Ztraceni ve tmě III.

O tři dny později...

K večeři Jacen zrovna otevíral konzervu, když dole na ulici uslyšel nějaký hluk. Znělo to jako motor nějakého vozidla. Odhodil plechovku a otevřel okno. Skutečně to bylo vrčení motoru.
Vyběhl do vedlejší místnosti, sebral mačetu a revolver a při tom pokynul Francisovi, ať ho následuje. Francis pochopil, že se děje něco důležitého, ani necekl, vzal si své zbraně a běžel za Jacenem. Při tom ještě houknul na Jainu ať jde s nimi. Když stanuli před svým útočištěm, uslyšeli to i Jaina s Francisem. Vozidlo se k nim blížilo. Zvuk vycházel z místa, kde nedávno ukradli spoustu zásob. Všichni se jako mávnutím kouzelného proutku vzpamatovali a vyrazili k supermarketu. Když byli před ním, uviděli vojenský pickup, jak se k nim přibližuje po prázdné cestě.
Když je řidič uviděl, zpomalil. Zpoza střechy auta vyčníval velký kulomet připevněný spolu s malým sedátkem. Ve střílně seděl voják – černoch a namířil na Jacena. Všichni tři začali mávat. Auto zastavilo. Z auta vystoupili dva vojáci s připravenými samopaly, a zatímco mířili na naše trio, vystoupil z auta další. Důstojník.
„Jacen Aex.“ Řekl, „Tak vy jste to přežil?“ Byl to tentýž důstojník, se kterým se setkal na úplném začátku. Poručík Waffles mu podal ruku. Jacen vydechl úlevou a vděčně ji stiskl.
„Nepřidáte se k nám? Máme za úkol najít případné přeživší. Vezmeme to přes Harrison street, pak přes Larghet Avenue a pak jedeme zpátky na základnu.“
„Velice rádi.“ Přitakal Jacen.
„Dobrá tedy, nastupte si.“ Všichni tři se uvelebili na zadním sedadle a dva vojáci, co předtím vystoupili z auta, si sedli do kufru. Muž ve střílně jim věnoval jediný vlídný pohled, ale pak zase zvedl hlavu a hlídal dál. Řidič mírně stiskl plyn a vyjeli.
„Nezahlédli jste nějakou známku života?“ Zeptal se poručík Waffles.
„Ne. Jen ty nestvůry. A vy?“ řekl Jacen.
„Za poslední dva týdny jste jediní, kteří se nám připletli do cesty. Nikoho jiného jsme zatím nepotkali. Před týdnem byla slyšet střelba ze severního cípu města, ale než jsme tam dojeli, utichla. Hledali jsme tam dva dny a vystříleli při tom haldu zombií ale... nenašli jsme nikoho.“ Jacen, Francis a Jaina si vyměnili ustarané pohledy.
„Copak nikdo jiný tuhle noční můru nepřežil?“ Zeptala se Jaina.
„Pokud ano, najdeme je. To slibuji.“
„Harrison street.“ Oznámil řidič, zastavil, ale motor nechal zapnutý.
Dva vojáci vyskočili z pickupu a začali pobíhat po ulici a nakukovali do jednotlivých domů a obchodů. Všichni ostatní kromě muže ve střílně a kromě řidiče vystoupili.
„Můžeme pomoct s prohledáváním?“ Zeptal se Jacen.
„Jistě.“ Řekl poručík Waffles a sám se dal do průzkumu. Jacen s Francisem se vydali prohledat nedaleký obchod a Jaina vešla do hospody. Byla v ní hromada mrtvých zombií. Zemřely očividně střelbou. Zavolala. Poručík Waffles který byl ve vedlejším domě ji uslyšel a za okamžik přiběhl.
„Vidíte to?“ zeptala se zcela zbytečně poručíka. Ten zíral na mrtvoly. Byly tam desítky mrtvých zombií. Všechny měly v hlavě jedinou kulku. Zatímco poručík Waffles zkoumal mrtvoly, vydala se Jaina do kuchyně. Všude bylo zpřeházené nádobí a Jaině vyvstala v mysli živá představa, jak kuchaři marně utíkají před zuřícími zombiemi, když vypukla infekce.
Na zemi v nesčetné změti hrnců, rozbitých talířů a místy zaschlé krve uviděla nějakou knížku. Deník. Zvedla jej a prohlížela si ho. Kožený hřbet byl velice jemný a na dotek příjemný. Na celém deníku nenašla jedinou stopu krve. Když jej otevřela, zjistila, že také stránky jsou úplně čisté a krásně bílé, hustě popsané úhledným rukopisem. Začetla se do první stránky.

14. Března
Je to tady. Vypuklo to. Kolik roků jsem se tomu vyhýbal a nakonec mě to dostihlo. Infekce zamořila celé město. Vyhlédl jsem ze svého apartmá a uviděl jsem to, čeho jsem se obával. Měl jsem to tušit. Měl jsem tušit, že to udělají... Jak jsem mohl být takový hlupák? Teď se musím vydat na cestu. Najdu co nejvíce přeživších a stmelím je dohromady. Musím...

„Všechno v pořádku?“ zeptal se poručík Waffles když ji uviděl, jak tam stojí s polootevřenými ústy nad malou knížečkou.
„Cože? Ehm ano ano. Myslím, že jsem našla deník nějakého přeživšího.“
„Mohu se podívat?“ Jaina mu ho podala. Poručík Waffles ho zběžně prolistoval, když se jeho chování nenadále změnilo.
„Musíme ihned na základnu.“ Řekl a důstojně odešel z místnosti. Přičemž ještě na ni pokýval, že má jít s ním.
„Cože? A co nacházení přeživších? Prohledávání města?“
„To musí počkat.“ Řekl už ve dveřích. Jaina se za ním nevěřícně dívala. Pak vyšla ven.
„Nasedat. Pro dnešek tu končíme.“ Všichni se seběhli a nasedli do auta. Řidič otočil klíčkem, dupl na plyn a Hammer vyjel. Otočili to a jeli zpět. Minuli známý supermarket a pak už se jen řítili po ulici dál. Sotva však ujeli půl míle, uviděli v dáli na ulici nějaký velký, neurčitý předmět. Jak však přijeli, začali rozeznávat siluety. Byl to dav zombií. Řidič strhl auto z cesty a vjel do uličky. Bylo však pozdě. Zombie je zahlédly. Ozval se několika sekundový chorál odporného zavřeštění a než zajeli za roh, stihli ještě spatřit, jak se celá ta masa vyřítila jejich směrem. Řidič sešlápl plyn na doraz a jen o fous vybral zatáčku. Vjeli do parku. Zombie se zpoza rohu, který právě minuli, začaly rychle vynořovat. Projížděli po trávníčcích a mezi živým plotem. Dva vojáci co byli na pickupu, začali pálit mezi zombie dávky rozžhaveného olova. Muž ve střílně však nemohl houf ještě zaměřit, kvůli častému zatáčení.
Těsné uličky řidiče donutily zpomalit. Tu a tam část porostu převálcoval a vyvrátil i několik stromů. Vyjeli po schodech nahoru, ven z parku a ocitli se na silnici, jež byla převážně zabarikádovaná mnoha nabouranými auty. Řidič některé věci přejel, jiným, větším objektům se vyhnul. I přes řidičův um a neustálé dávky kulek, se vzdálenost mezi vozidlem a masou zombií stále zmenšovala. V tu chvíli se přidal i muž ve střílně. Zombií začalo značně ubývat, ale i tak jich bylo dost. Některé zombie se už zachytávaly za auto. Po chvíli začalo oběma vojákům docházet střelivo. Zanedlouho byli na suchu. Vytáhli své pistole a vystříleli do zombií další olovo. Zombií značně ubylo. Jejich kosení by dopadlo i úspěšně, nebýt toho, že voják ve střílně přestal střílet. Poručík zavolal na muže ve střílně jménem, když střechou spadla do hammeru polovina jeho těla, odseknuta čistou řeznou ranou. Něco ho rozpůlilo. Všichni se ohromně lekli, brzy však uviděli, co to bylo. Do cesty jim skočil obrovský pes, chodící po dvou a který měl místo horních končetin dva obrovské nože ostré jako břitva.
„CO TO KURVA JE?!“ Zařval Francis. Řidič se ještě pokusil strhnout auto na stranu, ale nepodařilo se mu to včas. Narazili do psa. Pes odletěl, ale hammer se o něj definitivně zastavil. Řidič byl na místě mrtvý. Dva vojáci na pickupu vytáhli své velké nože a pustili se do zombií zblízka. Bylo jich však příliš mnoho. Jaina, si všimla, že deník poručíkovi Wafflesovi vypadl z kapsy. Rychle jej zvedla a zastrčila do bundy. Jacen který, seděl u okna, bleskurychle otevřel dveře a vytáhl Jainu ven. Francis následoval. Když se pes, vysoký snad tři metry začal pomalu zvedat, usoudil Jacen že tady kulky nic nezmůžou.
„Za mnou!“ zařval, oběhl auto a vřítil se do úzké uličky. Na chvíli vrhl krátký pohled za sebe, aby se ujistil, že ho Jaina s Francisem následují. Běželi dlouhou uličkou a pak vrazili do otevřeného paneláku. Všichni tři bez ohlédnutí vyběhli schody až na střechu. Jako jeden muž si pak všichni připravili zbraně. Zombie mohly vyběhnout jen po jednom nebo po dvou a proto nebylo pro trio nijak těžké je likvidovat. Po chvilce Francis s Jacenem vytáhli svoje zbraně na blízku a pustili se do zombií. Jaina mezitím přebila všechny zbraně. Konečně poslední zombie padla mrtvá na zem. Všichni padli na zem vyčerpáním a stresem. První se zvedl Jacen. Popadl svoje zbraně a začal se dívat dolů do ulic. Bylo v nich spousta pasivně chovajících se zombií. Francis se taky vzpamatoval, sesbíral svoje zbraně a pomohl na nohy Jaině. Věci se začaly opakovat. Přeskakovali ze střechy na střechu. Pes se kamsi poděl, nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Ale zombie dole na ulici si jich všimli a začali vybíhat po schodech mnoha paneláků na střechy. Trio pokračovalo v přeskakování. Po nějaké době se však mezery mezi domy začaly zvětšovat a tak jejich útěk nemohl pokračovat. Otočili se, jen aby se podívali vstříc hordě zombií. Všichni se připravili na souboj. Nikdo neměl pomyšlení na únavu, poněvadž si všichni uvědomovali, že tohle bude jejich poslední souboj. Pak to začalo. Všichni stříleli do hord zombií jednu kulku za druhou, ale kde padla jedna zombie, nastoupily dvě další. Brzy se jim začaly tenčit zásoby střeliva. Francis s Jacenem opět vytáhli svoje chladné zbraně a sekali do zombií s obrovskou vervou. Jacenovi se úplně vyprázdnila hlava. Žádné myšlenky.
„TAK POJĎTE!!!“ Zařval šílený touhou po krvi. Odsekával zombiím jednu hlavu za druhou. Francis svou sekerou drtil kosti, usekával končetiny, rozsekával lebky. Jaina svojí loveckou puškou střílela jak zběsilá. Co kulka, to mrtvá zombie. Pak ji došla munice. Vytáhla pistoli a pokračovala v bitvě, kterou nemohla vyhrát. Pak se ozval výbuch. Polovina zombií byla roztržena na kusy a zbylé začaly padat jedna po druhé, každá jednu kulku do hlavy. Po malé chvíli všechny ostatní zombie popadaly na zem mrtvé. Jaina upadla do bezvědomí, bylo toho na ni moc. Francis se natáhl jak dlouhý tak široký na zemi vyčerpáním a zhluboka oddechoval. Jacen padl na kolena. To, že byly všechny zombie kolem něj mrtvé a že byli zachráněni, mu nějak nedocházelo. Vzhlédl. Zamlženě uviděl na protější střeše muže v černém koženém plášti, tmavými zrcadlovými slunečními brýlemi a s blonďatými vlasy pečlivě ulíznutými dozadu. Držel jedinou pistoli v ruce, kterou měl ještě pořád nataženou. Pak zastrčil pistoli do pouzdra pod paží, otočil se na podpatku, došel k okraji střechy a elegantně seskočil dolů. Jacen se vyděsil, že se zabil. Přeskočil na střechu, na níž se ještě před chvílí nacházel onen muž, doběhl k okraji a podíval se dolů. Nikde po něm nebylo ani známky. Po chvíli se však Jacenovi začala klížit víčka, pak padl na zem a okamžitě usnul.


* * *

„...ale on tam je už přes čtyři hodiny a ještě se nevrátil!“ rozkřikla se Angela.
„Jsem si jistý, že to zvládne.“ Řekl Xariel. Celý rozbolavělý a polámaný se zachumlal do svého spacáku v rohu místnosti a odpočíval.
„Jak si můžeš být tak jistý!“ řekla zoufale Angela.
„Cubeja to vždycky zvládl, proč by to neměl zvládnout teď?“
„Jsi ty vůbec jeho přítel? Jak můžeš něco takového říct?“ vykřikla nevěřícně Angela
A v tu chvíli se otevřely dveře. Dovnitř vstoupil Jacob Cubeja s katanou na zádech a samopalem v ruce.
„Díkybohu. Tak co?“ zeptala se Angela okamžitě.
„Nic.“ Odpověděl jednoduše Jacob.
„Jakto nic? Nenašel jsi je?“ řekl Assie.
„Ne. Ale věřim, že budou potíže.“
„Proč?“ chtěla vědět Angela.
„Jaké?“ zeptal se se zájmem Assie.
„Ty bastardi jsou čim dál tim vychytralejší. Dvě zombie mě ‚sledovaly‘.“ Řekl pochmurně Jacob.
„Sledovaly?“ opakovala Angela.
„Cože?!“ Vykřikl Assie.
„A to není všechno. Začali mutovat. Viděl jsem odpornou bestii podobnou psovi. Osobně bych mu dal jméno Kerberos. Je to svině velká přes tři metry chodíci po dvou a místo rukou má dvě dlouhé, zahnuté čepele.“
Angela i Assie zalapali po dechu.
„Takže to jde pekně do prdele...“ ozval se Xariel. „pověz mi Jakeu, jak to bylo s těma dvěma co tě sledovali?“
„Všiml jsem si jich, už když jsem vycházel odtud. Ale nevypadali agresivně, tak jsem je nechal být. Když jsem se začal přibližovat k výstřelům a všemu tomu randálu, všiml jsem si, jak na mě ti dva běží zpoza ulice, z kama jsem zrovna vyšel, jednoho jsem zastřelil a druhý utekl...“
„Utekl?!“ Vykřikl nevěřícně Assie, „Co to je za nesmysl? Zombie zásadně ‚neutíkají‘!“
„Tenhle ano.“ Řekl Jacob, „a o pět minut později na mě seskočil z okna.“ To už všichni vykřikli. Uvědomili si, jakou hrozbu toto prudké zvýšení inteligence zombií mohlo znamenat.
„Hergot, už jenom stačí, aby vzali do rukou zbraně a začali po nás pálit!“ řekl Assie.
„Tak daleko to snad nezajde,“ řekla Angela, „Nebo snad ano?“ obrátila se na Jacoba.
„To nevím, Angie.“ Odpověděl.
„To ví jen Chuck Norris.“ Řekl Xariel. Všichni se pousmáli. Xarielovy vtípky jim byly dobře známé a jeden z jeho oblíbených žánrů byl právě Chuck Norris. Jacob si sedl na pokrývku na zemi a rozžal svíci, kterou vytáhl ze svého batohu. Potom vzal do ruky svůj samopal AK-47 a začal ho pečlivě čistit. Angela se opřela o stěnu a začala přebíjet všechny své zásobníky. Opodál si Assie leštil svůj magnum.
„Řeknu vám, to hovado Kerberose budem muset dřiv nebo později zabyt.“ Řekl po chvíli Jacob, zatímco pečlivě zkoumal náboj a potom ho vsunul do zásobníku.
„Přemýšlel jsem jak to udělat a napadlo mě, že by se to dalo jen z vyvýšeného místa.“
„Jak?“ zeptal se Xariel.
„Chce to byt tak metr nad nim. Pak by to chtělo skok, přesné načasování a z jeho strany by se požadovalo zároveň hodně nepozornosti. Pak by se mu dala srazit hlava. Nejsem si ale ještě jisty, jak moc ji má obrněnou...“
„To na tobě obdivuju Jakeu.“ Ozvala se náhle Angela.
„Co?“
„No, všichni jsou v depresi, z toho jak tohle vůbec přežijeme a ty řešíš jen to praktické. Ty prostě neřešíš, jestli přežiješ nebo ne. Soustředíš se jen na současnost. Jak to jen děláš?“
„Kdybych měl myslet na budoucnost, tak bych se sesypal.“ Řekl.
„To je fakt,“ přitakala Angela a podívala se na svého přítele. Jacob Cubeja byl vysoký, pohledný muž, atletické postavy a s hustými tmavě žlutými vlasy. Byl úplným opakem Assieho, jenž byl černovlasý hromotluk s velkými rameny a ostrým pohledem. Každý si ho hned musel všimnout. Jacob ji pohled oplatil krátkým, ale přátelským úsměvem. Angela měla světlé, dlouhé vlasy, momentálně stáhnuté čelenkou. Xarielův vzhled vždy poněkud kontrastoval. Navzdory světle žlutým vlasům měl snědou, opálenou kůži a oblečen byl vždy v žluté kalhoty, černé triko a bílou mikinu. Angela přemýšlela, zda měl vůbec – než vypukla infekce – ve svém šatníku oblečení i jiné variace, poněvadž ve svém batohu měl oděv jen tohoto druhu. Ti dva se potkali hned v první den infekce, když do Angely, která zrovna vyšla z obchodu, vrazil Xariel. Když ji uviděl, zašeptal ji, aby šla s ním. Angela se s Xarielem už nějakou dobu znali a proto mu důvěřovala. Do několika minut se dozvěděla co se děje a později mu zato byla vděčná. Společně utíkali snad půl míle před postupujícími zombiemi, když v tom zmatku vběhli do malého obchůdku. Bylo v něm úplně ticho a prázdno. Schovali se a zůstali nějakou dobu ve skladišti, které bylo úplně vzadu v obchodě. Potom opatrně vykoukli zadním vchodem ven a pomaličku vyšli na ulici. Pak si nějak opatřili pár zbraní a přibližně o dva dny později narazili na Assieho a den poté na Jacoba. Od té doby společně ve čtyřech putovali městem a snažili se najít další přeživší. Při tom došlo k hezkým pár potyčkám s infikovanými, při nichž zjistili, že jsou všichni čtyři imunní. Někdy odpoledne uslyšeli pár výstřelů. Jacob všechny přemluvil, aby nikam nechodili, že se půjde podívat sám. Nikdo s tím nechtěl souhlasit, ale Jacob předložil tak přesvědčivé argumenty, že nakonec museli všichni – ač nechtěli – souhlasit. Když se do večera nevracel, začali se zrovna radit, jestli ho nepůjdou hledat, když vstoupil dovnitř a dál už to znáte. Na noc už si jen vylosovali hlídky a šli spát.


* * *

Druhý den ráno už byli zase Jaina, Francis a Jacen pohromadě. Po dlouhé debatě se rozhodli vydat se na místo přepadení. Všichni se plížili, připraveni kdykoliv odjistit zbraně a bránit se, v případě, že by nastaly potíže. Avšak všude bylo jen to mrtvolné ticho, co nahání hrůzu. Došli až k vraku vozidla. Nikdo tam nebyl, dokonce ani mrtvoly vojáků. Všichni si domysleli, co se s nimi stalo a nikomu to zrovna na náladě nepřidalo. Jedna pistole a nemálo nábojů do ní se však na místě řidiče našla. Jaina si ji k sobě vzala a když prohledali celé bojiště a shledali, že je džíp nepoužitelný, rozhodli se najít nějaké bezpečnější místo. Po dvou hodinách opatrného pochodu po městě narazili na policejní stanici JCPD. Opatrně otevřeli dveře a pomalu vstoupili dovnitř. Zbraně nabité, nervy k prasknutí a oči těkající sem a tam, to všechno jen přidávalo na současné hustotě atmosféry. V tu chvíli se z místnosti nalevo vyřítily dvě zombie. Obě dvě byly sestřeleny Jaininou novou zbraní. Napjatě pokračovali dál. V přízemí už žádné další zombie nenašli. Za to v prvním poschodí jich bylo jako much. Jacen s Francisem se rozhodli šetřit drahocennou munici a vzali do rukou své chladné zbraně a Jaina si splašila obušek od mrtvého zombie-policisty. Když byli s čistkou celé stanice hotovi, rozhodli si zde vytvořit na nějakou dobu základnu. Provizorně zabarikádovali všechny okna a zatarasili vchody. Předtím však pečlivě prohledali celou budovu a v hlavní hale shromáždili vše, co jim bylo k užitku. Dvě pistole a brokovnici a nějaké náboje do nich. Poté rozbili automat s jídlem a pitím a spočítali jídlo. Pokud by se rozhodli zde zůstat delší dobu, tak by jim jídlo na dva tři dni mělo vystačit. Na večeři si dali nějaké chipsy a několik čokoládových tyčinek. Pak se všichni posadili na gauč v hlavní hale a diskutovali o tom, co dělat dál. Po hodině debatování se dohodli, že dnes už nic nepodniknou, ale zítra se vydají najít nějaké další zásoby. V noci se nic zvláštního nedělo, jen Jacen, při hlídce uslyšel z poschodí nějaké zvuky. Uchopil svou baterku a jednu z pistolí a vydal se nahoru. Znělo to, jako když někdo vláčí po zemi plášť. Když vyšel nahoru, zavrzala podlaha v jedné z kanceláří. Pomalu a potichu přikročil ke dveřím. Pak je prudce otevřel a posvítil dovnitř. V místnosti však nikdo nebyl. Jen okno bylo otevřené a na stole leželo malé rádio, které tam dříve nebylo. Jacen pospíchal k oknu a podíval se dolů a posvítil do tmavé ulice baterkou. Jediné co ještě stihl zahlédnout, byl černý kožený kabát, jak zašustěl a zmizel za rohem. Jacen měl nutkání vyběhnout ven a sledovat muže, ale když si vzpomněl na jejich poslední setkání, usoudil, že dostihnout ho bylo nemožné. Byl si ale jist, že to byl ten samý člověk, který je zachránil před infikovanými na střeše. Podíval se na rádio na stole a potom zpátky do ulice. Nedávalo to smysl. Kdo by v takovéhle situaci byl schopný myslet na pomáhání druhým a ještě se při tom stíhat držet v tajnosti? Byl si ale jistý, že se jim ten muž snaží pomoci. Podíval se znovu na rádio. Po chvíli přemýšlení ho vzal a snesl dolů do jejich provizorní ložnice.
Ráno se první probudil Francis. První co upoutalo jeho pozornost, bylo malé kovové rádio, které leželo vedle Jacena. V tu chvíli se probudila i Jaina. Oba dva vzbudili Jacena a tázavě se ho ptali, kde to rádio vzal. Teprve teď jim Jacen řekl, co viděl onehdy na střeše, jak je zachránil tajemný neznámý a dnes v noci jim tu nechal i rádio. Francis i Jaina jen nevěřícně kroutili hlavou. Po krátké, bezvýsledné debatě o tom, kdo mohl tajemný muž být, se rozhodli rádio otestovat. Na žádné frekvenci však nechytili jedinou zprávu. Nikdo zřejmě nic nevysílal. Když se všichni najedli, vyšli ven a začali s průzkumem oblasti. Snad tři hodiny strávili průzkumem všech možných obchodů, ale s příliš velkým úspěchem se nesetkali. Cestou nepotkali příliš mnoho infikovaných, jen pár pasivních jedinců, kteří si jich buď moc nevšímali – pokud se ovšem nepřiblížili – nebo nebyli schopni žádné akce.
„To je divné, jednou jsou to čiperné mrtvoly schopné vyšplhat na budovu a teď bych ani neřekla, že to jsou zombie.“ Poznamenala Jaina když obešli jeden takový hlouček ležících zombií. Některé sebou čas od času mírně trhnuly, ale jinak se zdály být úplně pasivní. Atmosféra města byla ponurá a tichá. Všude byly nabouraná auta, rozbitá okna, pobourané zdi, občas stříkance zaschlé krve, ale celé to působilo dojmem obrovské deprese. K žádným velkým potyčkám toho dne nedošlo, zato z dálky uviděli Kerbera na velké cestě, asi půl kilometru před nimi, jak se pomalu, ale uvědoměle pohybuje po silnici. Jeho chůze se ani trochu nepodobala apatickým pohybům běžných infikovaných. Kerberos přecházel po ulici a vypadal skoro jako by hlídal. Občas sebou trhl a podíval se opačným směrem, ale jinak žádnou jinou aktivitu nevyvíjel. Všichni tři se dohodli, že tu lokaci raději obloukem obejdou. Nestáli o to, znovu se s netvorem utkat.


* * *

Jacob byl přikrčený ve druhém patře velkého paneláku. Pak opatrně a pomalu vykoukl z bezesklého okna. Hned se zase schoval. Byl tam. Kerberos byl tak tři metry pod ním a pomalu pochodoval městem. Jacob ho pozoroval už asi hodinu. Za tu dobu Jacob zjistil, jakou rychlostí se Kerberos dokáže pohybovat, i když si jeho maximem nebyl, pořád úplně jistý, bylo jasné, že dokáže běžet i dvakrát rychleji než člověk. Zjistil také, že sebou Kerberos v pravidelných, deseti-sekundových intervalech pokaždé trhne a otočí se přesně opačným směrem, než jakým měl zrovna namířeno. Přibližně šest sekund daným směrem civí a potom se zase otočí a pokračuje ve své cestě. Jacob si jeho zvláštní chování neuměl nijak vysvětlit, ale bylo mu jasné, že to nedělá jen tak pro parádu. Kerberos byl ve střehu. Už jednou před ním Jacob musel ten den utíkat a bylo to po čertech těžké. Nakonec se mu podařilo Kerberose katanou seknout do nohy. Pes zakňučel a utekl. Teď ale na něm žádná známka onoho zranění nebyla k vidění. Jacob z toho usoudil, že musí mít nadměrné regenerační schopnosti. A pokud se mu bude chtít postavit, bude muset mít velké štěstí a dobře naplánovanou akci, aby ho skolil. Jacob byl teď daleko od svých přátel. Ráno odešel a nechal jim vzkaz. Věděl, že by se ho snažili zastavit a mu se nechtělo s nimi ztrácet čas. Po další hodině skrytého pozorování usoudil, že viděl dost. Vyšel na střechu a začal mezi blízkými střechami přeskakovat. Cestu si dokonale pamatoval. Po půl hodině namáhavého přeskakování stanul ve čtvrtém patře, kde měli on a jeho přátelé základnu. Nikdo tam nebyl. Usoudil, že šli shánět zásoby. Sedl si na přikrývku a odložil zbraně. Pro jistotu však nechal svou katanu vedle sebe. Po chvíli uslyšel skřípět dveře. Otočil se a uviděl, jak dveře otevřela zombie. Zděsil se, že by to snad mohl být některý z jeho přátel, ale když si ji pozorně prohlédl, zjistil, že nikoliv. Zombie pomalu vstoupila do místnosti. Jacob znal chování zombií. Ze všeho nejvíce reagovaly na pohyb a na hluk. Proto se ani nepohnul. Když se zombie dopotácela téměř až k němu, prudce vyskočil a prudkou ranou srazil zombii k zemi. Pak se vrhl pro svou katanu. Obtočil prsty kolem kožené rukojeti, postavil se a sekl po zombii. Ta ale uskočila! Uhnula a čepel ji minula jen taktak o několik palců. Jacob, neschopný tomu uvěřit, jí sekl po nohách. Zombie nadskočila a uhnula tak ráně, která by jí jinak usekla oba kotníky.
„Zatraceně!“ Zombie zavrčela. Znělo to však úplně jinak, než slyšel Jacob zombie vrčet. Nebyl to obvyklý, kloktavý, kašlavý zvuk, ale čisté zavrčení. Zombie se přikrčila a pak neuvěřitelně mrštně a rychle vyskočila Jacobovým směrem. Ten nebyl na takové počínání vůbec připraven, a proto ho srazila na zem a přistála na něm. Nesápala se však po něm jak předpokládal, ale začala mu zasazovat rány pěstí. S vyraženým dechem se jen těžko vzpamatoval, ale nakonec se mu podařilo chytit hlavu zombie do obou rukou a prudce trhnout. Zombie odpadla. Jacob se rychle postavil a uchopil katanu, v případě, že by někde byly další zombie. Ta, které zlomil právě vaz, se však začala znovu hýbat. Pomalu, ale koncentrovaně se začala zvedat. Jacob, který neveřil svým očím po ní sekl katanou. Odťal maso i kost a hnijící ruka odpadla na zem. Zombie, jako by to nezpozorovala, se rychle otočila, kousek od Jacoba odběhla, pak se otočila a neskutečně rychle se proti němu rozběhla. Jacob byl tentokrát připravený. Na poslední chvíli uskočil a nastavil nabroušenou katanu tak, že se rozeběhnutá zombie rozpůlila v pase, až krev vystříkla. Pak dopadla na zem. Ale po chvíli se začala znova hýbat! Jacob se do ní pustil a rozsekal ji na maděru. Pak už se hýbat konečně přestala. Jen občas sebou některé její kousky škubly.
„Proklatě...“ procedil mezi zuby Jacob, když uviděl u dveřích další. Rozeběhl se jí v ústrety a bodl ji vší silou do břicha. Katana jí projela jako máslem a v polovině se zarazila. Zombie, nebyla očividně schopna pochopit, že má v sobě kus oceli. Pokračovala dál, i přes odpor tření kovu a dál se nabodávala na Jacobovu katanu. Když byla úplně u něj, - nabodnuta až po rukojeť - roztáhla svůj odporný chřtán a pokusila se Jacoba kousnout do obličeje. Ten ji prudce odkopl, setrvačností vytáhl svou katanu a pak jí usekl hlavu. Tělo však pokračovalo v útoku. Dál se klátilo jeho směrem – bez hlavy. Jacob ji podobně jako tu předchozí rozsekal na kousky. A pak vyběhl z místnosti. Zaklel, když uviděl, že po schodech nahoru pokračují další zombie. Nepohybovaly se tak apaticky jako obvykle. Tyhle byly o něco vzpřímenější a už se tak nepohupovaly. Všechny na Jacoba upřely své prázdné oční důlky a zastavily se. Jacob nechápal. Ony přemýšlely! Byly zaskočené!
„A sakra...“ zaklel a pustil se po schodech nahoru...

Pokračování, přístě...