iluze

Máme dva typy lidí. Racionální a emocionální. Do jaký se řadíš Ty?

Já jsem rozhodně a jistě typ emocionální. Pokud věci neprožívám a necítím, ztrácí to pro mě nějakým způsobem hodnotu. Každý den se učím to, že jen z toho, vycházet nemůžu. Těžko to jde. Ale jde. Všechno jde. Všechno dozrává. Moje názory se mění stejně rychle, jako aprílový počasí a dost lidí to nechápe. Ráno usnu a vzbudím se jako jiná já. Jinej pohled na věci, situace, jiný prožívání. Ale ani kytka nezůstává poupětem. Ani motýl nezůstává housenkou. Může to být matoucí, ale mně to dává smysl. A o to jde. Že to dává smysl mně, protože komu jinýmu, by to mělo dávat smysl větší, když já se v sobě vyznám? Ne vždycky. Ale často jo.

Píšu si to sem pro to, protože jsem úplně zapomněla na to, že tě mám. Furt vedle sebe. Sice už vedle tebe necítím to, co na začátku a na můj vkus to zmizelo příliš rychle a já jsem na pocitech závislá ... ale furt to seš ty. Člověk, vedle kterého jsem to všechno cítila, nikam jsi nešla, nezměnila ses, nejsi nikdo jiný. Furt to jsou stejný oči, ruce, pusa, pihy, úsměv, blbý kecy, objetí, kůže, vůně. A to je to podstatný, není?

Rok. Rok jsem si pokládala otázku, jestli to může být stejný jako to bylo dřív, minulý rok na jaře jsem čekala, že to všechno odezní a ono se to táhne. Protáhlo se to do dalšího jara a je to rok. Je to jiný. Pravděpodobně už nikdy neucítím to chvění srdce, když jsem se ti dívala do očí, jako na začátku, ale vždy mi to srdce v Tvý přítomnosti bije trochu rychlejš. A hřeje, uvnitř mojí hrudi. Furt tě vidím tejnýma očima, nesoudím a i když mě sereš, někdy mi dost ublížíš, ta láska se nemění. Je pro mě fascinující, že tohle nemizí. Je to jiný, formuje se to. Stejně jako názory,, housenky a poupata kytek. Zvláštní. Ani nevím, proč jsem to tak často dělala horší a chtěla zpátky něco, když můžu mít něco jinýho. Těžko říct.
Ale myslím, že bych chtěla ještě chvíli zůstat. Protože nemám pocit, že mám jít.

A Ty?