Nevybrala jsem si to..

Nechtěla jsem to. Nestála jsem o to.. Prostě to přišlo. Přišlo to samo a nechtěně.. A nedalo se prostě říct: to nechci, takže čus.. Prostě to přišlo. A naučila jsem se s tím být každý den. Každý den to pociťovat a ovládat. Nejlepší je, že dokud nikomu nic neřekneš, nemusíš taky nikomu nic vysvětlovat. Jenom sobě. Ale to jsou pořád ty samé otázky.. Proč, proč, proč! A odpověď? Odpovědí jsi ty.. Tedy, byla jsi to ty.. Tohle je minulost. Minulost, která se mě drží, protože jí doprovází mnoho nezodpovězených otázek, na které nikdy nebudu mít odvahu. Možná se mě drží už jen jedna jediná.. Když ti to řekl, ten, kterýmu jsem věřila, když jsi se to od něj dověděla..změnilo to nějak tvůj pohled na mě?? K horšímu? Proto mu nikdy nebudu moci odpustit, protože nevím odpověď na tuhle otázku. A nikdy se jí nedovím, protože nemám odvahu se zeptat. Nechci, aby jsi věděla, že mě něco takového napadá.. Já jsem přece v pohodě. A to taky jsem.. Ale na tohle myslím. A nikdy se nezeptám. Ty by jsi mi to stejně nedovolila. Tvoje oči mi to nedovolí. Sedím na proti tobě, odhodlaná říct, co mi tak hodně vadí.. A já to říkám.. A ty? Obrátíš to v žert. A pak se na mě podíváš, na pár vteřin se naše oči střetnou pohledem, kterej nikdo nepochytil.. Ale já jo. Viděla jsem to. Viděla jsem to v tvých očích. Ten jedinej pohled to všechno řekl a já zmlkla a začala hrát s tebou stejnou notu..otočily jsme to v žert, už nebylo co vyčítat.
Jsi taková. Beru to. Smiřuji se s tím.. A už to nebudu řešit, nebo ti to vyčítat. Neodpustím mu asi nikdy, protože se nikdy nezeptám, ale vždycky to budu chtít vědět. To už tak je a omluvy to nevyřeší, a že už jich padlo.. Omluva nic neznamená, protože to, co se stalo, se prostě stalo a to se nezmění. Ty se neomlouváš, to oceňuju.. Ty se prostě podíváš, aby jsi mi to vysvětlila.. A když zrovna nejsem tak zaujatá svým vztekem, tak to vidím. Možná ses takhle podívala víckrát..ale já to viděla jen dvakrát. Bylo ve mně tolik vzteku, že mi to zatemnilo pohled a nedovolilo vidět nic víc. Vztek, vztek, vztek.. Na tebe, na tvoje chování, na tvůj přístup. Možná to taky neumíš říct a proto to říkají tvoje oči. Možná bych se na to měla zkusit podívat z tvého pohledu. To mě asi ještě nenapadlo.. Ale nejde to, protože ty děláš, jak děsně jsi v pohodě a jak nic neřešíš. Buď šťastná, přeju si to..přeju ti to. A občas se na mě podívej, ať se tě nemusím ptát, nebo ať nejsem naštvaná, že si nevážíš přátelství, které mezi námi kdysi bylo.. Budu si povídat s tvýma očima.