Zítra nikam nevstávám.

Už mě zase vyhodili. Přišel jsem ze svačiny jen o pět, deset minutek později. A pak mi navíc řekli, že chodím moc pomalu, když jdu vysypat koš s trávou. Hlavně, že ostatní tam běhají...Cígo sem, cígo tam. Stejně to byl poslední den brigády. Kdybych se hádal, tak jsem mohl směnu dosekat ke zdárnému konci Ale když mi řekli, že mě vyhodí, tak jsem jim s úsměvem řekl, že mi to vůbec nevadí, spíš naopak. Doma na mě přece čeká Kačenka. Diplomka počká, chtíč ne. Zahulákal jsem na ně, že jim přeji hezké léto a s opičím řevem jsem se rozběhl směrem domů. Čtyři hodiny práce ve vedru. Stačilo.
Najednou bylo po depresích. Jako když se pod těžkým prádlem utrhne šňůra na prádlo. Sex s mojí krásnou holkou. Nejkrásnější a nejintenzivnější zážitek na světě. Nechci o tom psát. Prostě nám to v posteli maximálně klape. Howgh. A kdybych se snažil psát o ní, tak to stejně vyzní jako klišé. Mandlové oči, nosík, který si říká o zatroubení, velké měkké rty, takové jaké jsem chtěl vždycky líbat, pyšně se dmoucí ňadra bohyně, vlny dlouhých černohnědých vlasů sahajících pod lopatky, bříško, zadeček, dlouhé nohy, kterým nejvíc sluší kraťounké kraťásky, hebké přívětivé dlaně, které umí tak hezky hladit. Skok padákem v kroupech, celá Evropa, Kuba, punk, hippies, extáze. Taky nesnáší auta jako já. Stát se součástí mainstreemu válejícího se all inclusive v egyptském výběhu. To spolu radši jedem na týden pod stan do Bílých Karpat. Orchidejí ještě moc nekvetlo, řekl bych, že kvůli nadměrnému vlhku. Ale pár jsme jich našli, jsou překrásné. Viděli jsme Pětiprstku žežulník, Vstavač mužský, Vstavač vojenský a Vstavač hlavatý. Ostatních kytek tam bylo požehnaně. Svým vzhledem nás nejvíc zaujal Černýš hajní, Česnek medvědí, atd. Nuda co? Na jedné z luk jsme si to rozdali. Teda mě by to nenapadlo, ale Káťa se zastavila v jednom horské sedle, a zeptala se jestli se pomilujem. Spadla mi čelist a než jsem stačil odpovedět, nebo namítnout, že by mohl někdo jít, tak už ležela nahá na karimatce, kolem sebe paletu z květin.
Byl to krásný přelom května a června. Týden jsme skoro nikoho nepotkali. Prvního šestý mi bylo dvacet pět. Ráno jsem dostal ty nejlepší dárky. Moira tričko z funkčního materiálu, dřevěné korálky, knížku k určování stromů a ručně pomalovaný dopis s hřejivými slovy. Od matky jsem později dostal čokoládu z Kauflandu. Ten den jsme si v dešti vyšlápli na nejvyšší vrchol, Velkou Javořinu. Nahoře byla mlha, vichřice a lijavec. To by jsme ulítli i se stanem. Naštěstí tam byla i horská chata, sice už na slovenské straně, ale chlapíkům očividně nevadily ani české peníze. Dva alkoholici a obrovský papoušek Ara. Jeden z nich říkal, že už jim tam prší měsíc v kuse. Všechny věci jsme si v pohodě usušili, dali jsme si sprchu a...Od té doby se počasí umoudřilo. Ráno jsme se vydali bezzásahovým územím (rozuměj, nekácej se tam žádný stromy) na Velký Lopeník. Večer jsem se snažil rozdělat oheň, ale marně, všechno bylo po několikatýdenních deštích totálně promáčené. Ráno už jsme měli z rozhledny na Velkém Lopeníku krásný výhled.
"Káťo, dělěj, musíme rychle sbalit stan, jede sem džíp." Panika, to mi jde dobře. Ale spali jsme přece tam, kde se stanovat nesmí. Myslel jsem si, že je to správce CHKO a že nám dá pěkně mastnou pokutu. Začal jsem stan rychle pakovat do obalu.
"Prosimtě Míšo, buď v klidu."
"Dobrý den."
"Dobré ráno, vy jste tu spali?"zeptal se nás chlapík s extra měkkým i.
"Ano."
¨"A dáte si pivo? Jsem správce rozhledny. Nebyla Vám zima?"
"Jé děkujem, dáme si dvě. V těhle spacákách je teplo. Chodí sem hodně lidí?"
"V létě je to tu narvané, o víkendech mi sem chodí pomáhat i ta moja...Já su rodák z Bystřice. Teď jich sem jde nahoru asi deset."
"A to sem jezdíte každý den?"
"Ne, ne, jenom když je hezky. Jednu takovou silnější jsem chtěl vzít autem nahoru. Byla celá rudá v obličeji, ale nechtěla, prý by jí pak ti ostatní uštípali."
Příjemný chlapík, bál jsem se ho zbytečně. Dobalili jsme si krosny, dopili pivka, pozdravili nově příchozí postarší turisty a vydalli se směrem dolů.
Navštívili jsme ještě spoustu míst. Z Lopeníku jsme šli na Slovensko, na Všatecké bradla, nádherné skály, starý hrad, daleké výhledy. Tam se před námi po pěšince plazila Modranka karpatská. Jasněmodrý slimák, který v Čechách nežije. Radost mám i z nafoceného Roháče obecného či z Mloka skvrnitého, ale ty jsme viděli u nás v okolí Žerotína. Z Vršatce jsme došli na vlak do Vlárského průsmyku. Lidé tam mluví podivným nářečím. Cestou jsme vystoupili ještě ve Vsetíně, prostě jsem chtěl vidět Vsetín. Tam odtud pochází má světově proslulá báseň Vsetínský raper. Strčil jsem do kapsy Poeova Havrana i Ginsbergovo Kvílení. Kvílení, když jdu domů z práce. Ale zejtra? Zejtra nikam nevstávám.