Princezny ve sklepě, část třetí

,,Já se tak nudím!“ vzdychla Inka. Nikdo nereagoval. ,,Já se tak nudím!“ vzdychla znovu.

,,To je škoda, že při čekání na smrt se nepromítá nějaký film, že jo?“ reagovala Kateřina.

,,Pojďte si něco zahrát! Co třeba slovní fotbal? Nebo hloupou kuchařku? Znáte hloupou kuchařku?“

Helena nevypadala, že by vůbec vnímala. Upřeně pozorovala okénko nad dveřmi. Vedle bylo ještě pořád rozsvíceno. Už je to jen otázka času, kdy sem přijde… a jestli přijde dřív, než záchrana.

,,Dobře, půjč mi ruku. Podívám se, jak bude vypadat tvůj budoucí manžel.“ přerušila Inka její bezúčelné rozjímání a popadla ji za ruku.

,,Ale… vidím bohatství… a slávu… pravděpodobně herec nebo zpěvák… Tři krásné zdravé děti… Zemřete v osmdesáti ve stejném okamžiku.“ Inka se zničehonic hystericky rozesmála. ,,Bože, já jsem tak vtipná!“

Kateřina napodobila poměrně věrně její smích. ,,Já ti povím, jak bude vypadat náš budoucí manžel. Je v černém a v ruce drží kosu. Máme štěstí, svatební noc bude vážně žhavá!“

,,Nikdo… nikdo tu neumřeme… ne…“ Heleně se mírně zadrhával hlas, ale oči se jí leskly. Začínala vypadat jako fanatik.

,,Pověz mi o těch klucích.“ Inka si lehla na břicho na studenou sklepní podlahu, hlavu si podložila rukama, párkrát zamávala ve vzduchu nohama a nedočkavě se podívala na Helenu. ,,Pověz mi všechno. Jsou svobodní?“

Helena se zamyslela. ,,Ten jeden… ten je vážně milý. Je hodný a citlivý a… a tak. Ten druhý…“ zastavila se a chvíli mlčela. ,,…není.“

,,Líbí se mi ten druhý. Nikdy jsem nebyla na hodné hochy.“

Jakoby najednou Helena dostala novou sílu, pokračovala silným hlasem a ani jednou se nezadrhla. ,,Je to hajzl! Je to studený ignorant, kterému nezáleží na ničem a na nikom! Myslí si, jak je úžasný, ale není! Nikdo ho nemá rád! Je to ten typ, který by si zasloužil, aby ho někdo střelil do hlavy! Je to kretén a pitomec, co nikdy neudělal nic dobrého! Bože, proč mě nemá rád!“ rozplakala se.

,,Nic si z toho nedělej, zlato! Nebyl pro tebe dost dobrý!“ začala ji utěšovat Inka a nabídla Heleně kus Helenina tílka, aby se vysmrkala.

,,Je to hnusný chlap! Všichni jsou stejní! Zaslouží vykastrovat!“ přidala se Kateřina.

Helena vzhlédla a chtěla jim poděkovat, když zámek u dveří dvakrát skřípavě cvakl. Inčina ruka automaticky vylétla k vlasům. Ostatní dívky se ani nepohnuly. Dveře se pomalu efektivně otevřely a dovnitř vstoupil On.

Napřed přešel přes celou místnost až k nim, tam se zastavil, chvíli na ně pohlížel a dramaticky mlčel, a pak teprve začal:,,Zdravím vás, slečny. Která z vás chce mít to potěšení dělat mi dnes společnost u večeře?“

Helena s Kateřinou násilím přidržely Inčinu ruku u země.

,,Nikdo? To je mi líto… Zrovna dnes máme delikatesu…“

Helena ho neslušně přerušila. ,,Ty nemáš vůbec tušení, s kým ses to zapletl!“

On jí přejel pohledem od rozbitého nosu přes posmrkanou košili až po fixou počmárané tenisky s optimistickými hesly. ,,Vážně?“

Helena se postavila na nohy a zkusila se nad ním tyčit. Ovšem vzhledem k tomu, že to byl hnusný zvrhlý kanibalistický vrah a ti mají sebevědomí dost, moc se jí to nedařilo. ,,Moji hoši si pro mě jdou! Zabít tě je jejich práce, a tohle je navíc osobní! Takže jsou pěkně naštvaní! A mají brokovnice! Mě jsi vážně unášet neměl!“

Moc dojmu to zjevně neudělalo. ,,Vážně?“

,,Jo! Nečekám, že teď mě snad pustíš, nebo něco takového, ale měl by ses začít modlit, aby tě přemohly a zabily tři roztomilé malé holky, protože jestli tě dřív najdou oni…“ na chvíli se zastavila a popřemýšlela o vhodných slovech. ,,… tak ti bude peklo připadat jako placená dovolená na Havajských ostrovech s all-inclusive.“

,,Vážně?“ Očividně moc originální nebyl. ,,A neříkáš to jenom proto, abys mě znejistila a získala čas?“

,,No, to je dobrá otázka. Mysli si klidně co chceš, ale až budeš v nesnesitelných bolestech škemrat o smrt, moje tvář bude to poslední, na co si vzpomeneš.“

,,To je možné.“ souhlasil vrah. ,,Protože budu mít pořád na jazyku tu úžasnou chuť…“ Popadl Helenu za dlouhé vlasy a vláčel ji pryč z místnosti. Helena ječela něco o tom, že ,,Ne! Ne! Ne! Nééé!“ Svět se změnil ve velikou šmouhu, už nevěděla, co je nahoře a co dole. Vnímala jen, jak ji hrozně tahají vlasy.

,,Hej! Možná jsi masový vrah, ale taky jsi přece muž…“ slyšela odněkud Inčin hlas. Pak se k ní přidal Kateřinin:,,Blinko, toho přece bohdá nebude, aby nějaký chlap vyhrál nad ženskou!“

,,Fakt?“

,,Za všechny ženské světa!“

A pak ji najednou pustil. Když opět vnímala, Vrah se točil dokola a snažil se setřást Kateřinu, která mu mezitím pohodlně usazená na jeho zádech velice precizně vyškubávala vlasy. Moc mu tím neuškodí, přece jenom by mu za ne moc dlouhou dobu stejně vypadly.

Každopádně Helena, aby se taky přidala k feministickému odboji, přiskočila a vrazila mu co největší facku. A pak další. A ještě jednu. Přesně jako fackovala toho hajzla, kterého načapala, jak se dělí o svůj čokoládový dort s dlouhonohou blondýnou.

,,Utíkej! Přiveď pomoc!“ volala na Inku. Ta se ale k ničemu neměla. Jenom zírala na zápas dvou nevinných obětí a jednoho masového vraha, a tiše litovala chudáka vraha.

,,Nakopej ho!“ radila Kateřina. ,,Nakopej ho do ***!“

Helena se začervenala, ale přestala se svými fackami, náležitě se rozkročila a párkrát zkušebně máchla nohou.

Vrah začal zděšeně ječet sopránem, i přesto, že se Helena
oblíbených částí jeho těla ještě ani nedotkla. ,,Ne! Ne!“

Inka se k němu přidala:,,To ne! K čemu by mi potom byl?“

Helena nevnímala ani jednoho a postavila se ještě pevněji. Máchla nohou naposledy, nejsilněji, a s přesnou muškou.

Nakonec to bolelo jenom Helenu. Cosi ji odhodilo na protější stěnu takovou silou, že si vyrazila dech, a když se svezla na podlahu, zůstala tam ležet. Vzápětí spadla na podlahu i Kateřina, chvíli se ještě kutálela a pak zůstala taky ležet.

Vrah si pečlivě upravil své sako. ,,Vážně jste si myslely, že mě můžete porazit? Takhle?“

Helena ještě nenašla svůj dech a Kateřina právě upřeně zírala do stropu. Odpovědi se zhostila Inka, jediná ještě stojící. ,,To od nich bylo fakt blbé. Chci, abys věděl, že já s nimi nesouhlasím. Podle mě je muž, který jí lidské maso…“ Inka nasadila svůj nejsvůdnější pohled a přiblížila se k Vrahovi na dotek ruky. ,,…sexy.“ doplnila to mrknutím.

,,Vážně?“

Vrah přerušil vzdálenost doteku ruky svou rukou a popadl Inku za vlasy. Když ji tahal ven, Inka se marně snažila vypadat nerozcuchaně a svůdně. ,,Jemně prosím, jemně. Mám ráda dominantní muže, ale snad by neškodilo trochu… Au! Víš, že každý vlas v tom účesu měl své přesné místo? Teď budu muset zavolat své kadeřnici a to je fakt hrozná baba…“

Obě zbývající dívky v místnosti zůstaly ležet na podlaze ještě dlouho poté, co se zavřely dveře. A ještě dlouho slyšely Inčiny výkřiky a řeči, než konečně ze sebe vyrazila zděšeným hlasem:,,Víš, takový vrah musí být moc osamělý muž…“ , ozval se zděšený výkřik a pak už jen praskání plamenů do ticha.

První věc, kterou Helena řekla, nebyla moc originální:,,Oni přijdou…“

Kateřina se na ni ani nepodívala. ,,Jo. Možná včas pro tebe.“

Helena se s námahou odplazila do kouta, aby na ni nebylo vidět, a tam se rozplakala.


,,Děláme tohle už přes týden! Co když prostě nejsem dost hezká, aby si mě milovník žen k večeři všimnul?“

Hlas v telefonu věděl přesně, co chce slyšet. ,,To je blbost, vždyť jsi nádherná!“

Usmála se do mluvítka a chvíli mlčky čekala. Doufala, že by k tomu Ten Druhý mohl taky něco dodat. Ale ze sluchátka se ozývala jenom hudba jakési české zpěvačky zpívající anglicky. Samozřejmě, oni jsou v teple v autě a ještě si můžou zapnout rádio. Ona tu musí chodit po tmavé ulici jenom tak nalehko ve vyzývavém oblečení a dostala zakázáno si s sebou vzít třeba jen MP3, takže její jediná zábava je konverzace s těma dvěma, takže klesla opravdu hodně hluboko. Když navíc Ten Druhý k ní za celý přes-týden pronesl sotva deset vět, a všechny byly praktického typu jako:,,Máš všechno? – Máš mobil? – Máš pepřový sprej?“

,,Třeba nejsem jeho typ.“ navrhla nakonec.

,,Neobviňuj sebe. Pokud něčí, tak je to jenom jeho chyba.“

Opět se usmála. Proč si vlastně nevybrala tady toho? Proč si vždycky místo hodného kluka musí vybrat hajzla?

,,Dobře, ale co s tím mám dělat?“

,,Nemůžeš dělat nic. Udělala jsi všechno, co jsi mohla. Nemůžeš za to, že je to blbec. Však on si jednou uvědomí svoji chybu.“

,,Ale proč?! Proč mě nechce? Co je na mně špatného?!“

,,Třeba má jenom strach. Víš, ten typicky chlapský strach. Ze závazků a tak.“

Teď se v mobilu konečně ozval tichý hlas Toho druhého. ,,Mohli byste se laskavě přestat bavit o mně ve chvíli, kdy sedím vedle?“

Místo, aby ji jeho hlas uklidnil, tak se rozčílila. ,,Kdo se baví o tobě? O tobě se nikdo nebaví! Nemusí se celý svět točit jen kolem tebe!“ Nebyla si ale jistá, jestli její slova byla na druhém konci slyšet až k němu. Ten První je přetlumočil trochu mírnějším způsobem:,,Nebavíme se o tobě, mluvíme o tom vrahovi.“

Ten Druhý ještě cosi mumlal, zřejmě nějakou urážku jejich schopností, ale přes své rozčilení to už neslyšela.

Odvrácená od pouličních lamp k ní mířila temná postava. Že by se konečně dočkala?

,,Někdo jde…“ zamumlala do telefonu a snažila se tvářit se lhostejně jako obyčejná dívka, která si jde v noci sama po ulici. Zřejmě to zabralo, protože příchozí se k ní také jako k obyčejné dívce, která si jde v noci sama po ulici, zachoval. Když byl jen kousek o dní, najednou se prudce pohnul a přitlačil ji k domovní zdi.

,,Ahoj, puso! Dostanu pusinku?“

,,Tak nic, to je jen obyčejný násilník.“ prohlásila Helena do telefonu a pokusila se jít dál. Násilník ji ale držel pevně.

,,No tak, zlato. Můžeme si trochu užít.“

Helena si krátce povzdechla a podala mu mobil. ,,Pro tebe.“

Násilník si překvapeně přiložil telefon k uchu a chvíli poslouchal proud řeči, který se valil ze sluchátka. Ve tmě to nebylo tak dobře vidět, ale pravděpodobně zblednul. Podal telefon Heleně zpátky, pustil ji, a na odchodu se ještě uklonil:,,Přijměte mou nejhlubší omluvu, slečno.“

Helena šla dál.

,,Nelíbí se mi to. Mám takový divný pocit. Měli bychom to dneska sbalit.“ ozval se po chvíli hlas Toho Druhého.

,,To je dobře, že máš divný pocit. To by se nám dneska mohlo zadařit.“

,,No právě. Hele, ty víš, že to nebude tak, jak jsme si to plánovali. Že nezajmeme toho vraha na ulici a nepřinutíme ho říct, kde schovává ty holky. Nestihneme to. Víš, že ji unese, že jo?“

Odklonila mluvítko od svých úst, aby ji neprozradilo její dýchání. Nebyla si jistá, jestli si oba muži uvědomují, že tenhle rozhovor slyší.

,,Víš, že ji najdeme, že jo?“

,,Co když ne? Co když ji schová tak dobře? Co když to nestihneme? Ne všechno končí šťastně.“

,,Vždyť jsme tohle dělali už milionkrát předtím. Jaký je v tom teď rozdíl?“ Hlas Toho Prvního zněl téměř výsměšně. On pravděpodobně ví, že je slyší. Pravděpodobně položil svůj telefon na přední desku. Jak je úžasný!

,,Žádný.“ odpověděl k jejímu zklamání Ten Druhý.

,,A není to náhodou tak, že ti na ní záleží? Víc, než na ostatních? Že nechceš třeba jenom trochu riskovat, že by se jí mělo něco stát? Není to tak, že ji miluješ?“

Zatajila dech. Tak teď, teď je to důležité! Nečekala, že by snad opravdu řekl:,,Ano! Miluju ji, ji a pouze jenom ji!“, nato byl příliš citově chladný, ale určitě tam bude nějaký náznak, jak to tedy doopravdy je.

,,Dejte mi pokoj! Ty i ona! Od té doby, co mi přišla do života, od vás nemám klid! To je pořád ,Co cítíš? Miluješ mě?´ Já ti řeknu, co cítím! Je mi úplně fuk, jasný? Pěkná holka, možná by to byla dobrá zábava, a kdyby nebyla z branže, tak bych do toho třeba i šel. Ale já si nic nezačínám s kolegy. Nemá šanci. A jen tak mimochodem, ty taky ne!“

Ano, v náznacích by se tam dalo něco najít…

Zamyšleně zaklapla telefon. Téměř ve stejné chvíli začal zvonit. Nezajímala se o to. Jednak nechtěla slyšet hlas ani jednoho z nich, a jednak bylo na čase, aby se vrah ukázal a unesl ji, což zcela jistě udělá právě ve chvíli, kdy nezvedá telefon, jelikož ctí zákony schválnosti. Možná by takové menší ohrožení života otupilo tu psychickou bolest, kterou zrovna teď cítí.

Šla schválně do velice temného a nebezpečného kouta a začala brečet. Hrozné, kvůli chlapovi… Připadala si jako malá holka a ostuda pro všechny feministicky smýšlející ženy.

Telefon jí pořád vyzváněl. Napřed ho chtěla hodit do blízkého kanálu, ale nakonec ho přece jen zvedla. To ve chvíli, kdy se k ní ze stínů začala přibližovat vysoká postava.

,,Helenko, on to tak nemyslel! Je to pitomec… Neměj strach, už pro tebe běžíme! Jen tak mimochodem, kde jsi?“

Vysoká postava byla stále blíž.

,,Hele, vyřiď mu, že ho nesnáším, a že jestli umřu, tak je to jeho chyba. Ale jsem ochotná mu odpustit, zapomenout na to, a můžeme být přátelé. Musí pro to udělat jen jednu malinkatou věc.“

,,Jakou?“

,,Zachránit mi život!“