Kamufláž

Bylo poměrně klasické jarní ráno. Předchozí den pršelo, takže bylo mokro, zataženo a stále poměrně zima. Na domovské základně 58. výsadkového praporu se to ráno nedělo nic zvláštního. Mazáci se váleli na kavalcích, ti šťastnější z nich i měli vycházku a lovili holky v nedalekém městečku. Jedna část bažantů byla na třídenním pochodu a ti zbylí si zahálku také moc dovolit nemohli. Zvláště poté, co se na jejich základně usadily všechny tři Týmy Tenebrisu. To by samo o sobě nic nezměnilo, jenže někdo nahoře nad Supem rozhodl že by speciálové rozhodně zahálet neměli, takže byli na dobu neurčitou pověřeni výcvikem nováčků 58. výsadkového praporu. Tohle ráno se nedělo jinak.
Panter se svým nezničitelným elánem a hlasem již od šesti ráno proháněl nováčky na opičí dráze. Jeho křik se rozléhal po okolních lesích a nutil nováčky běhat a skákat tak, jak si mysleli sami že to není možné. Všichni vojáci na základně věděli, co jsou jejich noví instruktoři zač a jejich staří instruktoři je tedy nabádali k tomu, aby byli ještě lepší než předtím a nenechali se před speciály zahanbit. Když speciálové uvidí, že i oni jsou schopni jejich vražedného tempa, dveře ke speciálním jednotkám a vyšším platům se pro ně mohou pootevřít.
Rys s Jestřábem měli od sedmi hodin střelby. Nováčci 58. výsadkového praporu a zejména četa 842, se kterou měli střelby dnes, z nějakého důvodu neoplývali talentem co se střelných zbraní týče. Nedoráželi zásobníky, nenatahovali závěry a velmi často mířili nabitou zbraní divoce okolo. Rys s Jestřábem si mohli hlasivky vykřičet, ale nováčkům to nějak nepomáhalo.
Vlkodav měl až od osmi hodin takzvanou seznamku. Byla to hodinová přednáška, kde rekrutům ukazoval většinu ručních palných zbraní, se kterými by se mohli čeští vojáci setkat a to jak koaličních tak nepřátelských. Seznamku měl s četou 842, která byla v této chvíli na střelnici s Rysem a Jestřábem. Měl ještě 15 minut čas, které trávil tím, že dotyčné zbraně nosil v bednách za cvičiště, kde se seznamky odehrávaly. Jeho staří známí Komár a Pavouk, veteráni 58. výsadkového praporu, kteří byli na základně doma, se mu nabídli že mu s bednami pomohou, takže byli za chvilku hotovi a sledovali Panterovi svěřenou rotu jak pobíhá jako o život po opičí dráze.
Kojot si ten den přispal. Lidí na obsazení čet bylo dost, a jeho přednášky o výbušninách a všemožných raketách a granátech byly až k poledni. Kojot tedy spal až do sedmi, což v armádě už bylo bráno za lenost, pak se v klidu oblékl a lehce po osmé hodině vyrazil na obhlídku spolubojovníků. V 08:15 zašel na střelnici za Rysem a Jestřábem. V osm hodin se jim vystřídala četa 842 za četu 838, kteří už byli na základně déle a tím pádem již své zbraně ovládali. Naopak se snažili co nejvíce vytáhnout před jejich instruktory. O Rysovi totiž začaly kolovaly zvěsti že svou novou M4, kterou si vysloužil za povýšení, trefil na 300 metrů poskakujícího vrabce. O motivaci tedy bylo postaráno.
Když Kojot prošel brankou střelnice a sešel po schodech dolů, všichni vojáci co zrovna nestříleli se postavili do pozoru. Kojot ani nezpomalil, zasalutoval za chůze a prošel přes celou střelnici za zády střílejících vojínů až úplně na konec. Jestřáb s Rysem tam seděli na lavičce a snažili se překřičet střelbu svým hovorem o novém filmu, co jde do kin. Kojotovi ledabyle zasalutovali.
„Nuda?“ zakřičel na ně velitel.
„Když zrovna nestřílí debil, tak je nuda,“ křičel zpátky Rys a ukázal ke střeleckým pozicím. Kojot se otočil, ale žádný debil skutečně zrovna nestřílel. Pozoroval několik málo sekund střílející vojáky, kteří většinou ani nezpozorovali nadřízeného a dál vesele pálili jednu ránu za druhou na papírové terče. Kojot zauvažoval, jestli by také neměl vypálit pár cvičných ran na umělého nepřítele, ale nakonec mu přišlo, že střeleckého tréninku měl poslední dobou dost. Mávl Rysovi a Jestřábovi, kteří mávli zpět a s očividným zklamáním z toho, že jim Kojot nepřinesl nic k pobavení se vrátili k diskusi o novém filmu. Kojot vyšel ze střelnice. Zastavil se a několikrát luskl prsty u obou uší aby se přesvědčil že dočasně neohluchl z té palby. Hlasitost lusknutí jej uspokojila a tedy vykročil k opičí dráze.
Panterův řev se nesl ranním vzduchem hlasitě jako siréna požárního vozu. Když Kojot konečně došel k opičí dráze, Panter zrovna stál u ručkovací překážky a křičel na vojíny, kteří ručkovali po železných tyčích. Ty neúspěšné, kteří se vyváleli v blátě pod překážkou posílal klikovat, na což dohlížel velitel čety praporčík Syrovátka se založenýma rukama a potěšeným úsměvem nadřízeného. Kojot procházkovým tempem obešel frontu vojáků čekajících až na ně přijde řada a přišel k Panterovi. Ten přerušil křik a zasalutoval. Prap. Syrovátka se též postavil do pozoru a vojíni zrovna klikující se s vypětím sil, ale stále mrštně, postavili a zasalutovali. Kojot je odbyl svým nezúčastněným „pohov“ a otočil se rovnou k Panterovi. Vojíni tušíce možnost ulití se zůstali stát a dívali se na Kojota.
„Pohov neznamená, že přestanete klikovat, pitomci,“ vyvedl je hlasitě z omylu prap. Syrovátka. Vojíni neochotně padli zpět k zemi a pokračovali v trestu.
„Dobrý?“ optal se stručně Pantera.
„Jo, jde to. Snaží se, ale padají furt, sračky,“ zhodnotil Panter četu aniž by pohlédl na Kojota. Ten se otočil k prap. Syrovátkovi.
„Zdravim,“ pozdravil podřízeného a Praporčík sebou mírně trhl, když na něho Kojot promluvil, neboť se zrovna díval opačným směrem.
„Dobré ráno, pane.“
„Pohodička?“
„Pohled na trpící podřízené mne určitým způsobem uspokojuje,“ přiznal se s úsměvem lehce ráčkující Praporčík.
„Bude z tebe dobrý důstojník,“ usmál se Kojot a poplácal ho po rameni.
„Začal jste už číst tu knihu, pane?“ optal se.
„Kterou?“
„Tu co jsem vám půjčil, pane. „Na západní frontě klid“.“
„Á, tu.“
„Ano, tu.“
„Tak tu jsem nezačal číst.“
„Aha. Škoda, myslím že se vám bude líbit.“
„Až budu mít volno, přečtu si jí.“
Praporčíku Syrovátkovi bylo jasné kdy to bude, pomyslel si o tom své, ale nijak se nevyjádřil. Raději se otočil a s povýšeneckým úsměvem sledoval klikující provinilce. Kojot pochopil že konverzace je u konce, rozloučil se s Panterem a odešel.
Vlkodavova přednáška probíhala tentokráte pod širým nebem na louce nedaleko cvičiště. Vlkodav stál za velkým stolem, kde měl vyloženo několik zbraní, vojáci z čety 842 seděli na mokré trávě a poslouchali Vlkodavův výklad.
„...jedna z nejrozšířenějších koaličních útočných pušek,“ hřímal Vlkodav třímaje v rukou Rysovu M4, „Má třicetiranný zásobník na náboje 5,56, teleskopickou pažbu a celé předpažbí a horní část těla osazeny montážními lištami. V této části se nachází obvykle nachází nosná rukojeť se hledím, na tomto exempláři je místo nosné rukojeti namontován kolimátor...,“ ukázal prstem na Rysův namontovaný EOTech.
Kojot došel za vojáky a rukou naznačil Vlkodavovi aby pokračoval.
„Je to standardní zbraň amerických ozbrojených sil. Je velmi přesná, bohužel však poněkud nespolehlivá. Je velmi náchylná na nečistoty jako je voda, písek nebo bláto a vyžaduje tedy pravidelnou údržbu více než ostatní zbraně. Proto pokud se vám někdy dostane do rukou, dejte si na to pozor, jinak se vám může stát v lepším případě že se zasekne, v tom horším vám vybuchne do obličeje. Tak,“ odložil Vlkodav M4, „tohle je Beretta 92F, známá též jako...“
Vlkodav nedokončil větu, neboť jej přerušilo hlášení.
„Tým 1 Tenebrisu ať se okamžitě dostaví na velitelství, opakuji, Tým 1 Tenebrisu ať se okamžitě dostaví na velitelství,“ zazněl kovový hlas z reproduktorů.
„Bude akce,“ prohlásil Kojot a vojáci se lekli, když jim promluvil za zády.
„Tak mi pomoz s těma kvérama, musíme je klukům vzít,“ řekl Vlkodav.
Kojot obešel houf sedících vojáků a začal sbírat ze stolu zbraně. Dvě pistole si musel strčit do kapes u blůzy, Rysovu M4 a svou G36C nesl v rukou. Rozběhl se směrem k budově velitelství následován Vlkodavem v těsném závěsu. Do briefingové místnosti přišli poslední. Rys, Jestřáb i Panter už tam seděli, dívaje se na Supa. Vlkodav s Kojotem přisupěli dovnitř, veškeré zbraně odložili na stůl vedle Supa.
„Ani si nesedejte,“ řekl jim Sup okamžitě, „máme okamžitý výjezd. Asi tak 40 kilometrů na západ někdo zřejmě přepadl náš konvoj a nemáme o něm žádné zprávy už půl hodiny. Poletíte tam a zjistíte co se stalo.“
Rys se rozhlédl okolo sebe.
„To tam jdeme sami?“ zeptal se nevěřícně.
„Přesně tak,“ přisvědčil beze změny výrazu obličeje Sup.
„Přepadli konvoj a ty tam pošleš pět lidí? Proč nás nepošleš všechny?“ namítl nechápavě Jestřáb.
„No, Black Hawky tu sice máme tři, ale po tom bombardování je bohužel jen jeden letu schopný. Ostatní jsou ve stavu, kdy lítat s nimi je sebevražda.“
Jestřáb zaklel.
„Tak radši pošleš na sebevraždu nás,“ konstatoval Vlkodav.
Sup se na něho podíval ale nekomentoval to nijak.
„Pošlu za vámi náklaďák posil, ale vy poletíte, takže tam budete první. Chci kompletní průzkum místa, hlaste každou maličkost, každou změnu, kdyby to bylo zlý stáhnout se. Zpátky pojedete náklaďákem s posilama. Vrtulník bude tady celou dobu v pohotovosti kdyby byl jakýkoliv průser, ale nespoléhejte na to. Všechno jasný?“
Všichni kývli na srozuměnou.
„Odlet za 10 minut, čekám u vrtulníku.“
S tímto odešel. Tenebrisáci si rozebrali zbraně ze stolu a běželi k ubikacím.

***

O 15 minut později už letěli pošmournou oblohou směrem k místu přepadení. Obloha byla šedivá a temná, nad zemí se vznášel lehký opar. Druhý pilot se otočil a rukou jim naznačil, že zbývají tři minuty do přistání. Snažit se překřičet burácející motor vrtulníku bylo zcela zbytečné. Tým 1 nezúčastněně hleděl z vrtulníku na ospalou zem, na velké louky a pole sevřené lesy a protínané silnicemi. Téměř celou cestu nezahlédli živou duši. V městečkách všichni spali a z vesnic už všichni odjeli za prací do větších měst. Jedinými pohyblivými objekty byly dva traktory, jeden kombajn a jeden osamocený vojenský náklaďák. Poslední jmenovaný se jako jediný nalézal na silnici a vesele v mlžném oparu uháněl na východ.
Po chvíli, co jen nezúčastněně civěl ven z vrtulníku na ospalou krajinu, se Kojot konečně probral ze snění a otočil se ke kabině, kde mu druhý pilot signalizoval přistání za 30 sekund. Zprávu předal ostatním. Nikdo ani nezareagoval.

Po 20 sekundách zahájil vrtulník sestup a jeho posádka zaujala přistávací pozice. Vrtulník opsal široký oblouk, kterým kopíroval les a pod úhlem 90 stupňů k silnici přímo u lesa dosedl na trávu. Všech pět vojáků vyskočilo prakticky naráz a rozličnými směry sprintem doběhli do předepsané vzdálenosti 20 metrů, kde zalehli. Vytvořili pěticípou hvězdu okolo vrtulníku, který zatím s běžícím rotorem stále seděl na louce. Z Kojotovy vysílačky se ozvala 4 zařvání „čisto“, tak se převalil na záda a dal vysílačkou pokyn vrtulníku k odletu. Motory vrtulníku notně zesílily, vrtulník se za velkého kymácení zvedl asi půl metru nad zem a dosedl zpět.
Opětovné dosednutí zaslechli všichni z Týmu 1 a otočili se. Vrtulník se za obrovského řevu zvedl o něco výše, znovu se zakymácel až se zdálo že nacouvá do lesa, pak se naklonil dopředu a v minimální výšce nad zemí se rozletěl směrem k silnici. Rys, který tvořil přední cíp hvězdy byl přímo před předkem vrtulníku. Vrtulník se se skloněným rotorem až skoro u země rozletěl přímo na něj. Panterovi, který byl Rysovi nejblíž, se zatajil dech. Rys zkoprnělý hrůzou se jen zvládl překulit na břicho a pak jen cítil jak ho obrovský tlak vzduchu vytvářený ocelovými listy vrtulníku rotujících obrovskou rychlostí jako obří sekačka tlačí k zemi. Čas jako kdyby neexistoval. Rys měl pocit že cítí jak každý list zvlášť ho úderem hnaného vzduchu tlačí k zemi. Řev motoru ho naprosto ohlušil. Rys strnul.

Vrtulník přeletěl blíže k silnici, kde se mu podařilo nabrat trochu výšku a odletěl pryč stále stoupajíce. Panter nedbajíce předpisů podle kterých měl zůstat ležet a pozorovat okolí běžel k Rysovi. Rys jen ležel tváří k zemi a nehýbal se, Panter ho obrátil na záda. Byl naživu, jen k smrti vyděšený. Měl zavřené oči a zrychleně dýchal. Vlkodav, který u sebe měl lékárnu se zvedl a běžel k Rysovi. Jestřáb se otočil ke Kojotovi. Ten se už taky zvedal a mávl na Jestřába aby je z téhle strany kryl.
„Je mu něco?“ ptal se Vlkodav když doběhl.
„Ne, je celej. Akorát bych řekl že je v šoku,“ odpověděl mu Panter.
„Hej, kámo, slyšíš mě?“ klekl si Vlkodav Rysovi u hlavy a několikrát mu luskl prsty před obličejem.
„Jo, slyšim,“ dostalo se mu odpovědi.
„Bolí tě něco? Hej, bolí tě něco?“
„Ne, nic mě nebolí.“
„Nadzvedni mu hrudní plát,“ přikázal Vlkodav a Panter Rysovi rozepnul vestu a nadzvedl celou přední část aby se Rysovi lépe dýchalo, „a ty se napij.“
Rys zašátral levou rukou po náhubku vaku na vodu, s obtížemi ho odšpuntoval a napil se.
„Lepší?“
„Lepší.“
„Kojote, pomoz mu se posadit.“
Vsedě se Rys začal rychleji vzpamatovávat. Po chvilce se dokázal už sám postavit a zapnout si vestu. Ještě jednou se napil a prohlásil, že může jít. Kojot přivolal Jestřába a ve formaci vykročili k silnici.

Už pár metrů od silnice byla vidět na okraji lesa stojící vojenská tatra. Stále běžel motor a svítila světla, ale nikde nebyl nikdo vidět. Kojot s Vlkodavem přeběhli na levou stranu silnice a zastavili se. Nikde nikdo. Kojot se mávl na Rysa a ukázal na náklaďák stojící před posledním džípem. Rys položil zbraň na zem a nakoukl za plachtu. Pak se vyhoupl na korbu. Plachtu někdo už odvázal, takže ji jen odhrnul a vlezl dovnitř.
Ostatní mezitím jistili okolí, když Rys opět seskočil z korby a přeběhl ke Kojotovi.
„Ten náklaďák je plnej zásob,“ řekl Rys když přiklekl ke Kojotovi.
„Jak plnej?“
„No úplně. Nic moc z něj vzít nemohli, je naplněnej.“
Kojot se podíval na Vlkodava, který jen pokrčil rameny a otočil se zpátky.
Najednou Vlkodav poklepal Panterovi na rameno, mávl směrem kupředu a rozběhl se směrem od lesa na louku. Panter ho následoval. Kojot se otočil a naznačil Rysovi s Jestřábem aby je kryli. Vyčkával. Vlkodav s Panterem zatím chodili po louce u okraje lesa a něco zkoumali na zemi. Vlkodav naznačil Kojotovi aby za ním přišel. Kojot se rozběhl a slyšel jak se za ním Rys s Jestřábem přemístili pro lepší krytí. Přiběhl k Vlkodavovi, který jen ukázal na zem, ale ani nemusel. Stáli v hlubokých blátivých kolejích, které vytvářely na louce výrazné T.
„Vypadá to na něco těžkýho,“ prohlásil Panter.
„Myslíš že to byla naše tatrovka?“ zeptal se Kojot.
Nedostalo se mu odpovědi. Zavelel zpátky a po obou stranách silnice začali postupovat směrem k předku konvoje.

Došli na začátek konvoje. Před prvním džípem leželo přes silnici několik velmi těžkých betonových bloků a několik velmi mrtvých českých vojáků. Krev byla všude okolo jak je jejich vrahové odtahali na jednu výstražnou hromadu. Mezi nimi leželi i dva civilisté, kteří se zřejmě jen nachomýtli na nesprávném místě. Dokončili zběžnou prohlídku okolí a zaměřili se opět na konvoj samotný. Kojot, Vlkodav a Rys prohlíželi landrovery. Na prvních třech landroverech nebylo, kromě mrtvol, vůbec nic zvláštního. Žádné prostřelené gumy, prakticky žádné mrtvoly venku na silnici. Všechny postříleli když ještě seděli uvnitř.
Panter s Jestřábem prolézali korby tatrovek. První od začátku obsahovala několik beden s municí různě pootvíraných a poházených. Panter z ní vylezl a Jestřábovi jen sdělil že je v ní „jen strašnej bordel“. Poodešli k druhé tatrovce. Panter otevřel dveře u řidiče a vyhnul se padající mrtvole. Vlezl dovnitř. Spolujezdec patrně opětoval palbu, svědčil o tom zápach spáleného střelného prachu a několik nábojnic. Jinak nic zvláštního. Vylezl ven zrovna když se Jestřáb škrábal pod na korbu a zápasil s plachtou. Panter mu ji přidržel a Jestřáb vlezl dovnitř. Trvalo asi vteřinu než poprvé zaklel.
„Doprdele...“
„Co je tam?“
„Kurva, tohle už je na mě moc.“
„Tak co tam máš?“ zeptal se opět netrpělivě Panter a poodhrnul plachtu.
Když vystoupil na výstupek a vylezl na korbu pochopil co Jestřába tak rozrušilo. Na korbě leželo několik mrtvých těl. Všechny mrtvoly byly bez šatů a podle toho co mohl vidět, každé chyběl kus lebky, většinou i obličej.
„Zavolej Kojota, vole. Tohle už...“ nedokončil větu Jestřáb.
Panter vyskočil a zavolal na Kojota.
„Co máte?“ zeptal se když k nim přišel.
Panter jen mávl směrem ke korbě. Kojot přešel dozadu kde stál Jestřáb a díval se do země. Když Kojot přišel, otočil se na něj a kývl. Kojot vylezl na korbu. Setrval uvnitř asi 5 vteřin a vylezl ven.
„Poprava,“ prolomil ticho Panter.
„Svině,“ ulevil si Kojot a sundal si přilbu.
Dorazil zbytek jednotky a za plachtu radši jen nakoukli. I to stačilo.
Panter mezitím kontaktoval velení, nahlásil nález a zeptal se kolik měl konvoj původně náklaďáků.
„Bylo pět tatrovek,“ řekl nahlas když dostal odpověď.
„Tady jsou jen čtyři,“ kontroval Kojot.
Panter chvíli něco říkal do vysílačky.
„Jsou si naprosto jistý že jich bylo pět.“
„Cestou jsme jednu viděli, vzpomínáte si?“ ozval se najednou Rys.

Všichni se na něho podívali.
„Z vrtulníku jsem jeden náklaďák viděl. Naše tatrovka.“
Vlkodav vyvalil oči a otočil se k tatře ve které nalezli nazí vojáci svůj poslední odpočinek.
„Jestli ty svině mají naše uniformy a naší tatrovku...“ vydechl Vlkodav.
„Kam jel? Kdes ho viděl?“ zakřičel Kojot.
„Jeli proti nám, takže....na východ?“ řekl nejistě Rys.
„Za nima! Pohyb!“ zařval Kojot a běžel ke konci konvoje. Ostatní běželi za ním. Kojot vyběhl z lesa k poslednímu landroveru, otevřel dveře a vytáhl řidiče. Vlezl za volant a nastartoval. Sešlápl plyn k podlaze a motor se rozeřval ve vysokých otáčkách. Zajel do příkopu a strhl volant na druhou stranu. Tlumiče silně zanaříkaly když se džíp zhoupl jak podruhé sjel do příkopu. Kojot ho prudce otočil, počkal až jeho tým nastoupí a hnal se po silnici na východ.

***

Kojot přiměl landrover k rychlosti 110 kilometrů v hodině, kdy projížděli jen prázdnou krajinou. Motor řval že nebylo možné se přes něj slyšet, ale nikdo stejně nemluvil. Mlčky projížděli kopcovitou krajinou aniž by potkali jediné auto. Po chvilce dojeli na první křižovatku. Tvar velkého T, jehož ramena vedla na sever a jih. Kojot dupl na brzdu a zastavili. Vlkodav nahlas zaklel a vylezl ven. Vylezli i ostatní. Došli ke křižovatce. Stál tam ukazatel na dvě místa o kterých nikdy v životě neslyšeli.
„Přemýšlejte, co můžou chtít? Jaký můžou mít cíl?“ ozval se Kojot.
Nikdo neodpověděl. Všichni přemýšleli o motivech lidí co dokázali ponížit a popravit několik dospělých mužů. Rys se podíval na horizont silnice vedoucí na jih a spatřil náklaďák. Chvíli na něj koukal než mu došlo co se děje.
„Kontakt levá! Náklaďák!“ zakřičel na ostatní.
Vstoupili do vozovky a s namířenými zbraněmi se rozestoupili a vytvořili půlkruh. Náklaďák byl už jen 100 metrů od nich. 70 metrů, 50 metrů. Bez pochyby tatra české armády. Kojot aniž by spustil zbraň zamával na náklaďák aby zastavil. Náklaďák zpomalil a nějakých 10 metrů před nimi zastavil. Řidič se zdál trochu zmatený, ale otevřel dveře a vylezl na první stupínek schodů.

„Koruna!“ zakřičel Kojot.
„Trůn,“ odpověděl správně řidič. Tenebrisáci však zbraně nesklopili.
„Odkud a kam jedete?“
„Jedeme ze základny Píka, máme jet k tomu konvoji,“ odpověděl nechápavě řidič, když viděl že na něj stále míří lidé v českých maskáčích. Kojot dal povel ke sklonění zbraní a jeho tým sklonil zbraně jako jeden muž.
„Konvoj je tímhle směrem asi tři kilometry, hned u lesa. Nemůžete to minout,“ ukázal Kojot levou rukou směrem odkud přijeli.
„Rozumím,“ odpověděl řidič.
„Nemíjela vás cestou naše tatrovka?“ optal se Vlkodav.
Řidič se zamyslel. Ohlédl se na spolujezdce. Spolujezdec se zeptal co se děje a řidič mu zopakoval Vlkodavovu otázku. Spolujezdec se zamyslel a zakroutil hlavou.
„Určitě?“ zeptal se ještě jednou Kojot.
„Já si neuvědomuju, ale Pepan říká že jsme určitě žádnou nemíjeli.“ řekl řidič a zalezl zpátky do kabiny. Tenebrisáci se rozeběhli zpátky k landroveru a naskákali do něj. Kojot nastartoval.
„Ty vole, proč jsi jim neřekl aby jeli za náma? Tohle se ještě může šeredně posrat,“ zeptal se ze zadního sedadla Panter ve chvíli kdy je náklaďák míjel a mířil za ně na východ.
Kojot se zarazil. Otočil se na Pantera dozadu a pak zpátky dopředu. Pohlédl na Vlkodava, který seděl na místě spolujezdce. I ten měl v očích tu stejnou otázku. Kojot se otočil dopředu a zadíval se před sebe na křižovatku, aniž by ji vnímal. Všechno se mu míhalo hlavou.
„My si poradíme,“ prohlásil po notné chvíli ticha, zařadil rychlost, dupl na plyn a zamířil po silnici na sever.

***

Jestřáb zaklepal na dveře kanceláře a dostalo se mu dovolení vstoupit. Vešel dovnitř. Místnost příliš kancelář nepřipomínala. Byl v ní velký stůl, tři židle, okno a ještě jedny zavřené dveře. A dva muži. Stáli za stolem, oba čelem k Jestřábovi. Měli na sobě polní stejnokroj české armády, černé barety, černé nárameníky a černá stehenní pouzdra. Vojenská policie. Kdykoliv se někde objevili, věštilo to průšvih. A teď měl Jestřáb dva jenom po sebe. Nebo spíš oni jeho. Tohle odpoledne asi nebude tak poklidné jak doufal. Cestou k nim si přečetl jejich jména z uniforem. Napravo stál kapitán Pivoňka. Měřil aspoň metr devadesát a musel mít přes sto kilo živé váhy. Podle výrazu vypadal že by mohl klidně někoho zmlátit jenom za to, že by zmínil jeho jméno. Druhý voják stál po jeho pravé ruce a prsty pravé ruky bubnoval na pažbě Glocku, který měl zavěšený možná až proklatě nízko. Jestřáb si z jeho uniformy přečetl, že je to poručík Vladař. Stejně jako jeho nadřízený byl poměrně vysoký, ale na rozdíl od něho byl až příliš hubený. Uniforma na něm plandala a kalhoty mu byly očividně příliš široké v pase. Moc vtipné, pomyslel si Jestřáb. Jeden se jmenuje Pivoňka a tenhle stůl by klidně překousl a ten druhý se jmenuje Vladař a je to jeho neduživě hubený podřízený. Oba tam stáli, snažíce se budit respekt a vyvolat strach. Pivoňkovi to moc práce nedalo, kdežto Vladař musel hledat pomoc u pistole. Jestřáb měl také na stehně pistoli, kterou podle předpisů musel stále nosit u sebe, ale i kdyby neměl, poručík Vladař bubnující kostnatými prsty na pistoli stejně vypadal jen jako parodie sebe sama. Koho se snažíte zastrašit, pomyslel si Jestřáb když přišel ke stolu.
Ani jeden z policistů se nepohnul. Zřejmě se snaží nechat své osobité kouzlo ještě chvilku působit. Jestřáb se podíval po očku na poručíka a všiml si že má předkus. Začal se v duchu chechtat.
Poručík se otočil ke svému nadřízenému. Kapitán se ani nepohnul, jen si prohlížel Jestřába. Jestřáb měl na sobě také polní stejnokroj, ale ten jeho vypadal o poznání víc používaný. Tím však podobnost s předepsaným stejnokrojem končila. Košili měl přes kalhoty a rozepnutou a pod ní měl tričko své oblíbené skupiny, kvůli kterému musel posílat čtyřikrát žádost na velitelství spolu s výčtem svých vyznamenání. Nakonec bylo jemu a zbytku jeho jednotky dovoleno nosit pod polním stejnokrojem trička dle libosti, pokud nebudou propagovat něco nelegálního nebo politického. Kalhoty mu držel opasek americké námořní pěchoty, který dostal výměnou za ten svůj na jednom cvičení s americkými mariňáky. Nestandardní olivově zelené pouzdro rovněž obsahovalo nestandardní zbraň. Jestřáb se také už asi dva týdny neoholil, takže byl notně zarostlý, na rozdíl od hladce oholených policistů. Proti sobě tak stály dva krásné příklady toho, jak by měl a jak by neměl vypadat voják.
Kapitán Pivoňka si stále měřil Jestřába čím dál víc znechuceným pohledem. Poručík začínal být už mírně netrpělivý. Jestřáb si všiml jak začíná přešlapovat. Trpělivost, chlapče, pomyslel si. Tvůj starej si potrpí na efektnost. Akorát to už přehání, pomyslel si a poškrábal se k rozkroku. Jedno z pravidel, které je učili v případě že by byli zajati bylo, že si má člověk v nestřežené chvíli dovolit nějaký akt neposlušnosti aby si pozvedl vlastní morálku. V tomto případě sice nebyl zajat, ale stejně chtěl kapitánovi naznačit svou morální převahu. Nechtěl si však nadělat další problémy, takže po notné chvilce se postavil do pozoru a zasalutoval. Kapitán se nepohnul. Nezasalutoval ani nedal Jestřábovi pohov. Jestřáb tedy stál v pozoru s rukou namířenou ke spánku dál. Byl odstřelovač, školený v trpělivosti. Rozhodl se, že přistoupí na kapitánovu hru. Stál dále v pozoru a upíral kamenný pohled do očí kapitána Pivoňky. Koutkem oka zahlédl že poručík už není tak nervózní, asi proto, že pochopil hru, kterou rozehrál jeho nadřízený a hodlal taky hodit pár karet na stůl.
Kapitán nechal Jestřába salutovat dlouhých 13 vteřin. Poté sám zasalutoval a dal Jestřábovi pohov. Jestřáb si dal s pohovem záležet, aby bylo jasné, že mu dlouhé stání nevadí. Kapitán se otočil k Poručíkovi a poprvé promluvil.
„Poručíku, byl byste tak laskav a odebral zde přítomnému jeho služební zbraň?“ pronesl klidně.
Poručík obešel stůl a požádal Jestřába aby mu odevzdal svou zbraň. Jestřáb si všiml jak Kapitán spustil ruce a pravou rukou se dotkl pažby svého Glocku. Špatná taktika, pomyslel si Jestřáb. Než by starej vytáhl bouchačku, mohl bych klidně použít mladýho jako živý štít a pak je oba bez obav zastřelit. Střílet důstojníky vlastní armády je ale samozřejmě blbost, takže jen pomalu vytáhl zbraň z pouzdra, obrátil si ji v ruce a pažbou napřed ji podal poručíkovi. Ten HK45 pravděpodobně v životě neviděl, ale zachoval se zcela předpisově – vyndal zásobník, vyhodil náboj z komory, zajistil závěr v zadní poloze, obešel stůl a všechny tři předměty položil před sebe na stůl.
Kapitán Jestřába mlčky vyzval, aby si sedl. Všichni tři se posadili. Kapitán odněkud vytáhl desky s několika papíry a fotografiemi. Poručík vytáhl z kapsy blůzy diktafon a položil jej na stůl naproti Jestřábovi. Opět několik vteřin ticha. Kapitán dal Poručíkovi pokyn a ten zapnul diktafon. Poručík se přesvědčil že diktafon nahrává a pak se opět pohodlně opřel do opěradla nepohodlné židle.
„Jméno?“ vyštěkl z ničeho nic Kapitán.
Jestřáb poslušně řekl svoje jméno a hodnost.
„Číslo?“
Jestřáb sdělil diktafonu svoje osobní číslo.
„Jednotka a zařazení?“
Jestřáb mu sdělil svou funkci a jednotku ve které slouží.
„Výborně. Formality bychom měli,“ řekl kapitán Pivoňka aniž by se přestal mračit.
„Mohu se na něco zeptat, pane?“ otázal se Jestřáb.
„Otázky zde pokládám já,“ naklonil se přes stůl Pivoňka.
„O co tady vlastně jde?“ zeptal se Jestřáb úmyslně přeslechnouce kapitánovu odpověď.
„Vy nevíte?“ zeptal se nevěřícně poručík Vladař.
„Já nemám tušení proč jsem byl předvolán k výslechu.“
„Tak vy nevíte,“ pronesl jízlivě Pivoňka. Jestřáb začal cítit průšvih.
„Obávám se že ne, pane,“ odpověděl.
„Poručíku, mohl byste sdělit vyšetřovanému o co se jedná?“ pronesl formálně kapitán a opět si založil ruce na hrudi. Měl na tváři jízlivý úsměv člověka, který právě zjistil kdo mu leze na švestky.
„Jsme tu, abychom vyšetřili okolnosti vašeho posledního zásahu v obci...,“řekl poručík Vladař a podíval se do složky, „Chrtníky 5. března tohoto roku. Při vašem zásahu přišlo o život několik civilních osob. Z důvodu úmrtí civilních osob je celá záležitost ve vyšetřování zdali nedošlo k pochybení na straně vaší jednotky, které by vedlo k jejich úmrtí. Rovněž fakt, že zneškodnění ruští vojáci měli na sobě české uniformy je předmětem tohoto vyšetřování.“
Kapitán Pivoňka, aniž by něco řekl, vzal svému podřízenému složku, vyndal z ní několik papírů a hodil je před Jestřába. Jestřáb uviděl fotografie návsi, kterou skutečně před třemi dny navštívil, několik mrtvol, ohořelý náklaďák, díry od kulek ve zdech domů a kašně. Několik mrtvol bylo ohořelých, několik bylo v maskáčích notně zakrvácených. Jestřáb se opět opřel o opěradlo. Všechno tohle už viděl naživo. Fotky byly neosobní, neemotivní. Nevzbudily v něm ani lítost, ani zlobu. Pivoňka doufal zbytečně. Pohodlně se uvelebil na židli a čekal na otázku.

***


Po chvíli vyjeli na vrchol kopce a po jeho nejstrmější straně začali klesat dolů k jakési vísce u řeky. Celé údolí bylo ospalé, mlha se válela po vrcholcích malých domečků s červenými střechami. Kojot projel poslední serpentinu a s krutým nárazem podvozku najel na most. Kolem cedule s názvem vísky projeli tak rychle, že si ho nestačili přečíst. Kojot projel kolem kapličky a pokračoval po hlavní dále skrz ves, ale mírně zpomalil. Padesátka v obci ho netrápila, ale ve vysoké rychlosti člověk může leccos přehlédnout. Po prudké levotočivé zatáčce přijeli na náves. Náves měla tvar jakéhosi mnohoúhelného bramboroidu, který pravděpodobně kdysi býval čtvercem. Silnice zcela nepochopitelně protínala náves přímo uprostřed, roztínajíc zeleň a stromy, které jinak zabíraly celou plochu návsi. Po levé straně silnice se skvěla kdysi asi krásná kruhová barokní fontána, kterou zřejmě od stavby nikdo neopravoval. Tohle vše ale zraku pěti příslušníků speciálních jednotek uniklo, neboť přímo před nimi na druhé straně náměstí stála česká tatrovka. Kolem ní se hemžilo tak dvanáct vojáků v českých a polských uniformách, kteří řadili jakési lidi do zástupu a očividně je zrovna chtěli naložit na korbu tatry. Kojot dupl na brzdu a landrover se zaskřípěním brzd zastavil.
„Teď pomalu, nechceme aby začali střílet civily. Nikdo nemířit, ale buďte připraveni.“ šeptl rychle rozkazy Kojot.
Čtvery dveře se otevřely téměř naráz a Tenebrisáci vylezli ven jako jeden muž.
„Koruna,“ ozval se klidným hlasem Kojot.
„Trůn,“ ozval se jeden z polských vojáků na odpověď.
„Co se tu děje? Kdo tady velí?“
„Já. Poručík Ostrowski,“ ozval se další z polských vojáků a vystoupil vpřed.
„Co se tu děje?“ zopakoval svou otázku netrpělivě Kojot.
„Tito lidé še kolaborovali š vojaky ruskymi.“ odpověděl směsicí češtiny a polštiny Ostrowski.
„A kam je vezete?“
„Pojedou s námi do věznic ve... Žlutice.“
„Máme být váš doprovod, tady okolo prý působí ruský partyzáni, přepadávají konvoje,“ převzal iniciativu Vlkodav.
Ostrowski si ho tak vteřinu prohlížel a poté kývl.
„Dobry,“ odvětil a otočil se zpátky k náklaďáku.
Kojot se otočil k Rysovi a kývl směrem k landroveru.
„Dělejte že hlídáte,“ šeptl ke zbytku týmu.
Rys vlezl na místo spolujezdce a mluvil do vysílačky, zatímco zbytek týmu se začal rozhlížet okolo a po očku sledovali vojáky co rovnali lidi do zástupu u auta. Muž, který se představil jako Ostrowski, zrovna obcházel nebohé rozespalé lidi a zapisoval si jejich jména. Zbytek vojáků se ovládal o dost hůře. Jejich nedůvěřivé pohledy směrem k pětici příchozích byly bohužel velmi průkazné. Panter chvílemi uvažoval jestli mezi sebou mluví rusky. Zaposlouchal se, ale musel přiznat že mu tlumená polština zní stejně jako tlumená ruština. Rys mezitím vylezl z auta a došel ležérně ke Kojotovi. Postavil se za něj a mluvil tlumeně přes rameno.
„Ve Žluticích žádné civilisty nezadržují a žádná operace tady hlášená není.“
„To je málo. Pořád je možnost že to nejsou oni, že tohle jsou opravdu naši. Nechci začít střílet do vlastních,“ odpověděl mu polohlasně Kojot.
„Očeknu tu tatrovku, zeptám se na ní,“ odvětil Rys a vrátil se do auta.
Jestřáb se podíval na Kojota. Kojot jen lehce pohnul rukou, která mu spočívala na pažbě zbraně visící mu na hrudi a naznačil mu aby vyčkával. Jestřáb pochopil a otočil se k Vlkodavovi, který se opíral o kašnu a zopakoval znamení Panterovi. Vlkodav se protáhl a když dával ruce zpět na břicho, odjistil zbraň. Panter i Jestřáb jej nenápadně napodobili. Rys vylezl z auta a opět zamířil k veliteli.
„Mám potvrzeno, tahle tatrovka patří k zásobovačům a je napsaná v seznamu vozidel co vyjely v konvoji.“
Vojáci v českých a polských uniformách mírně zpozorněli když viděli jak Rys už podruhé vylezl z auta a mluví s velitelem.
„Čumí sem,“ upozornil Rys Kojota polohlasně.
Kojot se neohlédl. Natočil se zády k tatrovce a napřáhl pravou ruku a ukazoval někam do třetího patra jakési oprýskané budovy. Rys se poslušně zahleděl týmž směrem. Kojot posunul levačku na tlačítko vysílačky. Mluvil potichu, ale krční mikrofon zachytil vše bezchybně.
„Máme potvrzeno, je to ta kradená tatrovka. Jestřáb a Vlkodav, vy máte na starost tu tatrovku, nesmí nám v ní nikdo za žádnou cenu zdrhnout. My ostatní na ně musíme zapůsobit. Snažte se nezabít žádný civilisty a nechte aspoň jednoho naživu, pokud možno velitele. Všichni jasný?“
Jeho ucho zachytilo čtyři cvaknutí jak jeho tým potvrdil že rozumí. Kojot se otočil zpátky a vykročil k Ostrowskimu. V tu chvíli, jako obvykle, se plán totálně zbortil. Dveře od řidiče se otevřely a vyskočil z nich mladý voják v české uniformě, který okamžitě začal křičet něco rusky velmi naštvaně. Když dorazil až k Ostrowskimu, okamžitě zmlkl. S vytřeštěnýma očima zíral na pět vojáků v plné zbroji kráčejících k němu. S výrazem naprostého děsu se otočil k Ostrowskimu. Ten jen beze slova vytáhl pistoli.

***

„A co se stalo potom?“ zeptal se kapitán Pivoňka.
„No, střelil ho,“ pokrčil rameny Jestřáb.
„Kam?“ vypadlo z Vladaře dříve než si to uvědomil.
„Do prsou. Pak šel celej plán do sraček.“
„Jejich nebo váš,“ ozval se znovu Pivoňka.
„Oba dva. Rusům došlo, že tu komedii už hrát nemůžou. Možná že tušili že o nich víme, ale ve chvíli kdy se ten kluk začal rozkřikovat v ruštině věděli že jsou v háji.“
„Víte co říkal?“
„Ten mladej?“
„Ano.“
„Moc rusky neumím, ale Vlkodav pak říkal že prý křičel něco v tom smyslu že se loudají a že už musí jet. Nic zásadního co se týče obsahu.“
„Co se dělo pak?“
„Jeden z nás střelil Ostrowskiho do boku. Ve chvíli kdy padl k zemi, všichni ti Rusové vytáhli bůhvíodkud kalachy a začali střílet okolo sebe.“
„Co ta řada civilistů o kterých jste mluvil?“
„Ti byli totálně v prdeli. Nevěděli co mají dělat, začali po sobě střílet Češi a Poláci. Nikdo nevěděl co se děje. Několik z nich běželo pryč, což byl asi nejlepší nápad, pár jich bůhvíproč chtělo skočit do kašny, ale to museli proběhnout přímo mezi námi a Ivany, takže to většinou zchytali. Pár jich chtělo vylézt do tatrovky, ale nějaký z těch Ivanů co byli na korbě je pokosil. No a pak byli ti, kteří si jen lehli na zem. Víc jsem už neviděl, protože jsem se musel přesunout.“
„Přesunout kam?“
„Dopředu, abych viděl do kabiny tatrovky.“
„Abyste mohl případně zneškodnit řidiče.“
„Což jsem udělal.“
„Čím jste střílel?“
„Puškou.“
„Jakou?“
„M14 EBR. Ráže .308.“
„Mohla by to být tato kulka?“ zeptal se Pivoňka a z kapsy vytáhl zdeformovanou kulku v igelitovém sáčku.
„Ukažte,“ naklonil se Jestřáb přes stůl a vzal si od Pivoňky pytlík, „Kde jste ji našli?“.
„Ve střeše tatrovky.“
„Tak to přibližně odpovídá trajektorii, ne?“ pokrčil rameny Jestřáb a hodil pytlík zpět Pivoňkovi.
„Uvádím že Vyšetřovaný D potvrdil domněnku Vyšetřovaného B o zastřelení řidiče,“ sklonil se k diktafonu Pivoňka.
„Co bylo dál?“ optal se poručík Vladař který si prsty pohrával s nábojem ráže .45 z Jestřábovy pistole.
„Bordel,“ odpověděl Jestřáb.

***

Ve chvíli kdy Ostrowskiho zbraň vypálila, zareagovali všichni instinktivně. Panter, který měl nejlepší úhel a zároveň byl alespoň částečně krytý bleskově zamířil a střelil Ostrowskiho. Ostrowski sebou trhl a padl na zem. Strhl se strašný zmatek. Zmatení občané i neméně zmatení Rusové zpanikařili. Civilisté začali utíkat na všechny strany, zatímco Rusové začali střílet na co viděli. Vlkodav se skulil za kašnu a zleva vedle něj padl na zem Jestřáb.
„Krej mě, jdu na řidiče!“ zakřičel mu do ucha ležící odstřelovač a začal se zvedat.
Vlkodav si opřel zbraň o kašnu a začal pálit tam, kde byla koncentrace nevinných lidí nejmenší. Jestřáb se rozběhl na opačnou stranu náměstí než odkud přijeli. Panter se snažil zneškodnit dva Rusy, kteří popadli zbraně a v záchvatu paniky začali střílet do lidí. Kojot, který se skrčil za landroverem viděl dovnitř náklaďáku. Zahlédl nějakého starého pána, který stál nejblíže náklaďáku, jak se snaží vyškrábat na korbu. Jeden z Rusů jej střelil přímo do čela a další ranou omylem trefil svého spolubojovníka který stál venku. Kojot mu poslal mířenou trojdávku do prsou a vojákovi, který už byl postřelen, druhou. Panter se snažil zrcadlově kopírovat Jestřábův pohyb a snažil se dostat k tatrovce zprava, ale všude byl takový zmatek že se bál že na sebe připoutá další pozornost a způsobí smrt dalších lidí. Místo toho zaklekl a začal pálit po jednom vojákovi co se snažil utéct. Koutkem oka zahlédl Rysa, jak padl na zem u zadku landroveru. Přestal střílet a podíval se. Rys ležel na zemi a zápasil se svou M4. Snažil se natáhnout páku závěru, ale očividně se odmítala pohnout. Zasekla se, pomyslel si Panter, jak typické. Rys to po několika málo vteřinách vzdal. Klekl si, odepnul zbraň z popruhu, položil ji na zem a vytáhl pistoli. Nová, nablýskaná CZ 75 P-01, kterou si stejně jako pušku mohl Rys vybrat jakožto nový člen Týmu 1. Panter se dál o něj nestaral, věděl že Rys střílí z pistole výborně. Dokonce líp než on.
Jestřáb doběhl na úroveň kabiny řidiče a schoval se za sloupem pouličního osvětlení. Skrz otevřené dveře řidiče viděl spolujezdce jak si v kabině přesedá na místo řidiče. Ve chvíli kdy zavřel řidičovy dveře, Jestřáb zacílil a vystřelil. Puška jej kopla do ramene a velkorážní nadzvuková kulka vypálená z necelých patnácti metrů prošla hladce sklem a řidičovou přilbou i lebkou, berouc kousek obojího s sebou. Rys s pomocí Pantera zabil vojáka který běžel k otevřeným dveřím u spolujezdce. Voják rozhodil rukama a svalil se na břicho. Střelba utichla.
„Čisto!“ zakřičel Vlkodav.
„Čisto!“ zakřičel Jestřáb.
„Čisto!“ ozval se Panter.
„Čisto!“ odpověděl Rys.
„Čisto,“ pousmál se Kojot.