Protože on chtěl (2.kapitola)

Zaklapla jsem za sebou dveře a znovu se nestačila divit. Koupelna pomalu přetékala kufry a cestovními taškami. Na umyvadle byla položená známá taštička. Ta, bez která by většina holek ani neopustila dům. Pomalu jsem přistoupila k umyvadlu, rozepla taštičku, už ze zvyku vyndala hřeben, tužku a make-up. Nic víc jsem nepotřebovala. Po kouskách jsem se snažila vymotat gumičku z culíku, teda jestli se tomu tak dalo ještě říkat. Nakonec síla zvítězila a gumička skončila v koši. Šáhla jsem po hřebenu a pomalu jsem rozčesávala dlouhé zrz vlasy. Jako jedna z mála jsem na ně byla fakt pyšná. Milovala jsem tu barvu navíc se skvěle hodila k těm zvláštním očím. Nevím jak bych je popsala. Možná něco mezi modro-šedivo-zeleno-nějakou. Rozčesávání mi zabralo alespoň pět minut, ale pozitivní bylo, že hlava už mi víc třeštit nemohla, takže nezáleželo na tom, jak moc jsem za hřeben rvala a jak rychlé tahy jsem dělala.
V druhém pokoji pravidelně popraskávali parkety, jak tam nervózně chodil tam a zpátky. Stále my to přišlo absurdní. Rodina upírů si mě prostě nastěhovala do domu jako svého mazlíčka. Pffff, vážně už bych se ráda vzbudila. Rychle jsem na sebe prskla make-up a přejela oči tužkou, né moc jen tak, aby se neřeklo. Nějak jsem nepočítala, že tu jejich „rodinnou večeři“ přežiju. Bylo hotovo, jen se převléct. Sáhla jsem po fialových šatech, co mi byli přiděleny. Nemohla jsem si stěžovat. Byly fakt nádherný. Rychle jsem sundala džíny, černé triko a ponožky. Když jsem to tak všechno skládala do komínku vedle vany, všimla jsem si černých společenských bot položených u dveří. Páni, vážně myslí na všechno, pomyslela jsem si. Hodila jsem šaty poměrně rychle na sebe, jediný bod, který zbýval byl zip na boku. Tak nějak se zasekl.
„Sakra!“ Zanadávala jsem si tiše sama pro sebe.
Stále nepolevoval. Já vážně nebyla dítě štěstěny a to snad ve všech směrech…
„Kelly, pospěš prosím.“
Tak tohle už byl vrchol. Otevřela jsem dveře aniž bych se nějak zamýšlela nad tím, v jakém stavu.
„Ty víš jak se jmenuju?“ Zeptala jsem se udiveně.
„Sam o tobě ví snad všechno, ale já teď fakt nemám čas na vysvětlování. Mimochodem, jsem Nick, kdyby tě to zajímalo.“
„Jo fajn, ale já fakt nemůžu za to, že se ten pitomej zip zasek,“ odsekla jsem.
Ani se neobtěžoval odpovědět a rozhodl se začít boj se zipem sám. Přišlo přesně to, co jsem čekala. Udělal čáry máry a bylo hotovo.
„Mno, tak se obuj a jdeme. Honem.“ Pobízel mě s úsměvem.
Rychle jsem vběhla do koupelny a obula se, mezitím už na mě čekal mezi dveřmi pokoje.
„Super. Hotovo. Můžeme?“ Ptal se se smíchem, když si oblékal sako.
Jen jsem přikývla. S klidem otevřel dveře a vybídl mě, abych šla první.
„Možná bych tě mě seznámit s tím, co tě čeká. Takže… Sedneš si na místo hned vedle mě, na levou stranu. Jinde nejspíš ani nebude volno, takže ani nemáš co zvrtat.“
„Ehm, díky,“ Skočila jsem mu do řeči.
„Nepřerušuj… v čele stolu sedává otec těch tří – Gabriel. Je to fajn chlap není se čeho bát. Naproti tobě bude sedět Sam, to je ten kluk, který tě původně chtěl.“
„Počkej, sem tu, protože si to někdo jen tak usmyslel?!? Jenom proto, že to někdo chtěl?“
„Jo, tak nějak,“ odpověděl klidně, zřejmě ho nezajímalo, že mě to znepokojuje a tak pokračoval ve své pohádce, „Vedle Sama sedává Charlie, nejstarší z nich, nepřijde mi moc vtipnej, ale to je asi otázka názorů.“
„Nejstarší? Neříkal jsi, že jsou to trojčata?“
„Ježííš, musíš být tak zvědavá? Narodili se jako trojčata, ale Gabriel je proměňoval postupně. Jako prvního proměnil Alexe. Toho asi ani nečekej, dělá poslední dobou docela problémy. Gabriel ho přeměnil, když mu bylo 14, takže se s tím vypořádal až moc dobře. Abys rozuměla, čím starší jsi, tím hůř se s proměnou vyrovnáváš. Ale není to podmínka. Charlieho proměnil v 28 a je v pohodě. Sama v 20 a stále se plně neovládá…“
„A tobě bylo kolik?“ Ptala jsem se stále s větším a větším zájmem.
„22. Tak, víš tak nějak všechno, co potřebuješ, snaž se nepřetvařovat. Dá se s nima docela v pohodě mluvit. Nemusela by si mít problém.“
Já a nemít problém? Pořádně jsem se nabavila ani s „normálním“ člověkem, natož s upírem. Ale tak, zkusit se má všechno, snažila jsem se vnitřně povzbudit. Čím víc jsme se přibližovali ke dveřím jídelny, tím víc se ve mně probouzel strach, ale spolu s ním i zvědavost a možná i těšivost…