SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. kapitola 1

Slzy a láska.
kapitola 1


Celý týden vymýšlím, proč za ním nejet. Je to přeci jen nafoukaný, ješitný číšník, který si myslí, že když má peníze, všichni si sednou na zadek. Přesně! To je něco pro mě.
Ne a ne!

Nesnáším tyhle typy, ale jak se ho zbavit. Tak dlouho jsem o tom přemýšlela, až mě dostala vlastní zvědavost a touha ho trochu pokořit. Rozhodla jsem se. Pojedu. Tu jeho ješitnost a domýšlivost trochu zkrotím.

Pochopitelně jsem šla za dámu.
Tmavě zelená, úzká sukně, kombinovaná černým proužkem a světle zelená lurexová halenka. Stuha v mých dlouhých, hnědých vlasech to vyšperkovala. Perfektní! Černé lodičky, kabelka, na krku jemný zlatý řetízek a na zápěstí náramek.
Nalakovala jsem si nehty nehty a modré oči zvýraznila černou linkou. I rtěnka odvedla dobrou práci. Byla jsem spokojená. Dokonalé.

A tak jsem v pátek nastoupila do autobusu. Cíl cesty - malé městečko s krásným, nevelikým hotýlkem.

Tady „můj" číšník pracoval.
Chodila jsem okolo hotelu, prohlížela si přízemní výlohy a začínala pociťovat pěknou trému. Nevím proč, ale svíral se mi žaludek a nepochopitelně jsem se chvěla. Právě ve chvíli, když jsem se odhodlala vstoupit, vyběhl číšník se slovy:

„Dobrý večer, slečno, jste očekávána, prosím následujte mě."

Trochu mě to zaskočilo, ale jenom jsem kývla a šla za ním.
Krásná, honosná recepce. Jedním směrem ústila do restaurace a druhým k hotelovým pokojům.
Číšník mi vzal kabát a ukázal směrem k restauraci.
Otevřel velké prosklené dveře a uvedl mě k jednomu ze stolů. Skoro všechny byly pokryty ubrusy s jemně laděnou kostkou. Jen ten můj stůl měl sněhobílý ubrus a na něm kytici rudých růží.
Nutno podotknout, že v té době sehnat růže v lednu musel být nadlidský výkon.

Sedla jsem si ke stolu a hlavou se mi honily různé myšlenky.
Proboha, kam jsem se to dostala a kde vůbec ten můj věčně otravující nápadník je?

Najednou stál přede mnou. Sebejistý úsměv, dokonalý smokink a neposlušné vlny na hlavě.

„Ahoj, lásko, hned se ti budu věnovat," řekl a políbil mi ruku.

Postavil přede mě sklenku svařeného vína a odkráčel zkasírovat vedlejší stůl. Nespustila jsem z něho oči.
Pohyboval se po place jako ryba ve vodě. Vyzařovalo z něj nepopsatelné charisma a šarm. A mně začalo nějak divně tlouct srdce.

Po chvíli se ke mně vrátil, položil na stůl klíče od pokoje a mile, bez domýšlivého přístupu řekl:

„Jsi určitě po cestě unavená. Běž si na pokoj odpočinout, pak tě vyzvednu a můžeme si jít zatančit."

„Dobře, mně to vyhovuje," řekla jsem s určitou úlevou. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky.
Opět přišel číšník, aby mě doprovodil na pokoj.
To mu nestojím za to, aby mě doprovodil sám?

Byla jsem zmatená. Na jednu stranu mi lichotilo, že se o mě stará jeho číšník, ale na tu druhou mi to trochu vadilo.
Co když to byla pouhá hra, jak nebýt otravný nápadník? Pokud ano, tak se mu to povedlo.
Číšník mi otevřel dveře do pokoje, popřál pěknou zábavu a zmizel. Byl jako ze starého filmu.

Bylo to příjemné. Pavel, tak se totiž ten otravný nápadník jmenoval, věděl moc dobře, co dělá. Byl o šest let starší, měl maturitu, nedodělanou vysokou a mně bylo pouhých sedmnáct. Pochopitelně jsem si myslela, že vím úplně vše. Opak byl pravdou.

Když jsem vstoupila do pokoje, zůstala jsem stát v němém úžasu. Na stole stála kytice růží, v rohu byl zrcadlový bar, ve kterém nebylo zapomenuto na nic.
Stála tam láhev bílého i červeného vína, láhev whisky, sodovky a nechyběl ani sekt. Cigarety značky "Kent", té samé značky zapalovač i čokoláda. Ke všemu patřičné skleničky, u kterých bych za normálních okolností ani nevěděla, k čemu jsou.
Na posteli leželo poupátko a já jsem stála uprostřed toho jako ve filmu. Slzy mi tekly po tváři. Do té chvíle jsem o ničem podobném neslyšela.

Najednou se ozvalo zaklepání na dveře a po mém „dále" přišli dva číšníci.
Jeden nesl obloženou studenou mísu věcmi, které jsem do té doby neviděla. Různé rolády, mini salámky, drůbeží růžičky zdobené kaviárem a zeleninou, kterou jsem neuměla ani pojmenovat. Druhý číšník přinesl starodávný porcelánový ovál, na kterém byla masa všeho druhu. Obložená hranolky, kroketami, brambory, rýží a dresinky, jejichž původ mi byl opravdu cizí. Položili to na stůl a s přáním dobré chuti odkráčeli.
Já jsem opět uprostřed toho všeho nemohla zastavit slzy. Bylo to dojetí? Gejzír štěstí? Či snad překvapení nebo okouzlení? Začínala jsem v tom pěkně bruslit.

Sedla jsem si k prostřenému stolu se smíšenými pocity. Bylo mi krásně i smutno. Věděla jsem, že pracuje, ale samotné mi v tom krásně vyzdobeném pokoji dobře nebylo.
Ozvalo se mírné zaklepání a dveře se otevřely:

„Mohu s vámi, dámo, povečeřet?" zeptal se Pavel s úsměvem jemu vlastním. Utíral mi slzičky z tváří a hloupě se ptal:

„Tebe něco bolí? Není to něco, co bych mohl vyléčit?"

Vzal mě za ramena. Dlouze a vášnivě mě políbil. Cítila jsem na sobě jeho ruce, které byly veliké a příjemné. Projela mnou elektrika až do konečků prstů.
No nazdar, tohle nedopadne dobře.

Při výborné večeři jsem poslouchala, jak mi to sluší, že mám krásné oči, krásně voním a mnoho dalších lichotek. Najednou se mi ten otravný ctitel začal jevit v úplně jiném světle. Příliš jsem neposlouchala. Jen ho pozorovala a cítila, že mám v krku knedlík. Snad ani nepromluvím.
Já, jinak výřečná až moc, jsem se celá chvěla a přála si, aby mě těma velkýma rukama opět obejmul. Jako by tušil a hlavně věděl, že čekání je to nejhezčí, dával mi to pěkně sežrat. Však i on se načekal...

Po pár skleničkách vína mě vzal lehce okolo ramen se slovy:

„Mohli bychom si jít zatančit, ať si ten večer pěkně užiješ."

Podal mi kabát a přitisknul mě k sobě. Všechny jehličky v mém těle se opět probudily k životu. Cítila jsem, jak hořím, ale Pavel byl naprosto klidný a suverénní.

O pár bloků dál byla noční vinárna, kam se dalo za tři minuty dojít. To by však nebyl on. Vozidlo taxislužby kroužilo po okolí dobrých deset minut, aby se k oné vinárně dostalo. Okázalými gesty mě Pavel dostával čím dál víc. Taxikář běhal okolo auta jako čamrda, otvíral a zavíral dveře, jako kdyby onen bar navštívila sama královna. Taky jsem se tak cítila. Ale tím to pochopitelně všechno nekončilo.

U vchodu do vinárny se nás ujal elegantně oblečený uvaděč a doprovodil nás ke stolu.
Na stole byla kytička. Jedna jediná překrásná orchidej.
Kam až chce zajít?

Začínala se mi z toho všeho malinko točit hlava a to nebylo dobře. Stůl byl poněkud veliký, a pokud jsem dobře počítala, nejméně pro deset lidí. Kapela hrála všechny možné evrgriny.

K našemu stolu se začali trousit různí lidé. Známý číšník, který mě uváděl, recepční, kuchař. Vlastně téměř celý personál. Pavel mě každému z nich představil jako svoji dívku, kterou miluje. Každé mé přání mělo být tento večer splněno.

Už jsem toho začínala mít akorát dost. Vadilo mi, jak lehce Pavel nade mnou získává převahu a chtěla jsem s tím začít okamžitě něco dělat.
Záhy mi došlo, že Pavel sežene všechno možné i nemožné. Přemýšlela jsem, co by jen tak rychle nesehnal.

„Víš, pokud mi chceš splnit nějaké přání, miluji uzeného lososa a nejlépe z něj jednohubky. Ať je jich alespoň sto. Je nás tu přeci hodně."

Sehnat lososa nebylo v té době zrovna lehké.
Pavel mě obdaroval dlouhým pohledem, ze kterého jsem nevyčetla vůbec nic. Pak se na pár vteřin vzdálil.
Netrvalo dlouho a požádal mě o tanec. Obavy, co se mnou udělají jeho ruce, byly veliké, ale šla jsem. Pak to přišlo. Pomalý tanec, polibek na krk, na vlasy a krásná něžná slůvka, která rozpalují do běla.
Třásla jsem se v jeho náruči a nešlo tomu zabránit. Cítil to a přitisknul mě pevněji. Srdce se mi rozbušilo na poplach.

Když jsme se vrátili ke stolu, zůstala jsem stát jak opařená. Stůl byl ozdoben tácky a talíři s jednohubkami. Měla jsem na ně příšernou chuť. Uzený losos!
No a co teď? Babo, raď? Co tak na něj vymyslet?
Nakonec mě napadla jedna hrozně stará píseň, kterou jsem znala od bratra. Jmenovala se -Silnice šedivá. Pavel vstal, došel k muzikantům a něco jim pošeptal.
To se mi snad jenom zdá...

„Silnice šedivá, jenž mizí do dáli a na ni sami dva jen my..."

No, co asi myslíte? Vzdala jsem to. Nechala jsem se obdivovat, rozmazlovat, prostě jsem si to užívala, jak to jen šlo.

Bylo mírně nad ránem, když jsme se rozloučili a vydali se k hotelu. Taxi jsem odmítla. Zavěsila jsem se do Pavla a s hlavou opřenou o jeho ramena snila. O tom, jak báječný bude náš vztah, náš příští den, naše láska. Myslela jsem si, že už ani víc zamilovaná být nemohu.
Jak málo dívce stačí.

Místo na hotelový pokoj jsme šli na pokoj pro personál, který už nebyl v patře, ale v suterénu se skříní, postelí a nočním stolkem. Dobře zásobený bar chyběl. Ale to nic nezměnilo na tom, že milování, které tento zvláštní den zakončilo, bylo úžasné.

Po velice krátkém spánku mě vzbudila vůně kávy a smažených vajíček. Polibek na čelo, na krk, na vlasy.
Jako v nejkrásnějším snu jsem slyšela Pavlova slova:

„Miláčku, kotě moje, už je čas."

Za hodinku mi odjížděl autobus domů k rodičům a já najednou nevěděla, co bude dál. Co si počít?

Toužila jsem být pořád s ním, ale dostat se z domu nebylo tak jednoduché. Rodiče byli hodní, ale přísní. Vůbec jsem netušila, jak moc jsme s Pavlem zamilovaní a co vše to přinese.

Kolik šťastných chvil, utrpení, bolesti a intrik budu muset překonat?


pokračování příště.