny otcovo „omyly“ (myšleny všechny otcovo bývalé přítelkyně). Otec začal volat a ptal se, jak se mám, co je nového a vyjimečně si rýpnul, že jsem se mu za tu dobu mohla ozvat taky sama a ne čekat, až se ozve on.

Na jeho „Moje číslo přece taky máš“ jsem byla alergická. Potom, co mi to vždy tak vkusně vpálil, jsme musela hodně mrkat, abych zahnala slzy. Poslední dobou si pravidelně voláme. A je to především kvůli tomu, že jsem si vzala studijní půjčku a otec mi dělá ručitele, tak se asi bojí, abych nepřestala splácet. Vztah se sestrou ale už nikdy nespraví. Byla v té době starší a vyrovnala se s tím dřív než já. Ona už ho nepotřebuje, a já? Sama teď nevím.



Moje mamka se vždy snažila být jak otec tak matka. Občas byla přísná, zaracha jsem taky občas dostala. Hlavně za zatajování věcí a občasnou pětku z češtiny. Vždy se ale snažila pro nás dělat první poslední. Práci nikdy neměla dobře placenou a pokud jsem si chtěla něco koupit, musela jsem si to odpracovat. Od 14 let jsem si hledala brigády, kde se dalo. Když se tak koukám zpátky, záviděla jsem všem spolužačkám, jak je vyzvedával táta ve škole a šli třeba do cukrárny, že se vytahovaly s novými darky od tatínků. A ptaly se: „ Anni, kdy pro tebe příjde tvůj tatínek ?“ a já odpovídala: „Pro mě příjde dneska maminka“.

Teď vím, že díky mamky výchově se chovám jinak, nejsem rozmazlená, nikdo nikdy za mě nic neudělá. Co si neudělám sama, bohužel nemám. A za to, že v mém věku jsem tak soběstačná, děkuji tomu, že nejsem vychovávána taky otcem.

Pamatuju si jak na moje, můžu hádat, tak 11. narozeniny, přišla domů mamka z práce a zjistila, že jsme si pořádně v pokojíčku neutřely se Zitou prach. Tak vyházela všechny hračky z poliček doprostřed pokoje. Vytvořila pěknou hromádku a v rozčílení jen vykřikla: „Do 20 minut to tu nebude“, a jak jsme se ségrou kmitaly. Totální čurbes jsme uklidily a pak mohla pokračovat oslava mých narozenin.

Mamka taky měla pár osudových nových partnerů, pro nás se ségrou „náhradních“ tatínků. První byl Honza Dvořák, klasické české jméno. A on klasický čech byl. Menšího vzrůstu, pivní pupek, knírek a na hlavě cédéčko. Bydlel několik kilometrů od našeho domova v malém baráku, který postavil vlastníma rukama, kde jsme trávili víkendy. Mamka v tu dobu s ním byla štastná. S tímhle vztahem jsem získala dvě nevlastní sestry a bráchu. Překvapivě jsme spolu všechni vycházeli. Tenhle vztah trval kolem 12 let. Po několika letech koupil větší barák a plánoval, jak tam budeme všichni bydlet. Já si nedokázala představit, že bych měla bydlet jinde než v Karlových Varech. Ke konci vztahu si pamatuju, že se hodně hádali. Mamku už nebavilo dělat otroka. Její náplň byla přijet na barák, stoupnout si k plotně a vařit, pak ho div nenakrmit totálně vřícím jídlem, udělat kafíčko, nechat ho vyspat po obědě a poté až se probudil, dát mu pod nos nějakou pečenou sladkou mňamku. Poté odcházel „pracovat na zahradu“. Máma uklidila, umyla nádobí, vyluxovala, uklidila všechen jeho brajgl a stoupla si k plotně a připravovala večeři. Neměla to ale hezký život? Když tenhle vztah skončil, doufám, všichni si oddechli.

Po nějaké době měla mamka pár schůzek, ale už si nepamatuju, jestli z toho něco bylo. Další větší partner se jmenoval Martin. Martin byl menší, podsaditělší, černovlasý chlap, o několik let mladší než máma, ale to myslím není problém. Pracoval jako dealer náplastí. Jezdil po republice a prodával náplasti. Nebyli to však obyčejné náplasti, byli speciální. Vcelku si s touto prací vydělával slušnou částku peněz. Bylo tu však jedno velké ALE. Co mi vyprávěla mamka, měl nějaké dluhy z dřívějšího života. Hrál si na podnikatele a zkrachoval. Jeho dluh byl kolem 1 milionu a od té doby ho pravidelně musí státu splácet. Takže i když si vydělával slušnou částku peněz, většinou to padlo na zaplacení dluhu.

Nevím proč, ale když mě poprosil, abych mu půjčila větší (pro chudého studenta, ta částka byla opravdu větší) obnos peněz, neváhala jsem. K mému štěstí mi to vracel skoro rok a půl. I přes to všechno, kdy jsem řekla, že nepřekročí práh našeho domu, pokud tam budu já, nakonec jsem slevila a dokonce jsem si ho oblíbila a jsem ráda, že s ním je máma štastná. Ona je doufám teď štastná. V práci jí povýšili a největší radost kromě mě a Zity, jí obstarává Ziťin syn – Matěj.



Moje sestra Zita jak už víte, je o 5 let starší. Vysoká, když nosí podpatky ( a ty ona nosí pořád), hubená, má světle hnědé vlasy až na lopatky a roztomilý pihatý obličej s malýma ušima. Tak to je moje sestra.
Dětství, až na nějaké hádky, proběhlo v poklidu. Občasné dohady o tom, kdo půjde s košem, nebo se psem vyhrávala samozřejmě ona, vždyť taky byla starší. Když jsem si na tajňačku půjčila nějaký její super kousek oblečení, byl oheň na střeše. A to je tak i do teď.
Když teď přemýšlím, tak i ona vždycky chodila se staršíma klukama. Vidíte, psycholog se nemílil. Měla vždy hezké kluky. Jeden, na kterého si dobře pamatuju, se jmenoval Kiril. Byl to rus žijící v Kanadě a už ani nevím, co dělal u nás ve Varech. Ach to byla láska. Jeho fotky měla všude vystavené a hrníček od čaje, ze kterého pil, když byl u nás na návštěvě, zůstal v polici a nikdo se ho nesměl dotknout. Samozřejmě až do té doby, kdy se rozešli. Fotky spálila v ohni a hrníček několikrát za sebou vymyčkovala v myčce.

Další její přítel byl Kuwaiťan, jménem Abdulah. Setkala jsem se s ním několikrát a jelikož moje angličtina nebyla moc dobrá, odpovídala jsem jen „Yes, ok, no a i don´t know“ . Zita s ním odletě skoro na 2 roky do Kuwaitu a o tom, co se odehrávalo tam, moc nemluví. Byla jsem hrozně ráda, když jsem jí uviděla na letišti s velikánským kufrem (samozřejmě jsem se těšila, že mi něco přivezla). Byla bílá jak stěna, měla asi 45 kilo, oblečení na ní viselo a její největší starost byla, když jsme se dostaly domů, kde má svojí džínovou bundu?! Bohužel jsem si jí půjčovala do školy a nějaký den jsem jí někde nechala ležet. Hádka to byla veliká, ale nakonec se to vyřešilo. Chvilkama zapomínala český slova a bylo hrozně vtipné jí poslouchat mluvit. Byla úplně mimo, jako kdyby jí někdo vymyl mozek. Později jsem se dozvěděla, že byla neuvěřitelně ovlivněná Kuwaiťanem a že skoro celé dva roky nemyslela, jen dělala, co se jí řeklo.

Naštěstí se její stav rychle zlepšoval. Našla si práci a jako vedoucí prodejny se měla dobře. Krátce po tom se seznámila s dalším mužem. S Přemkem, teď už jejím manželem. Přemek je 38 letý ředitel hotelu na Božím Daru. Ze začátku jsem ho moc v oblibě neměla a on mě asi taky ne. Po 3 měsících se k němu nastěhovala a já konečně získala pokoj, sama pro sebe. Nemělo to ale dlouhé trvání. Rozešel se s ní a já si musela zase zvykat, že jí mám doma. Netrvalo to dlouho a opět se k sobě vrátili. To mi připomíná nějakou telenovelu. Při jednom našem rozhovoru s Přemkem jsem mu vpálila větu: „Vůbec nechápu, proč se k tobě Zita vrátila a jestli jí ještě jednou ublížíš, tak budeš mít problém“, těd si uvědomuju, že od 17 – leté holky to asi nevzal moc vážně. Zanedlouho byla svatba a po svatbě přišel na svět Matěj. Postavili si rodinný dům kousek od Varů, takže to nemám k nim daleko. Zkusím si říct, že se mají dobře.

Malej Matěj, roste jako z vody. Budou mu skoro 2 roky, a jeho nejoblíbenější slovo je O-pi-ce. Všechno co nezná je opice. Vymyslel nové slovo „Pačita“, jen pořád nevím, co znamená. Když se ráno probudí křičí na celý barák „Mamííííí“ tak dlouho a v pravidelných intervalech, dokud ho někdo nevyndá z postýlky. Dudlík, už nepoužívá, je prej fuj a je pro mimi. Aspoň se nemusíme bát nějaké deformity čelistí způsobené nošením dudlíků, jak mě plně informovala Zita. Je to naše malé štestí.



Kapitola III.



Když mi bylo 15 let, měla jsem svůj první vážnější vztah. Bylo mu jednadvacet, byl vysoký, pohledný, vtipný a já myslela, že spolu budeme navždy. Pracoval na úřadu práce ve funkci – IT technik. Byla to idilka. Jezdil za mnou pravidelně a navštěvovali jsme hlavně starou čajovnu ve Varech. Později mě seznámil s jeho rodiči a s jeho tátou jsem si hned padla do noty (zas ten otcovskej komplex). Jezdila jsem k nim prakticky každej víkend a trávila s jeho rodiči a bratrem všechen čas. Nenapadlo nás nic lepšího, než že si pořídíme psa. Velkýho černýho labradora Charliho. Vypiplali jsme ho od úplného štěnátka do velkého psa, připomínaje malýho poníka. Idilka pokračovala dál, tedy až do té doby, kdy mi po dvou letech řekl: „Myslíš, že by jsme mohli být kamarádi?“ Samozřejmě, že ne! A tak skončil můj první vážný vztah. Později jsem se dozvěděla, že mě skoro půl roku podváděl.

Po tomto rozchodu jsem se změnila. S klukama, který následovali později jsem zametala, využívala, nechala jsem si je omotané kolem prstu a oni skákali, jak jsem pískala. Bylo mi ze mě na zvracení, ale byla to moje pomsta. Pomsta za to, že mě podváděl kluk, do kterýho jsem byla zamilovaná. Ostatní dívky by na něj v duchu (nebo i nahlas) nadávali, ale já jsem se styděla. Styděla jsem se za to, že jsem to ani netušila.

Kluci, kteří následovali, nikdy nebyli stejně staří jako já. Vždy tam byl aspoň 7 letý rozdíl. Naplňovali mě informacema a já lačně poslouchala. Hltala jsem každý jejich slovo a jako poslušné malé dítě střebávala jejich otcovské rady. Takhle jsem se naučila vrtat, nahazovat omítku, vymalovat, opravit pračku, vyčistit odpad, opravit televizi a dvdčko. Naučila jsem se hrát různé hry na počítači a hlavně začala chápat, jak vůbec funguje počítač a s tím spojené i nelegální věci. Od sekání dřeva po zasazování stromů až k postavení příbytku na stromě. Naučila jsem se řídit (i když doteď jsem nebyla schopná si udělat řidičák) a vyměňovat kola, zkrátka, každý kluk jiná profese, záliba a pro mě jiné informace a věci, které jsem neuměla ovládat.

Jenže, když už jsem jejich rady, názory a informace o tom, co vědí a umí, slyšela po druhé, bylo jasné, že to musím ukončit. Ne vždy to byl příjemný rozchod, ne vždycky jsem z toho vyvázla lehce, ale musím říct, že s většinou svých bývalých mám celkem dobrý vztah.

Jenže pak přišel on, mého (v tu dobu) srdce šampión. Jmenoval se Jarda skoro stejně vysoký jak já, trochu při těle, s rezavou bradkou a pro mé štěstí ženatý (v té době jsem už totiž nehledala vztah na déle než pár měsíců), což ze začátku pro mě ani pro něj nebyla překážka. Jeho žena pracovala ve Švědsku a jezdila za ním jednou za 3 měsíce. Scházeli jsme se tajně a on dělal, co mi na očích viděl. Pak to začal brát vážněji a já bohužel taky. Začal slibovat, že se rozvede a já čekala. Zahrnoval mě novýma informacema a já si ani neuvědomila, že uběhl další půlrok a on manželce ani nenaznačil nic o rozvodu. To ve mě vyvolalo ten známý stav. Stav odporu, kdy jen slyšíte jeho hlas, už jste naštvaná a jen se vás dotkne, naskočí vám husí kůže a odcházíte někam, kde se můžete uklidnit, jinak by jste ho několikrát nabodli na nůž, kterej svíráte v ruce tak silně, že chytáte křeč. Já tomu říkám „stav absolutního nechutenství“.




Jenže tenhle rozchod nebyl tak rychlý, jak jsem si plánovala. Jarda to nechtěl pochopit a tak samozřejmě o mě „bojoval“ dál. Kupoval mi více a více věcí, utrácel více a více peněz, jezdil a odvážel mě, kam jsem chtěla. Když jsem ho ve 4 ráno vzbudila, že potřebuju odvézt domů, protože jsem se úplně opila na diskotéce, neváhal a přijel a ještě mě uložil do postele. Užívala jsem si tenhle stav a nechala se vydržovat. Docela nechutný co? Kvůli tomu všemu jsem mu dala ještě jednu šanci s tím, že se opravdu rozvede. Tímhle jsme se posunuli o další půlrok dál. A jeho manželka přišla s tím, že by chtěla miminko.

Rozvod byl v nedohlednu a já jsem se opět nacházela ve stavu „absolutního nechutenství“ . Rozešla jsem se s ním znova a teď už natrvalo. Pořád si ale myslel, že mu tu šanci opět dám, i když jsem mu několikrát opakovala, že se to nestane. Několik měsíců jsme se neviděli a jen občas jsme spolu mluvili po telefonu. Po nějaké době se mi svěřil, že by se mnou chtěl mít aspoň kamarádský vztah.

Začala jsem ho brát jako staršího bráchu, kterýho jsem nikdy neměla. Chodili jsme spolu na párty, rozebírali jsme svoje nový partnery, jezdili na výlety a navštěvovali společný známý, prostě sourozenecká idilka. Samozřejmě do tý doby, než jsem ho pozvala, aby za mnou přijel na párty konanou v Ústí nad Labem, kam jsem se právě přestěhovala. O životě a akcích v Ústí raději později...
A tak přijel, šli jsme já, Jarda a moje spolubydlící Monča do baru (vymyslím si název, přece mu nebudu dělat tak velkou reklamu), takže do baru PH a ve zkratce po 60. paňáku jsme to přestali počítat. V této opilecké náladě jsem se „vykousla“ (to znamená, že jsem se líbala) s místním barmanem a v tu ránu jsem dostala takovou ťafku do ramene, že jsem málem spadla z barový židličky, na který jsem seděla jen tak na půl zadku. Pro mé překvapení ta rána nebyla od Monči, jak jsem čekala.
Myslela jsem, že mě chce vychovávat a usměrnit do slušných kolejí, ale bylo to od Jardy. Se svým brunátným obličejem se na mě podíval, a v jeho očích jsem zahlédla bolest. Hodil po mě 1500 kč a odešel. Bohužel pro něho jsem za ním nevyběhla a nechtěla ho litovat, že to viděl. Místo toho jsem se zachovala tak, jak se normálně v opilecké náladě chovám a šla si k barmanovi pro další pusu. Já vím, teď si říkáte, jaká jsem to mrcha, ale já se nad ten „vztah“, který jsme spolu měli, povznesla. On ne. Mě bylo 20 a nechtěla jsem další měsíce čekat až se rozvede, až se odstěhuje z jejího bytu, až si najde pořádnou práci. Bylo to na mě až moc AŽ.

Tím večer ale neskončil. Jarda se po několika minutách vrátil, vytáhl mě před bar a křičel na mě. Už si to matně pamatuju, přece jen těch paňáků bylo požehnaně. Něco ve stylu, že jsem s ním byla jenom kvůli prachům a taky, že jsem sobecká, sebestředná, sebezahleděná, falešná, ulhaná, vypočítavá a samozřejmě, že jsem děvka!
Děvka, no to teda nejsem. Nespím s každým, s některýma klukama jsem nespala za celé naše soužití ani jednou. To, že jsem sobecká, ano, v tom měl pravdu, jenže si říkám, že v téhle době nemůžete být nesobečtí, každý kouká hlavně na to, aby on se měl dobře. Popřípadě jeho rodina, a já taková jsem. Proč nejdřív myslet na ostatní a pak na sebe. Když taková budu, kdo asi bude myslet na mě? Falešná, no možná. Nevím nikdy jsem se nepřetvářela, ani jsem ho nijak nezradila, co se našeho přátelství týče. Ulhaná, občas je lepší, když něco zatajíte. Je lepší si to nechat pro sebe, než všechno říct, ale to potom není lež.

Po tomto incidentu jsme se už neviděli. Od manželky se neodstěhoval. Našel si jinou milenku a doufám, že sním ona bude mít trpělivosti.