Když se duše nechce smát..

Chce se mi brečet a zároveň smát. A tak stojím mezi těmi dvěma pocity a nevím co si mám počít. Když se chci rozesmát, jako by mi do hlavy vstoupily všehny starosi a lítost a pak se mi zase chce brečet. Ale i když se se svým pocitem smířím, vezmu si do ruky kapesník,sednu si do rohu a pustím si smutnou písničku, žádné slzy se neobjevují. A tak jen zmateně kolísám mezi těmi dvěma pocity.
Tenhle život jsem si nevybrala, a ani nevím jestli bych si ho vybrala, kdybych měla možnost si vybírat. Ale co mám dělat. Žiju ho tak jak nejlíp umím a přesto jako bych v tomhle mém světě nebyla šťastná.
Všichni ode mě pořád něco očekávají. Očekávají, že se budu dobře učit, očekávají, že mi všechno půjde.. a já? Očekávám to od sebe i já? Můj život je plný samých předsudků, zklamaných dětských nadějí a očekávání.
Ale nechci si stěžovat. Já si přece nesmím stěžovat! Na tomhle světě je plno jiných lidí co jsou na tom hůř.Takže se mám přece docela dobře. Mám se tak dobře, že chci víc a jsem nešťastná...