Před třetí hodinou ranní

Zvonilo. Konečně. Hlas profesorky zanikl v nastalém rámusu. I Martin Provazník vyběhl rychle ze třídy. Musel, jinak by také bylo možné, že bude své věci hledat po celé školní budově. Někteří spolužáci se baví šikanováním jiných.
Stihl to. Celkově byl dnes dobrý den. Za prvé, byl pátek. Za druhé takzvaný Velký, což znamenalo, že jsou velikonoce a to značilo volné pondělí. A za třetí, dnes v noci jde na hřbitov. Zkoušel ukecat ještě jednoho kamaráda, ale ten si poklepal na čelo se slovy, že je konec dvacátého století a že nějací duchové jsou jen pověry svíčkových bab.
Odpoledne je domluvený na faře, že může do jejich knihovny. Posledně tam našel jeden úžasný starý spis. Nikdo neví, kde se tam vzal, ani odkud je. Důležité bylo, co obsahoval. Byl ve staročeštině, tak se dal i přečíst. Musí jen přesvědčit faráře, aby mu tu knihu půjčil. S těmito myšlenkami došel domů. Tady ho čekala jen jeho starší sestra.
„Čau ségra,“ zahlaholil ode dveří, sotva je otevřel. Ticho mu bylo odpovědí. Zul se a zamířil k sobě do pokoje. Ten sestry byl vedle. Když se s ním nebaví, tak za ní nepoleze. Položil tašku s věcmi do školy a převlékl se. Spěchal na faru. Za hodinu se budou číst pašije a to by na něj již Otec Patrik neměl čas.
„Čus brácha,“ ozvalo se za ním. Petra, jeho sestra, stála za ním a na uších měla ještě sluchátka. Tak proto mne neslyšela, pomyslel si Martin.
„Ahoj. Nemám čas. Musím letět. Naši už jeli, nebo ne?“ Petra kývla hlavou.
„Mám tě na starosti. Nemáme dělat žádné hovadiny. Tak doufám, že budeš rozumný,“ prohodila s úsměvem. Mrskl po ní polštářem.
„To říká ta pravá. Ale jo. Já žádné hovadiny nedělám.“ Petra opět odkráčela do svého pokoje a Martin běžel na faru. Naštěstí to nebylo daleko.
Otec Patrik již Martina očekával. Naštěstí měl čas. Pašije bude číst jeho starší kolega.
„Tak copak bys potřeboval, Martine?“ přivítal ho Otec Patrik s úsměvem.
„No,“ ošil se Martin, „já bych se chtěl podívat zase do té staré knihy. Rád bych si z ní něco opsal. Nebo kdybyste mi ji půjčil domů…“ Kněz se rozhlédl po knihovně.
„Tak kampak jsme ji posledně dali. Á, tady je.“ Duchovní vytáhl starou vazbu. „A ty bys ji chtěl půjčit? Musel bys být na ni moc opatrný.“
„Budu Otče. Mne tyto věci moc zajímají.“
Kněz se na chvíli zamyslel, ale pak se pousmál.
„Dobrá. Ale buď na ni opatrný. Je to velice staré.“ Martin horlivě přikývl. Těšil se na dnešní noc. Večer se musí připravit. Moc už nevnímal, co mu Otec říkal. Kniha ho hřála v batůžku. V pondělí odpoledne ji musí vrátit, ale to je až za dlouho. Měl dost času.
Když přišel domů, Petra tam nebyla. Také dobře. Bude mít klid. Sedl si na postel a vytáhl tu krásnou věc. Otevřel ji. První nápis, který přečetl, byl název:
Kniha kouzel temných všelijakých.
Obracel list za listem, hltal prastará písmena a skládal z nich slova. Byla to slova velice podivná. Cítil jejich sílu. Kde se tahle kniha vzala na faře? Zavrtěl udiveně hlavou a četl dál. To, po čem toužil, co chtěl vidět a co hltal už od mala, tady však nenalézal. Toužil si přičarovat bytost ze záhrobí. Chtěl nějakou vidět. Už od dětství četl knihy jako Rej upírů, Draculův švagr a jinou podobně laděnou literaturu. Asi nejvíce ho zaujala novela Carmilla. Chtěl vidět vampýru. Martinovi snad ani nedocházelo, co by se mu mohlo stát. Co by bylo, kdyby… Viděl jen tu romantickou představu.
Listoval knihou a byl čím dál tím zklamanější. Nic nenacházel. Žádné kouzlo na přivolání záhrobního pijáka krve. Znechuceně knihu odložil. Bylo to zbytečné. Našel zde ledacos, ale byla to samá neškodná zaříkání. Vstal. Hned zítra knihu vrátí. Zvedl ji, aby ji mohl uklidit do batohu. V tu samou chvíli z ní ale něco vypadlo. Martinovy oči se rozšířily hrůzou. Asi se uvolnil jeden list ze starobylé vazby. Rychle ho zvedl a jal se hledat, kam patří. Strany však byly všechny. Opět se udiveně zahleděl na ten papír. Byl jiný, než ten, ze kterého je ta kniha. Byl popsán rukopisem, ale velice čitelným a úhledným.
„Kterak Moru k sobě přivolati a roztodivných vášní a radostí tělesných s ní užíti,“ četl Martin nahlas.
„Moru? Co je to Mora?“ Vrhl se k internetu a začal googlit. Našel. Oči se mu opět rozšířily, ale teď údivem.
„No jasně,“ vydechl. Mora neboli sukkuba byla vampyrická bytost podle staroslovanské mytologie. Sexuální démon sající z těla sílu a někdy i krev.
Vrátil se k tomu listu.
„Pomni den, kdy zemřel Bůh. V půlnoc tuto dojdi na hřbitov, kde pohanské a ďábelské rejdy se konají. Zde, u hrobu sebevraha či jiného zlolajníka dýkou sebe poraň, by několik krůpějí krve dopadlo k hlavě mrtvého a tato slova odříkej:
Při všemocné Lilith, já tebe pozývám zpět mezi živé.
Při síle Molochově, povstaň z hrobu svého.
Mocná Hekaté, propusť z temnot podsvětí bytost, kterou volám.
Veliký Mormo, pouta hrobu rozetni!
Oxiayala holado, od zodirome O coraxo das zodiladare raasyo. Od va-bezodire cameliaxa od bahala: NIISO! salamanu telocahe! Casare manu hoel-qo, od ti ta zod cahisa soba coremefa i ga. NIISA! ba gile aberameji nonucape. Zodacare eca od Zodameranu! odo cicale Qaa! Zodoreje, lape zodiredo Noco Mada, hoathahe Saitan!
Tak staň se!!
Leč, pozor si dej. Bytost takto povolána více krve chtít bude a sílu ze šťáv tělesných. Hleď, by před hodinou třetí ranní byla bytost opět ve hrob ouvržena, by…“ Zde zápis končil. Kousek stránky chyběl.
Martin strnule hleděl na text, který právě přelouskal. To bylo něco úžasného. Určitě ho musí udělat. Pak se však zachmuřil. Den, kdy zemřel Bůh. Co je to za den? Copak Bůh může zemřít? Musí ještě na faru. Podíval se na hodiny. Bylo půl sedmé. To by už mohl mít Otec Patrik čas. Zvedl se. A rovnou vrátí knihu. Jen ten papír navíc si nechá. To je přeci to, co potřeboval.
Otec Patrik byl zrovna v pracovně, když Martin zazvonil.
„Tady vracím tu knihu, Otče. Co jsem chtěl, tam stejně není,“ řekl, sotva vstoupil místnosti. Kněz se zadíval z pod brýlí a pokýval hlavou.
„A co jsi čekal, že tam bude, Martine? Jak najít poklad? Nebo jak vyrobit golema? Nesmíš věřit úplně všemu. Lidé měli velikou představivost a spoustu věcí přisuzovali magii. I blesk. I to, že slunce každé ráno vyjde.“ Martin přikývl. Pak se ale osmělil.
„Otče, jsou tady někdy někde zmínky o nějakých tajuplných jevech?“ Otec Patrik se na Martina se zájmem podíval.
„Co máš na mysli?“
„No, třeba jestli jsou tady někde zmínky o upírech, nebo něčem podobném. Co třeba čarodějnice?“
Kněz se usmál. Znal zálibu mladého chlapce v podobných věcech.
„Tak se podíváme. Je tady kronika. Stačí to tak sto padesát let zpátky? Je tady totiž zmínka o protivampyrickém zákroku.“ Chlapec vykulil oči.
„Ze kdy?“
„Tak se podíváme.“ Kněz vstal a po chvilce hledání vytáhl ze skříně objemnou starou knihu. Položil ji na stůl a začal v ní listovat. Převracel list po listu, až našel, co hledal.
„Tady. Podívej,“ a ukázal na starý zápis. „Píše se tu o nějaké Johaně Seidlové, dceři panského hajného. Zamilovala se do jednoho tovaryše. Otec nechtěl sňatek povolit a tak se ona zabila. Pochovali ji na hřbitově u zdi, jak se to se sebevrahy dělalo. Ale bude to až v té staré části. Tam jsou hroby z devatenáctého století. Podle záznamu lidé chtěli, aby jí byla sťata hlava a srdce probodeno kůlem, neboť zemřela přímo na Velký pátek. No vida. Dnes má výročí. Tak proto se tak báli. Samozřejmě, že Církev toto hanobení těla nedovolila. To už se v té době nedělalo.“
„Je tam toho ještě víc? A co ten tovaryš?“
Kněz zavrtěl hlavou.
„Ne, není. Jen to, že onen mládenec umřel chvíli na to. Asi steskem. Našli ho kousek od hřbitova. Když nešlo učinit ono zhanobení, tak byl na její hrob položen alespoň svěcený kříž. Bylo to ale stejně celé podivné. V té době se tady na upíry už nějak moc nevěřilo. Tak proč ten humbuk okolo? Asi to bude tím Velkým pátkem. No, to je vše.“
„A je tam jak se ten tovaryš jmenoval? Kněz zavrtěl hlavou. Pak se pousmál.
„Vím o téhle věci, protože jsem na to nedávno narazil. Rád čtu kroniky a měl bych znát svou farnost velice dobře.“ Martin byl spokojený. Teď jen musí najít ten její hrob. Tam provede noční rituál. Chtěl to vidět. Chtěl vidět upíra. Rozloučil se proto s knězem a vyrazil na hřbitov. Otec Patrik chlapce ještě chvíli pozoroval oknem a pak se spokojeně usmál. Nahlédl do knihy a očima přelétl ještě několik řádků. A hle, nakonec našel jméno, toho nešťastníka. Jmenoval se Pavel Provazník. Zarazil se a pohlédl na dveře, kterými Martin odešel. Pak pokýval hlavou. Asi jen shoda jmen.
Prošel starou kovanou branou. Jarní večer roztahoval své ruce po tomto parku smrti. Les pomníků se rozprostíral mezi stromy, na nichž ještě nestačila vyrašit letošní várka listí. Martin se rozhlédl a zamířil ke staré zdi v druhé části hřbitova. Tam byly ty architektonické skvosty. Staré hrobky. Místa prodchnutá tajemnem a mystikou.
Procházel mezi pomníky a hledal. Staré náhrobky byly už leckdy anonymní. Žádná jména, žádné indicie. Až najednou. Zcela v koutě, v rohu hřbitovní zdi, jakoby oddělené od ostatních, byly tři hroby. Opuštěné, poničené. Martin k nim došel a počal studovat pomníky. Na jednom z nich našel několik písmen. Dal se do louskání.
„J, H,A,A. SEID…To by mohla být Johana. Sakra. Našel jsem to.“ Martin si zapamatoval místo a šel domů. Musí se připravit.
Doma nikdo nebyl. Petra byla někde a bylo mu jedno kde. Navečeřel se a začal si chystat věci na noc. Do batůžku uložil několik svíček, nůž, baterku a návod na rituál. Několikrát po sobě si ho přečetl, aby se pak nezadrhával. Představoval si, co se asi stane. Co bude vlastně dělat, když se to povede? Když opravdu ta žena povstane z hrobu? Pokusí se s ní spřátelit. Proto to přeci dělá. Zahnal chmury a čekal na čas, až půjde. Těšil se tohle noční dobrodružství. Magický rituál. Starý rituál.
Ačkoliv bylo něco málo do půlnoci, byla brána otevřená. Martin bez váhání zamířil k hrobu oné nešťastnice. Rozestavěl svíce okolo náhrobní desky, vzal nůž… Teď se bude muset říznout. Zavřel oči a rychle přejel ostřím po dlani. Štíplo to. Na kůži se objevilo několik kapek krve. Nechal je stéci do hlavy rovu. Pak vytáhl papír a začal číst:
„Při všemocné Lilith já tebe pozývám zpět mezi živé.“ Po přečtení první věty se Martin zachvěl. Jakoby cítil sílu svých slov.
„Při síle Molochově, povstaň z hrobu svého.“ Druhou větu počalo doprovázet, jako kulisa, vytí psů v okolních zahradách.
„Mocná Hekaté, propusť z temnot podsvětí bytost, kterou volám.“ V korunách stromů se rozhučel vítr a počal zhášet svíce.
„Veliký Mormo, pouta hrobu rozetni!“ Tuto větu Martin už vykřikl, neboť magičnost obřadu ho začala pohlcovat. Počal odříkávat podivná slova, která byla napsaná na papíře.
„…hoathahe, Saitan!! Staň se!!!“ Poryv větru zhasil poslední svíci a ustal. Bylo ticho, jako když někdo vypne zvuk. Martin stál a zadýchaně se rozhlížel. Nic se nedělo. Nebo přeci? Ne. Nepohnul se ani lísteček, přesto byla cítit tíha okamžiku a místa. Martin opatrně sesbíral věci a zamířil k bráně. Nic se mu nepovedlo. Ten rituál byl zbytečný a nesmyslný. Akorát ho bolí ruka, kam se řízl.
Druhý den ráno, bylo krásně. Petra připravila snídani a vyhnala Martina z postele. Bylo mu mizerně. Připadal si jako po výprasku.
„Co je? Jsi nějak pobledlý,“ řekla, když Martin přišel do kuchyně. Mávl rukou.
„Měl jsem špatný sny.“
Usedl ke stolu a pustil se do jídla. Petra se také zakousla do krajíce, ale po očku bratra pozorovala. Měla ho ráda, ač to nebylo mezi sourozenci běžné. Martin byl na svůj věk po mentální stránce dost vyspělý. Nedělal jí nějaké naschvály a dalo se s ním domluvit.
„Vážně ti nic není?“ Martin zavrtěl hlavou.
„Říkám, že jsem měl jen zlé sny. Půjdu na faru. Potřebuju se na něco podívat.“ Petra přikývla.
„Tamhle na skříňce jsou peníze. Já jedu s kamarádkou do Prahy.“
Den Martinovi uběhl celkem normálně. Celé dopoledne byl na faře. Pročítal staré knihy. Otec Patrik byl rád, že sem ten hoch chodí.
Když se blížil večer, ucítil Martin neklid. Nutkání jít opět ke hřbitovu. Ani o tom nějak nepřemýšlel. Byl sice včerejším pokusem o magii zklamán, ale co. Vždyť je tam krásně.
Zamířil lesní cestou ke kované bráně. Slunce se dotýkalo vrcholků hor na obzoru a chystalo se zapadnout. Martin prošel do té zahrady mrtvých. Nadechl se. Cítil jaro. Čerstvá hlína zavoněla vzduchem, ale ještě i něco jiného. Něco, co nedokázal definovat. Koutkem oka zaregistroval pohyb. Ve stínu stromů někdo stál. Cítil pohled upřený na sebe. Vstal a zadíval se tam. Viděl obrys postavy. Patrně to byla nějaká žena. Pomalu zamířil k ní, ale jak vykročil, postava mu zmizela. Překvapeně se zastavil. Copak se mu to jen zdálo? Došel až k aleji, která roubila cestu mezi hroby. Nic zde nebylo, jen ta zvláštní těžká vůně, co snad ani vůní nebyla. Otočil se a málem zkolaboval.
Stála za ním. Podivná žena, mladá a přesto stará. Oči jí žhnuly, vlasy, takřka šedivé povlávaly ve větru.
„Dobrý den,“ zakoktal Martin. „Nechtěl jsem vás vyrušit…“
„Cítím…něco známého a zvláštního.“ Žena začichala okolo jeho hlavy a uchopila mu ruku. Tu, co si poranil. Sklonila se k dlani a lehce ji olízla. Martin se vyděsil a chtěl jí ruku vytrhnout. Měla však velikou sílu. Přivřela oči.
„Je stejná.“ Hladově se na Martina podívala. Tak, až mu zatrnulo. Začal se opravdu bát. Opět se snažil vytrhnout, ale nešlo to.
„Paní, pusťte mne, prosím,“ zasípěl zděšeně. Kolem rtů jí zahrál úsměšek. Pohlédla mu do očí.
„Včera jsi chtěl něco jiného. Jsi jako on. Jako on.“
Povolila sevření prstů a Martin se jí konečně vytrhl. Na nic nečekal a začal utíkat. Brána byla v dosahu. Proběhl jí a do někoho vrazil. Stála před ním.
„Jmenuji se Johana. To jméno ti není neznámé. Probudil jsi mne z hříšné touhy. Požádal jsi dávné síly, aby mi vrátily život. Tak jsem tady a ty jsi tak stejný, jako on.“ Na rtech jí zahrál úsměv, který odhalil bělostné zuby. Opět uchopila jeho ruku a přiblížila si ji k ústům. Martin byl k smrti vyděšený a nezmohl se už na žádný odpor.
„Vy…vy…jste Se..s..seidlová Johana? Vždyť jste mrtvá,“ blekotal šeptem.
„Ano, jsem Johana Seidl. Ale už nejsem mrtvá. Tvá krev mi vrátila život. A teď si ji vezmu více.“
Hleď, by před hodinou třetí byla bytost opět ve hrob ouvržena, by… proběhlo mu hlavou.
„Tato doba již minula,“ řekla ta žena. Její zuby se zaryly do Martinovy ruky. Pomalu, aby si to vychutnal. Ačkoliv by mu to v jiné situaci bylo možná i příjemné, teď ho to naplňovalo hrůzou.
Povolila své sevření. Na ruce měl jen otisk. Její oči se vpíjely do jeho a přehrabovaly se v jeho nitru. Četla i ty jeho nejniternější pocity. Znala jeho strach, i jeho touhy. Věděla, co chce, po čem touží jeho mysl. Cítila to z něho.
Opět se zakousla a zuby mu vykreslila další vzor na jeho kůži. Martinovým tělem začal projíždět pocit, který znal jen ze snů. Byl čím dál tím silnější s každým kousnutím od té podivné ženy. Pomalu se uklidňoval. Třeba mu nechce ani ublížit. Vždyť mu zatím nic neudělala. Pomalu ale jistě ho dotlačila k lavičce. Byla ukryta pod mohutným smrkem a jeho větve ji ukrývaly před zvědavými zraky. Martin usedl. Neměl moc na vybranou. Stále držela jeho ruku ve své a jeho duši ve svých očích. Byl bezmocný a přitom ho strach pomalu opouštěl. Střídal ho již zmíněný pocit. Opět pocítil její stisk. Teď už byla ale bolestivější. Její zuby začaly být nelidsky ostré.
„Je to to, co jsi chtěl? Proto jsi mne volal? Tak já přišla. Jsem tady, tak toho využij,“ zazněl mu do ucha její šepot. Uvěřil jí. Uvěřil tomu, že dnes se mu splní sen. Sen, který měl několikrát a který ho přitahoval. Sen, za který se vždy vnitřně styděl, jelikož si s ním nevěděl rady. Zavřel oči a oddal se té bytosti, kterou si přivolal.
„Buď můj, jenom můj,“ zašeptala a tentokrát její špičáky prořízly kůži. Martin chtěl vyjeknout bolestí, ale dlaní mu přikryla ústa. Tentokrát ho to bolelo. Cítil, jak tiskne čelisti a zuby se zarývají hlouběji do masa. Dala ruku pryč
„Bolí to. Moc to bolí,“ zakňučel. Stiskla ještě víc. Krev se z rány řinula a ona ji sála s dravou chtivostí. Zároveň se proměňovala. Šedé vlasy černaly, kůže se vypínala. Mládla. Střídavě stiskávala zuby, jako by ránu ždímala. Už to ani moc nebolelo, nebo byl Martin již otupělý. Mozek mu začal bít na poplach. Vysává ze mne krev!! Vždyť mne zabije!! Pustila. S námahou zvedl oči a pohlédl jí na rty. Měla je rudé, od krve, stejně tak jako zuby s výraznými špičáky. Chtěl vstát, ale nohy ho moc neposlouchaly
„Chceš odejít? Tak běž. Jestli si myslíš, že někam dojdeš.“ Martin si uvědomil, že se mezi tím docela zešeřilo. Musí pryč. Musí. Pokusil se zvednout, ale zamotala se mu hlava. Málem upadl. Vstal a šel k bráně. Musí jít pryč. Nemůže tady zůstat. Vše se mu rozmazávalo a točila se mu hlava. Musí. Udělal několik dalších kroků. Pak ucítil něčí ruce na ramenou. Jejich tlak ho otočil. Viděl opět její tvář.
„Buď můj. Jako můj milý. Tvá krev je stejná jako jeho. Jsi jako on.“ Už nedovedl vzdorovat. Políbila ho na hrdlo a pak ucítil tvrdost ostrých zubů. Kousla a Martin věděl, že tohle je poslední. S odtékající krví odcházela i jeho duše.
Mladá černovlasá žena se skláněla nad mrtvým tělem. S lítostí v oku se dívala do mladé tváře s odevzdaným výrazem. Bylo jí líto, že neměla více času. Byl zábavný. Vstala. Na mladé kůži jeho těla byly ještě patrné otisky zubů, ale to ji netrápilo. Byla teď svobodná a silná. Rozhlédla se po okolí a vykročila ke kované bráně.