Radši nic**

Řekněte mi někdo, co je na mě tak zvláštního? Co způsobuje to, že vždycky, když se mi začne líbit nějakej chlap, tak vyjde najevo, že je na něm něco divnýho...?

Dneska jsem byla dopoledne v práci, jenom na chvilku, protože mám bejt vlastně nemocná doma, a šéfová se tam zrovna bavila s jedním takovým docela sympatickým chlapem. Seznámila nás, on se na mě tak strašně pěkně usmál, a pak se zase začal bavit s Blankou. Teda jako s šéfkou. Nakonec jsem se dozvěděla, že od prvního u nás bude dělat. Za chvíli jsem se teda konečně zvedla od stolu a začala se loučit, jakože už půjdu. A on se na mě tak jako podíval a říkal, ať na něj chvilku počkám, že taky už půjde. Tak jsem teda čekala. On sebral ze stolu nějaký papíry, a pak se mě zeptal, kam mám vlastně namířeno. Říkám, že na autobus.
"A nechcete zajít na kafe? Já vás potom domů hodim. Jsem tady autem."
"Tak jo, proč ne." *nasadim co nejmilejší úsměv*
Sejdeme z námka a on neomylně míří do Kafírny. To mě hrozně potěší, protože málokdo jeho věku chodí do Kafírny. (Mimochodem, je mu 25... Děsně nenápadně jsem stihla kouknout do těch papírů, co ležely na stole. xD)
V Kafírně si obědná Frolíka s cukrem navíc, což je mi taky děsně sympatický. Do tý doby jsem si totiž myslela, že jsem jediná, kdo po Alfonsoj vyžaduje cukr navíc. :)
Povídáme si o práci, potom přejde řeč na školu. On se vyptává, co mám za školu... Nejdřív jsem v pokušení nakecat mu, že mám maturitu na gymlu a teď dálkově dělám žurnalistiku v Praze, ale potom si říkám, že na to, abych si takhle vymejšlela se mi moc líbí. A tak říkám, že jsem ve druháku na gymplu, že v novinách dělám jenom externě, abych měla praxi, protože se chci hlásit na žurnalistiku do Brna. On se tak krásně usměje, a říká, že loni dodělal publicistiku na VOŠce v Práglu. Bavíme se aspoN hodinu, než nám dojde, že si vlastně pořád vykáme. Vlastně to dojde spíš jemu. Já jsem natolik unešená tím, kolik toho máme společnýho, že absolutně nevnímám, jak mě oslovuje.
"Nechceš si tykat? Tohle je takový divný. Já jsem Štěpán."
"Jo, jasně. Lenka. Ale radši mi tak neříkej, jsem na to jméno alergická."
Rozesměje se. A já absolutně nechápu, co tak děsně vtipnýho jsem řekla. Rozpačitě se pousměju a doufám, že to nevypadá trapně.
Asi ne, protože po chvíli mě prosí o telefonní číslo. Dám mu ho a pokouším se odhadnout, jak si mě asi uloží do seznamu...?
Po dalším kafi s cukrem navíc se podívá na hodinky.
"Promiň, už budu asi muset jít. Bejvalá mi přiveze Pavlíka."
Další nechápavej úsměv. *odkdy se psům dávaj jména jako Pavlík?!*
"To je můj syn."
COŽE?!
*
*
*
Asi hodinová pauza.
*
*
*

"Aha. Jasně. Tak to jo. No... Asi se zase uvidíme. V práci."
"Neblázni, mám přece tvoje číslo. A navíc jsem slíbil, že tě hodím domů, ne?"
*Pravda. To mi vůbec nedošlo. Sakra.*
"No víš... Já asi budu muset ještě něco vyídit... Ve škole..."
Má syna. Krása. Prima. Bezva. Lepší už to bejt nemohlo.
*
Já jsem Štěpán. A mám syna. Takovýhle věci by měli mít chlapi napsaný na čele!!!