Platonické

Milovali se. Vášnivě, dlouze, tak, jako by spolu byli poprvé. Souznění a vášeň, to jejich schůzky provázelo už od počátku. Ačkoli vztah trval nějakou dobu a také nikdy nebyl oficiální - jen si na sebe prostě zvykli a byli spolu rádi - intenzita zůstávala začáteční. Když skončili, mlčky vedle sebe leželi, beze slov, užívali si tak vzácné vzájemné dotyky, hluboké pohledy, blízkost. Pak společně v objetí usnuli.
V noci se často probouzela, v polospánku, skoro bdějíc se ujišťovala, že to krásné se jí pouze nezdá, že On leží vedle ní, klidně oddechujíc. Moc dobře si byla vědoma vzácnosti této chvíle. Byla to jejich první společná noc. Připadali si jako v jiném světě, oba měli partnery, ale jejich vzájemná přitažlivost, trvající dlouhou dobu ještě předtím, než své partnery vůbec poznali, byla nepřekonatelná.
Ráno, spíš dopoledne, ji vzbudil lehkým polibkem. - Vstávejte, krásná slečno. Věděla, že za chvíli bude muset odejít a zase žít v té přetvářce, že mezi nimi nic tak krásného není, nikdy nebylo a také nebude. Držela to v sobě, jako malé tajemství Pandořiny skříňky. Dopoledne si užili, těla přitisknutá k sobě dávala znát, s jakou intenzitou.
Nastal čas odchodu. Stěží se držela, aby ovládla slzy. Ne, není citlivka, jen ví, jak těžká jejich situace je, že to budou muset držet pod pokličkou. Štvalo jí, jak hrají na dvě strany, nicméně nemohli si pomoct ani jeden. Ta živočišná, téměř až zvířecká přitažlivost. Zabouchla dveře - v puse ještě cítila jeho chuť, cítila ze sebe jeho vůni - a se srdcem v krku odešla. Pomyslela si, že se tomu poddala více, než chtěla.

Pak schůzky začaly být čím dál vzácnější. Nebyl čas, nechtěli být nápadní. Jednoho dne se dohodli, že svůj vztah zamknou a až nastane správný čas, vytáhnou ho na světlo a budou se z něj těšit naplno. Oba věděli, že jen tak to bude správné. Pro oba to bylo těžké, tím spíše, že se vídali každý den - a nebyla možnost, jak tomu zabránit - mohli pouze vzpomínat na krásné chvíle, ale ne se dotýkat, užívat si přítomnost - spíš ji trpěli, věděli, že nevidět se, jejich odloučení by bylo o hodně lehčí. Takhle to plynulo nějaký čas. Konverzace byla vždy jen nutná, ani internetové komunikátory - dříve jejich oblíbené spojení s druhým, když už nemohli být spolu - nepoužívali.

Zapnula počítač a nalogovala se na ICQ. Viděla, že je přítomen, avšak byl tam dost často, takže jí to nechalo chladnou. No, aspoň nějaký pokrok. Začala pracovat na věcech do školy, nevěnovala pozornost tomu, kdo jí píše. Když viděla jeho nick, rozbušilo se jí srdce. Věděla, že se rozhovor bude ubírat nevinným směrem, spíše společenská konverzace, aby si nemyslela, že na ní zapomněl, ale aby ji netrápil, tak to do osobní roviny nesklouzne. Chvíli si povídali, jak se mají, jak to jde s partnerem. Klasická diskuze o všem a o ničem.

Chybíš mi. Ta dvě slova jí vhrkla slzy do očí. Ne. Nejde to. Po dlouhé době, kdy se snažila zapomenout, kdy se snažila vyhnat si ho ze srdce..Ne! Bránila se tomu pocitu, který jí už zase pohltil. Nezapomněl. Byla na tom stejně, ačkoli se tak moc snažila dostat ho z hlavy.

Trvá to stále, bez změny stavu. Oheň v jejich srdcích plane, neutichajíc. Oba doufají, že jednou nastane ta příhodná chvíle. Ta kouzelná chvíle, kdy budou moci být spolu, nekontrolovat se, neposlouchat výčitky okolí. Oba sedí za obrazovkou počítače doufajíc v to samé. Z očí to jde vidět, říct už nikoli, věděli by, že by až příliš ubližovali sami sobě. Sladká naivita mládí.