Fotograf

Celá nervózní stojím, kde jinde, než pod ocasem. Lehké jarní kalhoty širokého střihu mi lehce lechtají nohy ve vánku jarního večera. Sáčko stejné barvy mi poskytuje příjemný pocit tepla i chladu zároveň. Prostě příjemný jarní večer, rozklepaná já a obrovský bronzový kůň. Zase jsem na místě první, proč si nikdy nepočkám a všude musím být první? Nadávám si v duchu.
„ Ahoj Veroniko!“ usměje se na mě Martin ve chvíli, kdy nevnímám vůbec nic, co se světa týče.
„ Ahoj Martine! Jsem ráda, že si přišel.“ přivítám ho roztřeseným hlasem.
„ Ne, já jsem rád, že jsi přišla. Děsně ti to sluší!“ vysekne mi poklonu. Zčervenám. Všimne si toho a obrátí to v můj prospěch. Hned mě blejskne.
„ Tohle nešlo nezvěčnit.“ lišácky se usměje a donutí mě k pohybu. Projdeme celý Václavák, Staromák až dojdeme k Týnskému chrámu a tam najdeme malou kavárničku.
Usadí mě do ratanového křesílka, objednáme si pití a najednou nastane ta trapná chvíle ticha. Zmateně na sebe koukáme. Kdo ví, co se Martinovi odehrává v hlavě. Já osobně vypadám jako rajče a mé duševní pochody lze popsat pár nevhodnými slovy.
„ Em, tak to, no, jak to chceš udělat s tím focením?“ ptám se Martina, abych aspoň nějak rozjela komunikaci.
„ No, přemýšlel jsem o tom, a nechápu proč ti tak vadí, že bys měla být v nějakém časopise?“ ptá se, a tváří se trochu nechápavě.
„ Nejsem modelka a nikdy jí být nechci!“ odpovím rázně.
„ A co bys chtěla být?“ zajímá Martina.
„ Co? Hm, těžká otázka, spíše bych chtěla být dobrá v práci, mít pořád o čem psát, nepřemýšlela jsem nad tím, že bych něčím chtěla být. Spíš jsem se zamýšlela nad tím co v životě dokázat a jít si za tím.“ vysvětluji zaníceně a snažím se uhýbat Martinovým hnědým očím. Připadá mi, jako by do mě viděl, znal mé pochody a tušil co bude následovat po každém dalším slově.
Samozřejmě mi do hlavy vidět nemůže ale přesto.

Nevím jak dlouho sedíme v té příjemné kavárničce, nevím o čem se pořádně bavím, leč vím zcela jistě, že se u toho dobře bavíme.
Po několika vypitých skleničkách vína se přesuneme na Karlův most. S dobrou náladou se mezi davy lidí běhá dobře. Vůbec mě nezajímá, že narážím do turistů, prohlížejících si sochy a výhled na Vltavu. Martin mě u toho fotí a v tom opojení z pár sklenic bílého vína je mi to v podstatě fuk.
„ Počkej, takhle stůj!“ řekne a hledáčkem hledá tu správnou polohu.

Hlava na hlavě, jen já ztracená. Ztracená uvnitř sebe samé. Davy lidí, proudící kolem vnímám jako šmouhu mé pomatené mysli.
„ Pojď!“ křičím na sebe v duchu a hážu rameny, abych se obrnila proti té nejistotě, která mě v davu čeká.
„ Haha, ty to chceš dokázat? Hlupačko!“ slyším ten tenký, avšak zlý hlas uvnitř mé hlavy.
Jdu, razím si cestu, nehledíc na ty tváře, které se mi křiví v odporné grimasy lidí myslících jen na sebe. Pokrytectví, sobectví a nenávist, to přesně cítím v té obrovské mase lidí.
„ Běžte všichni pryč!“ vzlykám uvnitř mě samé.
Zmatená, ztracená, zlomená. Stojím a davy proudících lidí vnímám jako šmouhu mé pomatené mysli.
„ Pojď!“ křičím znova a sunu jednu nohu za druhou. Pomalu a rozvážně. V hlavě zní hlas, škodolibý a zlý, křičí a říká jak neschopná jsem.
„ Nejsem! Ne, to teda nejsem!“ oporuji chabě, skoro neslyšitelně. Seberu všechny dostupné síly, a jdu vstříc davu lidí, proudících kolem, které vnímám jako šmouhu mé pomatené mysli.
„ Proč to děláš?“ ptám se zoufale a sesunu se po zdi, která se z ničeho nic objeví.

Zmateně se posadím na posteli a snažím se rozdýchat tu příšernou noční můru. Kouknu na vedlejší lůžko, kde leží Martin.
„ Martin?“ ptám se potichu užasle. Marně si snažím vzpomenout, jak jsem se dostala do cizího bytu, k skoro cizímu klukovi. Podívám se pod peřinu, abych zjistila, zda jsem oblečená, naštěstí ano. Moje vrtění Martina vzbudí.
„ Jsi vzhůru, je ti lépe?“ ptá se a mě nedocházejí souvislosti. Hned to na mně pozná.
„ Udělalo se ti na Karlově mostě špatně, omdlela jsi, tak jsem zavolal taxi a odvezl tě k sobě.“ vysvětluje. Když si celou tu situaci představím, je mi trapně. Občas se mi stává, že mi klesne tlak a omdlím, jen nechápu, že se to stalo zrovna před ním, jako naschvál.
„ No, tak za to se velice omlouvám, teď jen nevím kde jsem a jak se dostat domů!“ přiznám se.
„ Prosím tě, teď si lehni, a spi, ráno se domů dopravíš celkem dobře.“ řekne a v tu chvíli mi to přijde jako dobré řešení.
Lehnu si, a jsem vděčná, za tmu, která halí mé rozpaky.