Jen stín svého Já

Proč slyším, co nezaznělo?
Proč vidím, co se ještě nestalo?
Jdu stezkou, kterou vedou stopy,
co mi patří, ale já jdu tudy poprvé.

Ztrácím vládu nad svým stínem.
Nesouhlasím s ničím, co dělá.
Mými kartami hraje někdo cizí
a já pořádně nevím, kdo - ani proč.

Zhasínám tedy ve svém domě,
poslouchám šelest za okny,
hvězdy jako by temně hučely
a hluboko pod povrchem duní
ocelové cepíny mrtvých horníků.

Ale neslyším své srdce! Jeho tlukot,
neslyším svůj dech a je mi,
jak bych sám byl stínem
kohosi co dříve,
byl jen stínem mým.

Možná jsem se celý život mýlil.
Možná jsem já byl ten špatný
a bránil dobrým lidem.
Den byl jen ozářenou nocí
a ta osoba co mokla na ulici
v mém oblečení a v mém smutku
byl jenom můj dvojník.