Ptakopravci

Bylo to dva dny poté, co poprvé nasněžilo.
S milou jsme se vydali na louky,
mezi ocúny pokřivené prvním mrazem.

Sníh nám křupal pod nohama
a milá švitořila
a zpívala si
a nechávala za sebou hluboké šlápoty
a okvětní plátky růží, jenž jsem jí přinesl.
A jak je bylo těžké sehnat!

Pod velikou osamělou a suchou třešní,
u hromádky ledem pokrytého kamení,
rostly mochyně.

Svěšené hlavy na unavených tělech.

„Malinké klícky,
srdéčka rudé,
pověz mi milá,
kdo že v nich bude?“

A milá mi padla do náruče a odvětila:
(a její krásná tvář se na mne usmála)
„Všechny ty děti, jež ztraceny v lese,
to jejich dušičky klícka si nese.“

A já:
„Hnědavé stvoly,
lístečky suché,
pověz mi milá,
co s nimi bude?“

A ona:
„Budou stát tichounce tady v tom poli,
než čas a mrazy je nadobro skolí.“

A já,
a ona,
oba společně:
„Pospěšme, srdce mé, nahoru k lesu,
Pospěšme k silnici, k tmavému plesu,
Daleko, daleko pryč!“

(Chtěl jsem jí z mochyní natrhat kytici.
A přidat ocúny,
a hloh a jiné plody peckovin a vůbec vše co bylo barevné,
ale nenašel jsem odvahu vytrhnout ty lucerničky, lampiónky, ztracené duše,
ze země.)

Rozeběhli jsme se nahoru do stráně,
a zpívali písničky z dětství,
ačkoli dlouho jsme to už nedělali.
Tu o vodě, tu o kouzelném proutku a tu o Židovi, co ho oběsili zbojníci v lese.
A nakonec tu o štěstí i neštěstí, které přinášejí straky.

Nahoře pod lesem, v trávě obalené zmrazky,
v plášti z kožešin a peří,
nohy zkřížené,
seděl Ptakopravec.
Svýma očima (věru jak kutá ocel šedýma!) nás pozoroval,
orlím nosem kýval,
a držel v rukou holuba, věřím, že mrtvého.

A ve vlasech měl havraní pera a taky jejich kosti.

Mlčeli jsme, stáli bez hlesu tou úctou.
Já sledoval ty lebky kolem jeho krku,
jejich prázdné důlky a ostré zobáky.
A co sledovala má milá, to nevím.

Nebyla mi zima, ani trošičku.
(asi že krev mi dávno zmrzla v žilách)

Ptakopravec škubal holubí peří a pouštěl je na zem,
kde vítr je bral a házel s nimi (s těmi popelavými pery).
A roznášel po širém okolí.
Stáli jsme tam ve sněhu, dvě sochy, které vytesal úžas, že muže z bájí vidí,
a on vypadal, jako by tu seděl odjakživa
a trhal holubí pera, která vítr bral.
A roznášel po širém okolí.

Pak, když už holub byl lysý jak holátko,
konečně se otočil k nám
a zeptal se, jestli chceme znát svou budoucnost.

„Ne!“ řekl jsem.
„Ano!“ řekla.

Ptakopravec vzal holuba a otáčel s ním ve svých rukou
(spíš pařátech)
zatínal do něj nehty
(nemohl být mrtvý dlouho, protože z něj stále crčela krev)
a očichával ho.

Pak vytáhl z kabátu kost, ostrou jako nůž.
(Z jak velikého ptáka musela být!)
Rozřízl holubí břicho a maličké vnitřnosti,
tak podobné těm lidským,
se vyhrnuly do sněhu.

Sníh se barvil holubí krví,
a z malého tělíčka se kouřilo.

Skrytý v hávu šedivého peří,
Ptakopravec vzal ty malinké kousíčky
bral je do rukou, drtil je prsty,
ochutnával je dokonce!
a zkoumal je s největší pečlivostí.

Prométheus rvoucí orlí tělo.

A když jsem chytil mou milou za ruku, tak se třásla.
Má milá i její ruka, obě.


„Různé jsou pravdy,“ řekl.
„Jiná pravda padá z kostek a jiná je ve hvězdách,
a jinou skrývají karty a jinou ptáci.

Zrakem krahujčím nahlížel do mé duše, věřím.

Pravda kostek je jen náhodou,
s pravdou hvězd si jiná nezadá,
pravdu karet si člověk vybírá
a z ptáků dolovat se pravda musí.

Je skrytá.
Je hluboko, v morku kostí a ve srdečních chlopních,
proudí krví a zračí se v očích,
ale málokdo ji dokáže objevit
a i ti, co to dokáží, nedokáží ji objevit celou.“

Upustil holuba, tu prázdnou schránku, do sněhu.

„Lidí jde houf,
s křikem a pláčem,
schováni všichni pod smutečním pláštěm,
s písní bez naděje.

Ve sněžné vichřici,
mířící k lesu,
po staré silnici k temnému plesu,
plni beznaděje.

Shrbení nalezli
zavátou stopu,
která je dovedla k čerstvému hrobu,
S písní bez naděje,
plni beznaděje.“

A má milá se ke mně přitiskla
A do ucha mi zašeptala:
„Pospěšme, srdce mé, rychle od lesa,
Pospěšme k silnici, od tmavého plesa,
Daleko, daleko pryč!“

A já se rozběhl,
držel jsem ji za ruku,
a běžel a běžel a běžel.
Daleko od toho muže-ptáka
jenž nebyl dozajista démonem,
protože démon by se smál, když jsme od něj utíkali.
Ale on stál tiše,
ruce od krve
a neřekl ani slovo.

Klopýtali jsme přes louky podél lesa,
když začala bouře,
spíš vichřice nebo orkán,
a sníh plný ostrých hran nás bodal do obličeje.
A vždy, když jsem se ohlédl, viděl jsem muže
co měl křídla místo rukou.

Obloha zatměla,
možná jen hejno havranů zakrylo ji.

Slyšel jsem je,
krákající,
posmívající se,
plnili mé uši
a šli hloub.

Vůle zmizela,
rozplynula se
nebo zamrzla
a má milá upadla
a já se svalil vedle ní.

Objala mě
(a jak krásná byla, i když unavená)
a ležela podél mě
a pak zavřela oči a já jí je chtěl otevřít,
chtěl ji vzbudit a zahřát křehké tělo křišťálové princezny
ale už to nešlo
už nikdy ne.

Byli jsme zase spolu,
viseli na hnědém stvolu,
dvě lucerničky červeně zářící do přicházející noci

A já jsem jí zašeptal:
„Malinké klícky,
srdéčka rudé,
pověz mi milá,
kdo z nás to bude?“

A ona se ke mně naklonila
(nejspíš vítr s ní pohupoval)
a tak smutně, jak jsem ji ještě neslyšel, mi odpověděla:
„To my dva milenci ztracení v lese,
to naše dušičky klícka si nese.“

A ani jednomu z nás se nechtělo pokračovat,
asi že jsme věděli co přijde.

Tiše,
navždy spolu,
poslouchaje, jak někde v dáli začali zpívat píseň bez naděje.