SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. kapitola 7

Snad ta noc za to stála…
kapitola 7

Otevřela jsem oči, vzala jeho ruce do svých a rádoby pevným hlasem, ale skoro šeptem jsem řekla:

„Nesahej na mě, nelíbej mě, běž pryč! Jseš moje největší trápení, a já už se trápit nechci!“
A to už můj hlas překvapivě nabýval na síle, a ačkoli jsem to vůbec nechtěla, začaly mi po tvářích téci slzy.

„Já tě ale nemůžu ztratit, ty to víš, tak proč mi to děláš?“ šeptal Pavel.

„Já tobě? To se mi snad zdá! Kde bereš tu drzost lézt mi pořád do života,“ už jsem skoro křičela.

„Pojď křičet ke mně, popovídáme si. Zase ti tak krásně září oči, prosím pojď,“ usmál se, a znělo to jako zoufalá prosba.

Začaly se mi podlamovat nohy. Šla jsem, co jiného. Zase jsem prohrála boj, který hraji sama v sobě, kde srdce vítězí nad rozumem, a jde mu to docela dobře.

Když jsme přišli na pokoj, rozhodla jsem se, že budu spát v křesle.
Mé rozhodnutí bylo pryč v ten moment, když mi začal pomáhat z kabátu a dělal to opravdu zodpovědně.
Věděl, že proti jeho dotekům nemám šanci. Nenaléhal, jen mě hladil tu po tváři, tu po ramenech, až cítil, jak se mé tělo začíná třást a potřebuje sevřít, jak to jen nejpevněji půjde.
Proč? Proboha proč, když je člověk šťastný, to tak bolí?!

Když jsem otevřela oči, Pavel už byl pryč.
Dělal brzy ráno snídaně pro turisty. Zato mě uvítalo jiskřivé bílé ráno, až oči bolely.
Přes noc napadl snad metr sněhu a já se zhrozila myšlenky, jak se dostanu do práce. Všichni ostatní měli dovolenou, včetně Tomáše, takže ještě krásně spinkali.

Pavel tiše otevřel dveře a v domnění, že ještě spím, potichu položil na stůl konvici s čajem a obloženým toastem. Nechtělo se mi otevřít oči, ale co naplat, do práce se muselo.

„Vstávej, kotě, autobusy nejezdí odvezu tě džípem vedoucí mi ho půjčí, ale nemáme moc času.“
Laškovně po mě hází oblečení a dodává:

„Oblékej se rychle, nebo nepojedeme nikam,“ oba jsme se zasmáli a utíkali dolů ke garáži.

Až po cestě jsme si všimli, že nám do auta skočil vlčák, který nesnášel cestu v autě, takže po malé chvíli začal zvracet.
Museli jsme zastavit, uklidit auto, uklidnit psa a vrátit se na hotel. Pak už Pavel uháněl, jak to jen stav cesty dovolil, abych byla v práci včas. Než jsem stačila vykřiknout:
„Pozor závora,“ už jsme byli v ní.
Tím, jak byla namrzlá, lehce praskla a my projeli jak nůž máslem. Paní, která byla v budce, za námi něco křičela, ale bohužel nebyl čas ji poslouchat.
Při cestě zpátky to dal Pavel s paní v budce do pořádku, pravděpodobně finančně a já jsem opět zůstala sama se svými vzpomínkami a nejasnou budoucností.

Uplynulo pár týdnů. Věnovala jsem se jenom práci a čekala. Na co? No právě!

Jednou se ve dveřích restaurace objevil urostlý, krásný, černovlasý kluk. Jeho oči měly barvu čokolády. Byl sebevědomý a s příjemným úsměvem si objednal kávu. Líbil se mi.
Jeho oči jakoby flirtovaly. Při placení se krásně usmál a trochu nesměle řekl:

„Slečno, co byste řekla pozvání na večeři?“

Alespoň nějaká změna, pomyslela jsem si a kývla hlavou se slovy:

„Ráda, ale až zítra.“

Přeci nebudu k mání hned.

Z večeře, kde se choval velice galantně, vzniklo pozvání na procházku a do kina.
Na nic netlačil, nebyl dotěrný, nechával věci, jak jdou. Vyhovovalo mi to.
Bylo mi s ním dobře a začala jsem mít pocit, že právě vedle něj bych mohla na Pavla zapomenout. Začínal z toho být hezký vztah i s trochou vášně a pochopením.

Až jednou.

Objevil se s obrovskou kyticí a bylo vidět, že je celý nesvůj.
Podává mi ji a povídá:

„Tami, prosím zasnoubila by ses se mnou?“ poklekl v restauraci přímo přede mě.
Naprázdno jsem polkla a povídám:

„Jardo, dej mi prosím čas.“

„Ano, ale jen do zítra,“ odpověděl, usmál se, políbil mě na čelo a odešel.

A tak jsem tam stála s kyticí, lidi po mně koukali, culili se a já, červenající se, jsem rychle utekla do kuchyně.
No nazdar! Ten mi dává.
Byl ze staré školy. A zásnuby? To by se mi docela líbilo. Nevím, kde mé útěky skončí, ale tohle vypadalo dost dobře.

Druhý den, když přišel opět s kyticí, mu říkám:

„Jardo, zasnoubím se s tebou, ale se svatbou pospíchat nebudeš, viď?“

Oba jsme se zasmáli a on přitom vyndává z kapsy malou krabičku a podává mi ji. Kdo by neměl rád dárky? Trochu zdrženlivě jsem ji vzala a pomalu otevřela. Byl tam krásný stříbrný náramek. Poděkovala jsem a když jsem ho objala, povídá:

„Pojedeme do krajského města, a tam si zásnubní prstýnek vybereš sama, souhlasíš?“

„Ano,“ odpověděla jsem a bylo mi opravdu moc hezky.

Zásnuby naplánoval hned na příští týden. (Já nevím, proč všichni tak spěchají? To je tolik vidět, že mohu utéct?)
Zbývalo pozvat pouze rodiče a přátele. Maminka měla konečně radost, že zůstanu doma, a ne někde v zahraničí, a bylo jí úplně jedno, kdo to bude.
Hlavně abych byla šťastná a doma. Má se mnou jen trápení. Taky bych chtěla, aby už byla šťastná.

Všechno se dělo dost narychlo, a tak jsme opravdu jeli pro prstýnek jeden den před zásnubami.
Ačkoli bylo krajské město veliké, ani jedno klenotnictví nemělo takový prsten, který by se mi líbil.

Když už jsem měla nohy celé bolavé, rozhodli jsme se, že ho koupíme jindy aby byl opravdu pěkný, a použijme zatím bižuterii. Byli jsme taky dost vyhládlí, a co čert nechtěl, šli jsme okolo vinárny, kde pracoval Pavel.
Jardu nic chytřejšího nenapadlo, než tam jít na večeři, neboť vlak nám jel až pozdě v noci.
Jelikož se neznali, tak jsem jenom doufala, že se ke mně bude chovat jako ke každému jinému hostovi.
Stalo se. Byl opravdu profesionální.

Až asi po hodince přišel ke stolu a povídá:

„Jste slečna Tami? Podle popisu byste to měla být vy?“

„Jistě,“ odpovídám, trne mi v zátylku a Pavel pokračuje, „v tom případě máte v kuchyni telefon.“

Zvedla jsem se od stolu a následovala ho do kuchyně.
Telefon byl pochopitelně zavěšený. Pavel se jen usmíval:

„Tak co, kotě, jak se ti líbí vinárna po rekonstrukci? Že mi neodjedeš s tím panákem?“

Pacholek jeden. To mi opravdu bude komplikovat můj život až do konce?

„Ty jsi se snad zbláznil, zítra mám zásnuby, už mě prosím nech na pokoji. Máš přeci Marii?“
Trošku se zarazil:

„Víš, kotě, já tě nesmím vidět, neměla jsi sem chodit. Nemůžu za to!“
Obejmul mě, políbil na čelo a šeptal, aby to neslyšel ani okolo chodící personál:

„Vymysli si něco. Já mu objednám taxi a pošleme ho domů, chtěl bych být tu poslední noc s tebou.“

Jeho objetí a polibek mi začaly zase všechno vracet. Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem kudy kam.
Rozum velel „ZMIZ“, srdce „ZŮSTAŇ“.
Všechno se ve mně bouřilo, slzy mi začaly téci po tváři, byla jsem šťastná i nešťastná. Jako v pohádce. Obutá, ale bosá.
Otočila jsem se přímo tváří k Pavlovi a rádoby pevným hlasem řekla:

„Zavolej toho taxíka, ale ať je tady do půl hodiny!“

Vrátila jsem se ke stolu. Jarda viděl moji uplakanou tvář a starostlivě se ptá:

„Co se stalo?“
A já se vzlykem odpovídám:

„Víš, moji bytnou Jarušku odvezli do nemocnice, nevím s čím, ale ona tu nikoho nemá. Její bratr je na vojně, tak sháněli mě. Objednala jsem ti taxíka, pojedeš domů a já dorazím zítra. Jenom zjistím, co se děje, a odvezu jí tam nutné věci.“

Kde se ve mně vzala ta schopnost si okamžitě něco takového vymyslet, nevím dodnes.
Zdráhal se odjet, chtěl zůstat se mnou, ale vzhledem k tomu, že ty zásnuby musel dát někdo zítra dohromady, nakonec jel.

Pavel mě přesadil ke stolu pro personál a se smíchem prohodil:

„Neboj, taxikář má příkaz nevysadit ho dříve jak před jeho domem.“
Zasmála jsem se taky, situace mi připadala naprosto absurdní.

„Nalij mi prosím pořádný drink, a nech mě chvíli samotnou.“

Pořádně jsem se napila. Začaly se dostavovat pocity, které jsem dříve přehlížela. Proboha, takový hodný kluk a já použiji takovou lež.
Proč se konečně nenaučím říci „ne!“
Proč se nechám tak trápit? Copak jsem se úplně zbláznila? Nemám nad sebou žádnou moc. Ne!!! Kategoricky a znovu NE!!! Teď je to opravdu naposledy! Musím se naučit ovládat své city k němu, jinak mě to zabije. Copak už toho nebylo dost?!

Bylo po půlnoci a Pavel se chystal k odchodu. Kolegové ho pustili vzhledem k situaci dříve.

„Tak co vyvedeme, kotě moje,“ ptá se a hned si odpovídá, „vymyslel jsem noční výlet, nech se překvapit, taxík už čeká.“
Čekal.
Nastoupili jsme dozadu, kde se ke mně hned přimknul a taxík se beze slova rozjel.

„Uděláme si horskou jízdu, objedeme všechny horské hotely až nahoru k hranicím,“ řekl jen tak, jako by bylo normální objíždět horské hotely, když už všude zavírají.

„Zbláznil jsi se, bude už všude zavřeno,“ začala jsem oponovat.

„Ale nebude, pro tebe mi každý hotel otevře,“ zasmál se a začal mě objímat, hladit, líbat, až jsem mu opět věřila všechno, co řekl. Točil se se mnou celý svět.

Na všechno jsem zapomněla, žila jsem jen touhle chvílí a prosila, aby nikdy neskončila.
Měl pravdu.
Každý vedoucí hotelu, na který jsme zaklepali, nám rád otevřel. Dali jsme si drink, něco málo k jídlu a jeli jsme do dalšího hotelu. Bylo jich po cestě pět a všichni byli velice ochotní.
Připadala jsem si opět jako ta princezna a nic jiného mě v ten moment nezajímalo.

Když jsme skončili až u samých hranic, rozhodli jsme se tam zůstat. Pavel vzal na pokoj ještě láhev sektu a dlouze jsme si povídali jenom o tom, jak je nám dobře. Vzal do ruky můj náramek s otázkou:

„To je dárek od něj?“

„Ano,“ odpovídám a necítím se u toho zrovna nejlépe.

Najednou jsem si připadala jako nějaká lehká holka z levného hotelu.
Vždyť se zasnubuji a už jsem nevěrná. Je to normální? Čekala jsem, že snad navrhne něco jako ve smyslu, že už zůstaneme spolu, že už tyhle věčné peripetie okolo mých partnerů nemají smysl?
Ale ne! Nic takového se nestalo.
A abych o tom začala mluvit já, na to jsem byla příliš hrdá.
V duchu jsem si slibovala, že tohle už je opravdu naposledy.

Probudili jsme se a já s hrůzou konstatovala, že mám za pár hodin zásnuby. Taxikář pořád čekal. Spal chudák v recepci.
Posnídali jsme, asi naposledy spolu, nebo tedy určitě naposledy, a vydali se na cestu domů.

Pavel se mnou jel až před hotel. Bylo opravdu, jak se říká, „za pět minut dvanáct“.
Dal mi oblíbené políbení na čelo, vzal mou hlavu do dlaní, dlouze se na mě podíval a odjel.

A co já teď s tím! Bylo mi hrozně. Skutečnost, že se jdu zasnubovat s někým jiným, mě přiváděla pomalu k mdlobám, ale šla jsem.

Nasadila jsem výraz uspěchané dívky a vešla do restaurace.
Tam už byla připravená slavnostní tabule a hosté se pomalu scházeli. Maminka s taťkou už byli na místě a pochopitelně plno otázek? Kde jsem? Co se děje? A proč?
No, další hrůza.
Jára mě starostlivě přivítal a pochopitelně se ptal, co je s bytnou a jak to proběhlo. Chvíli jsem na něj koukala jako bezduchá.
Nebyla jsem zvyklá lhát a úplně jsem zapomněla na svou výmluvu. Rychle jsem se vzpamatovala a vše odkývala.
Políbila jsem ho na tvář a povídám:

„Járo, půjdu se nahoru převléknout,“ a přes jeho rameno vidím, jak se k nám blíží taxikář, který s námi strávil noc.
Ztuhla jsem! Co se děje!

Přišel poblíž nás, a jako když mě nezná, zvolal nahlas:

„ Prosím vás, je tady Jarda, který má dnes zásnuby?“

Jarda se na mě podíval nechápavě a říká:

„Ano, to jsem já, co potřebujete?“

„Já nic, ale tohle je prý vaše, mám vám to předat,“ odpověděl taxikář a podával mu stříbrný náramek.
Náramek, který mi daroval k zásnubám.

Stála jsem jako socha, krve by se ve mně nedořezal. Nevěděla jsem co říct, a tak jsem se srdcem, které mi tlouklo až v hrdle, čekala na jeho reakci.
To bude ostuda. Navíc jsem řekla, že jsem přijela autobusem. Těžko by se našla výmluva, že mi tam vypadl a hned někdo věděl, že je to mé.

Jarda se zachoval tak, jak by to nikdo nečekal. Žádný výbuch zlosti nebo křik, ale jen se podíval na mě, na lidi, kteří se okolo nás seskupili, a s klidem povídá:

„Prosím, dejte si každý nějakou skleničku, pochopitelně to platím já. Tím se zásnuby ruší!“
Otočil se ke mně a podává mi ten náramek se slovy:

„Ten je tvůj. Nech si ho na památku.
Doufám, že ti ta noc za to stála.“

A bez jediného dalšího slova odešel z hotelu.

„Ty jsi byla určitě s tím Pavlem, že mám pravdu?“ konstatovala maminka a nečekajíc na odpověď s kroutící hlavou se připravovala k odjezdu. Jenom tatínek mě pohladil a řekl:

„Ta láska, viď,“ a s pochopením následoval maminku, protože ta tu ostudu nemohla unést.

Já jsem se pomalu a doslova odplížila na svůj pokoj. Tak tohle byl opravdu prvotřídní Pavlův kousek. Nemůže být se mnou, ani beze mne.

No, co si budeme povídat, povedlo se! Jak se říká: „Když se daří, tak se daří.“

Nevím, jestli ho mám zabít, nebo mu poděkovat. Pravda je, že se mi ulevilo, že jsem se asi vůbec zasnubovat nechtěla, že to byly všechno jen náplasti na moje rány.

Ani Jardy mi nebylo líto. Začala jsem být bezcitná? Nebo co se to se mnou dělo?

Kdo jen to říká, že láska je to nejhezčí, co můžeš v životě potkat?
Co je tohle za blábol!!! Vždyť je to hezké, jenom když jste spolu, a co pak, když jste bez něj?
Když jsou všechny karty pomíchané jak v čertovském mariáši? Co potom?

pokračování příště.