Stalkerům a anonymům

Čtyřicet dva stalkerů si bez komentu přečetlo můj předchozí zápisek. Chci já se svěřovat cizím lidem? Proč to dělám? Po smyslu pátrat už ani nemá cenu. K čemu to vlastně všechno bylo, ty moje básně. Pro čtenáře jsem to asi nedělal, protože jsem se fakt nikomu nechtěl zalíbit. Hodila se mi do mé poezie kopa hnoje? No tak tam je. A nikdy jsem o sobě neříkal, že jsem básník. Nevím, fakt nevím. Vydat sbírku, pro koho jako, když nechci, aby ty moje plechy četla ani nejbližší osoba, se kterou patnáct let žiji. Netoužím po slávě, nechci nikde veřejně číst, jen ve mě hlodá červotoč pochybností, jestli to třebas nemá nějakou uměleckou hodnotu, že by byla škoda, aby o to Svět přišel, když se jednou admin vzbudí a všechno to tu smaže. Jednou jsem to poslal do časopisu Host, napsali mi, že je to dobrý, ať vyberu pár nejlepších a pošlu jim to poštou. Samozřejmě jsem to neudělal. To byl můj jedinný pokus. A tak tu hniju na psancích. Třebas jsem m8ň, než šedý průměr.
Za 48 hodin už budu pomalu někde nad oceánem a to je další věc. S pětiletým dítětem letět na tři a půl měsíce do Národních parků Střední Ameriky. Napsat o tom knížku? Či si udělat Instagram, Facebook? Trangošovi na tripu, či podobně trapnej název? Jo, sledující by se asi našli. Kdysi jsem si udělal blog, ani tam neumím vložit fotku a text.
A hlavně, bylo by to jako tady. Možná by tam bylo víc srdíček, komentařů, no nevim. Nejsem týpek z powerpointových prezentací. Asi si to zas vše nechám pro sebe, ale papírový blok si beru.
Prostě Praha-Curych-San Jose, pak sopky, jako Arenal či Poas, pak po karibské straně dolů do Panamy (Tortugero, Limon, Cahuita, Manzanilo a kdoví, co je ještě po cestě), v Panamě ostrůvky u Bocas del Torro, na průplav se asi vykašlem a pak přes Davida po tichomořském pobřeží zpět přes Kostariku (Corcovado a vše možné, co je cestou, možná ještě zajedem do vnitrozemí do Monteverde) do Nikaraguii, tam taky nějakej čas pobudem. Pak se uvidí, jestli jestě Yucatan a šup ke konci února do reality. Máme jednosměrnou letenku, kdyby se stal nějakej průser, ať můžem letět domů, kdy chcem. Belize a Guatemalu už jsme projeli bez dítěte, bylo to tam boží. Nyní se asi na Salvador a Honduras vykašlem, nemaj dobrou pověst. Nejvíc se bojím komárů s Dengue. No a celníků, nemaj rádi lidi s oneway ticket. Ať už jsme v prvním guesthausu.
Vím, že mě někdo i rád čte, ale kdo jsou ti anonymové?
Jinak přes měsíc jsem vydržel bez kapky alkoholu i bez práska z trávy a nijak zvlášť mi to nechybělo. No už jsem s klukama byl, rozlučka po doměření sezóny, pět piv a dva slabý špeky. Viz. dílo Zkouška sirén, další dílo, o kterém jsem ani ráno nevěděl. Normálka. Ta kalba před abscesem byla minimalně dvojnásobná. Z jizvy ještě drobet vytéká, takže termalní bazénky pod Arenalem ještě vynechám, do moře dle chirurga už můžu. A prý se mi tam může udělat píštěl, slovo které zaujalo Puera. Takže bych šel po návratu na další operaci. Stejně nás jednou všechny rozežere rakovina, nebo nás sejmou kardiovaskularní problémy, mrtvičky a tak. Umřít stářím, ale zdravý, jde to? Asi jo, ale je to málo %. No trošku pozitiv na konci. Suerte! Užijte si Vánoce, já je nesnášim.