Odkládám si tady ...

Zdroj

Stár jsem, mlád jsem, šíp jsem, luk jsem,
věčná moc jsem, já já nejsem, nejá já jsem.
Zapal oheň v srdci svém, shořte! řekni starostem,
až se noc promění v den - já já nejsem.
Že je nízké naše bytí, zvábilo je víno k pití,
srdce opět zmizelo - já já nejsem.
Já jsem jaro, já jsem sad, jeho pýchou chci se stát,
jsem hluboce zamilován - já já nejsem.
V lukách je mým cypřišem, On je duší v těle mém,
On je řečí v ústech mých - já já nejsem.
Duši, srdce upoutal, když mi řekl - stud mě jal -:
nehovoř, žes voda s hlínou - nejá já jsem.



Byl jsem toho dne, kdy jména nebyla,
ani známky existence, jež by jméno nosila.
Mnou vzniklo pojmenování, mnou vznikla jména.
V onom dni, kdy slůvka "já" či "my" nic nevyjevila,
zřel jsem cípek kadeře miláčka.,
krásnou kadeř, jež se dosud neobjevila.
Prohlédl jsem usilovně kříž a křesťany,
na kříži tu nebyl, duše marně po něm toužila.
Zašel jsem do modlitebny ve starém městě,
ani stopa se tu po něm nezrcadlila.
Zašel jsem do Herátu a Kandaháru, do hor,
v údolích i ve výšinách jenom mlha proudila.
Vydal jsem se tedy na vrch hory Káf -
kromě fénixova hnízda ničím neokouzlila.
Uzdu žádosti jsem vedl do Káby,
u starých ani u mladých stopa po něm nebyla.
Tázal jsem se po něm u Ibn Síny,
schopnost Ibn Síny však tu nepostačila.
Došel jsem pak až do místa "vzdálenosti dvou luků",
ani na vynikajícím místě šlépěj nezbyla.
Pohlédl jsem tedy do vlastního srdce -
ano, tam ho moje duše, tam ho spatřila.



Co mám dělat, muslimové, když neznám sebe sám,
nejsem křesťan ani žid, nepatřím už ani k vám,
nejsem ze západu, z východu, ze souše ani z moře,
nejsem z hlubiny země, marně zírám ke hvězdám,
nejsem z vody ani z hlíny, z větru ani z plamene,
nejsem z chatrče či zámku, vlastní původ nepoznám,
nejsem z Indie či z Číny, z Bugháru či ze Saksínu,
nejsem ze země irácké, vzdálen je mi Chorásán,
nejsem z toho či onoho světa, z pekla ani z ráje,
nejsem z Adama a z Evy, cizí Ferdous i Rizván.
Moje místo bezmístné je, znamení je bez znamení,
nejsem tělo ani duše, duši ve svém milém mám.
Odvrhl jsem podvojnost, vím, že dva světy jeden jsou,
jenom jediného volám, jenom jediného znám.
On první i poslední je, vnější je i vnitřní,
nic neznám než Bože - já hú, v životě se nevyznám.
Jsem opilý číší lásky, oba světy matou se mi,
toulce jen a popíjení úplně se oddávám.
Jestliže jsem ve svém žití jednou vdechl bez tebe,
z té hodiny, z toho času lítosti teď propadám.
Jestliže se jednoho dne dech můj spojí s dechem tvým,
zřeknu se obou dvou světů, s radostí se obou vzdám.
Ó ty Šamsi z Tabrízu, tak jsem v tomto světě zpit,
že krom toho hýření už nic jiného nehledám.



Od toho dne, kdy mé oko v tvou tvář popatřilo,
není chvíle, aby hořem krev teď neronilo.
Buď mi jedem, budu-li bez tebe pohár pít,
buď mi smrtí, budu-li bez tebe muset žít!



V lásce vrcholů ani nížin není,
není v ní hloupost ani osvícení,
čtení svatých knih ani učenost -
jen nenáročnost, volnost, potěšení.



Překlad básní Josef Hiršal,
přepsáno z knihy Džaláleddín Balchí Rúmí - Masnaví, vydané v roce 1995 nakladatelstvím PROTIS
v roce 2001 vydalo též nakladatelství Dharmagaia,