Slepý malíř

U té kašny jsme sedávali snad každý den. Vzpomínám si na to moc dobře. Opírali jsme se zády jeden o druhého a ty s hravou roztomilostí sis namáčela špičky palců do zurčivé fontány. Jen tak z legrace a pro radost. Jakoby ti patřil celý svět i s tím marcipánovým náměstím.

Mysleli jsme si
že nás nikdo nevidí
za závojem nesmělých tahů
jen ty a já
(párek sebevrahů)
dva blázni bláznivý

K večeru za námi vždy přicházel slepý malíř bez štětce. Pohrával si s duhovou kuličkou a sem tam udělal několik bezděčných tahů do neznáma. Většinou stával uprostřed náměstí a naslouchal lidským krokům. Jindy seděl u kašny a smýval z prázdné palety barvy, jako by chtěl lidem ukázat, kdo doopravdy je. Ty noci byly, jako kouzelnice bez triků.

Vzpomínáš
na večer z pomádových promenád
kdy vítr hrál na zakázané struny
když zazněl akord
„mám Tě rád“
na zastávce U Koruny

Vyprávěl nám o stříbročerném nebi, na kterém roztály hvězdy a stekly mu do dlaní. Prý to bylo jako by přejížděl nesměle prsty po klaviatuře. Jako by černá s bílou splývala a jemu se na chvíli vrátil zrak. Povídal, že se díval přes barevné sklíčko na černobílý svět, plný falešných nadějí a zmařených snů, ze kterých není procitnutí. Prý až naučí se malovat, zamaluje všechna bílá plátna – barvami bez něhy a krásy, svět upadne v zatmění a neprobudí se, dokud jej štětcem nepohladí.

Rozohněné piáno
v tanci rozháněných múz
kdy černá s bílou splývá
u srdce jako Cyrano
v těle prázdno whisky blues

Vybavoval jsem si jeden z posledních okamžiků s tebou, kdy sis roztrhla snůšku korálů a rozsypala je po kočičích hlavách. Byl to nezapomenutelný okamžik, který připomínal drnčící zvonkohru. V ten moment jsi byla neobyčejně obyčejná a já nešťastně šťastný.

Vzpomínáš
na křídla z vlaštovek štěstí
co skládali jsme z papíru
(pak naneštěstí)
příboj začal hrát na harfy z vlnobití
v zátoce
U Dvou Delfínů

…

Uběhlo několik dlouhých let. U té kašny už sedávám sám - bez iluzí a vyhlížím hvězdné konstalace. Někdy jen tak protnu palcem línou vodu, jako si to dělávala ty a přemýšlím, proč si to divadlo nehrála semnou. Asi jsem špatný herec, mim, komik, klaun s červeným nosem a ty ses trefila jako cirkusák nožem do roztočeného srdce – přesný střed a aplaus, který si nezasloužíš. Pak najednou, do zurčivého tlachání fontány, začala hrát štíhlá silueta smyčce píseň plnou dojmů a při té melodii přišla vzpomínka – vzpomínka na tebe a mě ukápla slza.

Roztály hvězdy
tečou nám po rukách
a padají po stříbročerném nebi
jež přestalo je hlídat
tak zavři oči
(a něco si přej)

Od té doby se tam nesmělý malíř nikdy neukázal. Už si ani nevzpomínám, jak vypadal, vím jen, že byl slepý a bez štětce. A to marcipánové náměstí, už jsem nikdy nespatřil.