Zmrvený den - nevhodné pro některé výrazy do 18-ti let

Vzbudí mě vrčení větráku počítače, usnul jsem aníž bych ho vypnul.
Tohle vzbuzení mě vždycky nasere.
Je 7:30.
Teď bych měl odcházet z bytu, abych byl v jedné ze svých prací včas. Protahuju se, nemůžu do práce odejít, aníž bych si ho nevyhonil, to bych pak koukal na každou babu se zájmem a chtíčem a zas bych chtěl opíchat všechny hubený devetenáctky pod sluncem. První kolo je super, ani ne za dvě minuty otírám ruku do ponožky pohozený vedle postele. Tak tu si už na sebe dnes nevemu, nestačí uschnout. Byla toho docela velká dávka, asi jsem v noci usnul dřív než jsem stačil vykonat noční potřebu uspokojení. Druhý kolo trvá podstatně déle, ani představy o znásilnění nevinných panen nepomáhají. Pět minut nic neříkajícího přetahování předkožky přes žalud. Sedum minut, pořád žádná změna, ani změna rychlosti tahání čeho si nepřinesla účinek.
Přehmat. Dráždění pokračuje dalších nekonečných pět minut.
Začíná mě bolet ruka, dostávám do ní křeče. Konečně ucítím na svých prstech lepkavou tekutinu, druhou ponožku, nikde nevidím, holt to bude muset unést můj polštář. Už jsem konečně schopný vstát. Do prdele to byla doba, časová ztráta je už dvacet minut a dalších deset mi bude trvat čištění zubů a oblíkání, na sprchu není čas, ikdyž jsem se při druhém kole zapotil, to bude muset zmáknout body sprej. Z týhle hry na uspokojení se stala nutná povinnost k přežití. Zabouchávám byt, dobíhám tramvaj, samý šedý ksichty na mě čumí.

Do kanclu dorazím se ztrátou 33 minut.
Všichni tu předstírají nejdůležitější práci na světě a v reálný rovině dělají úplný hovno. Nevytvářejí žádné hmotné hodnoty, jen se přiživují a spekulují s fiktivními bankovními penězi,
sic v hodnotách milionů, ale je jen otázkou času, kdy tenhle systém zanikne. A čím dřív to bude, tím lépe. A my se zas poslušně vrátíme na stromy z kterých jsme omylem spadly.
Rozbíhám noťase, ňák se mu nechce, jako mě.
Všimne si mě moje šéfka.
"Už jsi tady"
"Jo jsem"
Nemůžu ji říct, že mi dlouho trvalo, než jsem si vyhonil podruhé péro. Ikdyž by to možná i pochopila, vždyt to není zas tak dlouho, pár let, co jsem ji ohýbal na podobném kancelářském stolu. Nebylo to vůbec špatné, nevěděl jsem co dělat, dobře si mě vedla, byl jsem mladej a blázen. Pak si mě k sobě stáhla jako levnou pracovní sílu, začala věřit v boha, protože je to in a to bohatý lidi dělají, aby to měly tam nahoře dobrý a já, abych to měl tam dole dobrý a bylo po píchání. "Najdi si tyhle složky, v nich čísla elevéček a běž je vyzvednout na katastr. Nezapomeň na snímky, potom zaneseš tyhle papíry na pojištovnu, oskenuj tenhle odhad a pošli to Martinovi, řekne ti co s tím dál."
"Nějaký otázky?"
"Všechno chápu, jen kdo je Martin?"
"Nemám čas ti to vysvětlovat, musím na schůzku s klientem, kontakt najdeš v mejlu" Po hoďce zmatečné práce a hledání adres kam mám všude dorazit opouštím kancl. Jdu na krtka.
Do vozu metra vstoupí holka s demetní čepicí na šišce. Už jen tím jak vstoupila do vagonu dala jasně na jevo kam patří a co si o ostatních ovcích myslí. Pohrdá úplně všema lidma.
Super. Stojí v uličce, jakmile byť nevinně se k ní kdokoliv přiblíží spražího pohledem a posune se do volného prostoru. Pro mě přestane existovat okolní svět, sleduju jen ji. Po třech letech potkám konečně něco zajímavého, co stojí za pozvednutí obočí. Upoutat pozornost takového člověka je vážně jednoduché. Takový člověk je pořád v ostražitosti, pořád od někud čeká útok.
A co nezapadá do profilu šedé ovce, to je za potřebí sledovat a mít se na pozoru. Strach je super věc, drží člověka v ostražitosti. Jsme úplně stejný, dokonalost. Na své empétrojce přidávám zvuk na maximální hlasitost. V menu najdu provokativní black metal a pustím. Šedé ovce jsou zvyklé na podobná individua a ani jim nestojím za pohled. Jakmile se mojí dekadentní dotkne zvuk, jako by ji něco bodlo do zad. Otočí se a spraží mě nejpohrdavějším pohledem co zatím dokázala vykouzlit. Ztlumuji hudbu.
Ikdyž někdo vedle mě poslouchá stejný druh muziky jako já, stejně mi to vadí a ruší mě tím, nejradši bych takového člověka sundal pěstí, aby si to pamatoval. Na upoutání pozornosti to stačilo, kurva jak dál. Nejsme úplně stejný, ve své zvrácené podobě, jsem zašel až tak daleko, že jsem do lidí strkal úmyslně a pozoroval jejich reakce. Psychologie v praxi, tohle se nedá vyčíst z žádné knihy.
Většina z nich byla už ubitá okolím, takže nějaký strčení pomalu ani nezaregistrovali, od zmalovaných atraktivních slečen jsem si vysloužil nevraživý pohled jak to, že jsem se jich dovolil dotknout. A jiným se dokonce moje šťouchnutí líbilo a čekali další. Je přestupní stanice, vystupuje na poslední chvíli. Těsně před tím než se zavřely dveře. Tak ta mě doběhla. To je v píči, nechat si utéct takovou příležitost. Metro se rozjíždí a já slintám na sklo a jsem na sebe nasraný. Z báglu vytáhnu zvýrazňovač a na stěnu metra napíšu:

Breč pro mě,
pro mé srdce
zpěněné nenávistí.
Otírej si zbytky semena ze stehen
at nesmrdíš jako ryba.
Počítej chvíle
co tě neuspokojej.
Zapomeň na štěstí minulosti.

Vystupuju z metra, divím se, že mě nikdo neokřiknul, když jsem si hrál na sprejera s výraznovačem. Jedu na pojišťovnu, chvíli mi trvá než to najdu. U informačního pultu zjišťuju kde daná osoba má kancl a u ní bych měl mít protekci a nebo aspoň znám její jméno.
Vedou mě do druhého patra.
Druhé dveře po levé straně.
„Dobrý den, mě za vámi posílá ta a ta paní“
Odsekla mě „Neznám, ale pojde dál“
„Díky“
Rázná osoba s přímím jednáním,
u takového člověka hned každý ví kde se nachází.
To má rád. Žádný ulisný úsměvy na všechny strany.
„Tady bych potřeboval udělat změnu zástavního práva“
Koukám na ni, zatímco mlátí co si do klávesnice.
Pěkná souměrná baba, s ní by se daly, ale provádět věci.

„Nemůžu najít tu vaši ulici, nemáte v tom chybu?“
„Chybu?“ jestli to nehledáte v jiném katastrálním uzemí, to se mi už taky stalo. Už to mám, měl jste pravdu. Já s katastrem bojoval dlouho dobu, ale to jako s každým úřadem, nechápu jak mě pořád po nich můžou posílat. Dívám se jí do výstřihu, tak tahle se může chlubit solidními trojkami, možná dokonce čtyřkami, v těhlech velikostech nejedu. Ty mi už přerůstají přes hlavu a krom ni mě poprsí větších rozměrů spolehlivě odpuzuje. Svůj pohled nechám padat na její nohy, má je boží. Jen celkový dojem kazí, vyžraný bříško, nad opaskem vytváří vyvaleninu. Třeba to je jen tím jak se hrbí u kompu, dušuju se tím, nechci se vzdát své představy, že jsem potkal bohyni sexu, učiněnou pračku na čuráky. Tuhle vyhnat dvakrát, třikrát do týdne za nějakým sportem, ležel bych jí u nohou jako přeložka. A ona by byla bez svého vyžraného bříška.
Sic nechápu ty bezmozky co chodí formovat svoje tělo do posiloven a fitnes a podobných hovadin. To já, abych si na něj přes pivase viděl chodím o víkendech házet lopatou na stavbu, tvrdá fyzická práce zbaví člověka o iluze a krásách života.
„ Tak už to máte zanesené v systému, ještě mi to tady podepište, že jste to převzal.“ Díky moc a tady vám mám předat takový prezent. Dávám ji na stůl čokoládu.
„Víte asi tu nejsem naposled,
moje šéfka mě sem teď bude posílat s každou kravinou.
Tak hezký den a moc nepracujte, všeho moc škodí.
Vám také pěkný den.
Díky.
Zavírám dveře,
příště bych ji měl místo čokošky podstrčit činky
a nebo aspoň balení kondomů.
Vracím se do kanclu,
už v tramvaji mám dva hovory od šéfky kde se flákám a že mám práce nad hlavu. Vrátím se. Do ruky dostanu druhý seznam co je potřeba udělat. „Já musím jet vyzvednout dítě, už jedu pozdě, všechno mi to pošli na mejla.“ Ok. S prací končím po 19 hod. K sobě se dostanu okolo 20 hodiny. Oběd a večeři vyřeší nějaký salát s rohlíkama, je mi potom na blití. Spláchnu to dvoulitrovým braníkem. Měl bych jít druhýmu šéfovi vymalovat byt přes noc, ale nějak mi chybějí síly. Přihlásím se na síť, jsem on-line už jen z principu,
otrávený z posílání vzkazů tupým stvořením s umělým ksichtem.

Píše mi holčina jak ji všechny vzkazy serou, neosobní namyšlený kydy, říkám ok, dáme panáka? Za půl hodky na tramvajový zastávce v centru, do klávesnice namlátím svůj tel a že mě pozná podle toho, že se budu pokoušet žonglovat. To už tu dlouho nebylo. Dopíjím petlahváče, vrhám se do sprchy. Za půl hodiny stojím na zastávce a v ruce mám tři tenisáky, jsem nervozní, klepou se mi ruce, ostatně jako vždycky při setkání s opačným pohlavím.
Přichází. No na ni fotograf odvedl teda dobrou práci, kdyby se ke mě nehlásila, podle fotky bych neměl šanci ji poznat. Kam půjdem? Navrhuju pajzl, ta vypadá na to, že ho i snese. Sedáme si, dává si víno s matonkou, já zůstavám u pivka. Počátky konverzace jsou vždy kostrbaté. Prohlížím si její kérky, zajímavé. Má jich požehnaně. Od tý chvíle ji oslovuji Tapetka.
Po vínech se trochu víc v hovoru chytáme, pomlouváme bezcharakterní prostředí laciného pajzlu.
Pomlouváme filmové prostředí, každý ze svého úhlu, ona jak se na jedný straně bezostyšně vyhazuje za píčoviny a na straně druhé jak se šetří na lidech, co nemají ještě udělané jméno. Stará se to ty tvz. hvězdy a dělá jim vyzážistku. Já pomlouvám jednu filmovou producentku, za to jak mě zneužila a shodneme se na tom jaká to je pakáž. Pajzl zavírá, táhnem se do druhého, kde je velká pařba. Někomu od barmanů se narodilo děcko. Hospoda je asi jen pro zvané, ale i tak zapadneme a po delší odmlce dostáváme i pití.
Oba máme už dost vypito, já určitě. Hovor je volnější, v nestřežený chvíli ji prozradím, že mě ty její čtyřky děsí, že tohle je už na mě moc. Má výbuch smíchu a zbytek večera musím obhajovat jak má nádherný prsa, aby se se mnou ještě vůbec bavila. K baru a zlitým barmanům se přitočí nějaká vychrtlá existence, dál plyne hovor o jejich nádherných prsách. Nemůžu si pomoct, ale občas nemůžu odtrhnout oči od existence na baru. Vracím zrak na svoji Tapetku.
"Víš co jsem teď říkala?"
„Přiznám se, že nemám tušení“
„ Víš takhle vypadala jedna z bejvalek, tak jsem ji jen počítal žebra.“ Zvedá se. „Á do prdele tak to tohle jsem asi přehnal.“
Překvapení pro mě, nejde ke dveřím, namíří si to k baru a baví se tam s Vychrtlicí. Společně se smějou,
ve mně hlodá zvrhlá myšlenka na parádní trojku, žůžo.
Že bych konečně zažil nebe.
Tapetka se vrací ke stolu.
„Tak máš smůlu, má manžela“
„ Jo čekal jsem to“
„Půjdeme?“
„A kam?“
„No ke mně, teď už si tě nenechám utéct
a strach ze čtyřek jsem už překonal“
Vedu ji k tramvaji, ani neprotestuje,
ta už musí být mimo, ještě víc než já.
Před mýma vchodovýma dveřma se zastavý.
„Já nemůžu k tobě“
„Ale můžeš, dostaneš tam postel a já brzo ráno vstávám do práce“
„To nejde zrovna jsem to dostala a musím domů“
„Říkám: to nějak zvládneme“
Mává na projíždějící taxík, skáče do něj a je pryč.
Posílám ji sms, ať nesvádí řidiče, že tolik štěstí si nezaslouží.
Je něco okolo čtvrtý hodiny ranní, usínám dřív než jsem se stačil dobelhat do sprchy.
Dokonce usínám dřív než jsem si stačil vyhonit péro.