Víla v brnění, seš

Premyslet pred spanim nad tim, jestli jste udelali správnou vec. Správný krok. Nebo to byl jen krok vzad. Jak to clovek pozna? Promítání svych preslapu nepomaha. Zlomena. Mozna bych mela citit úlevu a ja citim jen jak to boli. Cas plyne strasne pomalu, kdyz vam nekdo chybi… Jake to je, mit nekoho a zaroven nemit? Snazim se orientovat v tom, co vsechno mi schazelo. Videt smysl v tom, ze mi neprijde rano zprava, kdyz to boli jeste vic, nez kdyz prisla alespon po celém dni… Mela jsem byt vdecna i za to malo? A pritom tak moc? A jsem sobecka, kdyz to chci? Sebestredna a nechapava, ze to tak druhy nema… nebo nema cas?
A proc jsem zacala tak moc bojovat sama se sebou a ztratila se? Nemuzu spat. Sny jsou zivy. Plny Tvych oci.
Přicházelo to vtirave a pomalu… najednou se clovek zacne odpojovat a zaroven tu bejt. Zadny dobry rano. Napred hystercim, ze se to meni a proc a ty to proste najednou nepotřebujes, je to dokola. Zvyknes si. Pod rukama mi protejka spousty hezkych veci. A stejne tu nitku drzim a snazime se sdilet alespon to neco, co zbylo…

Nejsem slabá. Nejsem nešťastná. Nejsem clovek, kterej nezvládne veci. Mam jen rada lasku. Dotek. Kontakt. Fyzickej. Dusevni. Pusa na celo, dobry rano, usmev. Spousty hadek vyvolaných zbytecne.
Mela sem se vic ptat jak se cejtis? Kde vsude sem udelala chyby? Kazdej den prejizdim po tyhle mapě a snazim se pochopit x souvislosti a vzdycky me nejaka pichne do srdce. Do prstu.
Prestala jsem bejt sama sebou. Zacala jsem byt nekym, kdo pozoruje vsechno, co se pomalu boří a vidi, ze to nemuze zachytit. Jak? Jak se to stalo? Jak je mozny, ze i kdyz clovek tak moc chce, tak to nejak znici? Akce. Reakce. Pamatuju si kazdej krasnej krok, kterej si udelala. A taky si pamatuju kazdej krok, kterej si udelala zpet. Krok, kterej ve mne vyvolal nejistoty. Ty nejistoty byly na zacatku maly. Roztomily. Takovy, kdy Te clovek uklidni slovem, nebo objetim. Stupnovalo se to. Nejistoty zaplavily moje nitro a ja najednou koukala na holku, co neznam. Kde mam svy sebevědomí? Kde mam to dno, tu hranici? Najednou nikde neni. Znejistil me nedostatek casu a pocit, ze semnou cas neni dost dobrej. Promítání o tom, proc uz mi nechces dat pusu tak, jako driv… ublizila jsem tak moc, odmítala Te, znejistila Te, pochybovala si nekdy o moji lasce? Pochybovala si nekdy o tom, ze jsi pro me ty? Nebo ta jistota, zacala byt nuda? A prestala si mi byt citove bliz, protoze sis uvedomila, ze uz me nemilujes?
Pamatuju si ten den, kdy si prijela a bylo to naposledy, co sis na me lehla a objala si me. Vadilo ti ticho. Prijela si ze Skotska. Byla jsi plna zážitku. Ja plna obrazu, jak mi mizi a umira mama pred ocima. Byla jsem stastna ze ses vedle me a nikdo nemluvi. A zaroven mela spatny pocit z toho, ze neprojevim ani kousek radosti, ze ses tady, protoze jsem v sobe tak moc zlomena. Pohadaly jsme se. Chce se mi zvracet ze mi umira mama. Ze nemam pochopeni pro tebe a vlastne jediny co chci je, rozplynout se do sedačky a delat ze neexistuju. V tichu. Hádka je dalsi vec, co me láme. Ticho, je dalsi vec, která me lomí vic. Nesnasim to.

A tak sel cas. Stalo se spousty spatnych veci. Ale i tech dobrych. Poznala jsem, poprve, jake to je, nekoho milovat, takhle moc. Tak moc, az z toho boli srdce. Ale to uz jsem vedela kdyz jsem Te poznala. Vedela jsem to, kdxz jsme spolu usinaly. Vedela jsem, ze tohle jednou, rozloží moje srdce na milion kousicku. Chtela jsem od toho v jednu chvili utect, protoze ty lasky bylo tsk moc. Bylo to tak intenzivní, ze jsem dostala strach. A pak znova. Ze to vsechno ztratím. Je to, jakoby nekdo uvnitr umíral. Porad se rozhlizim kolem sebe, co to muze zničit, protoze nic v mym zivote nebylo nikdy nejak konzistentní. A tahle laska co cejtim, se zda, ze dava smysl. To bušení srdce. Jezis nikdy nezapomenu, jak moc sem ti musela rict, ze Te miluju, protoze kdybych ti to nerekla, mela jsem pocit, ze lzu. A nikdy nezapomenu ty uprimny oci, ktery to citily stejne a ja nepotrebovala zadnou odpoved…

Chtela jsem nam udelat fotky k Vánocům jako album a v mezi reci ses zminila o tom v listopadu, ze na tyhle romanticky veci moc nejsi. Par dni po sobe sem ti poslala fotky nas dvou a vzpomínala na ty hezky veci. Nechtela jsi to slyset, protoze to mezi nama v tu chvili tak uz nefungovalo.


Prala jsem si, poučit se ze svych chyb. A mozna neumim byt pravou oporou a podporou, jakou potrebujes. Ale vim, ze byt opora a podpora byt umim. Vim, ze jsem skvela. Vim, ze mam velky srdce a chci, aby clovek žil svuj zivot a byl sam sebou. Vim, ze kritizuju. Vim, ze si stezuju. Vim, ze fnukam. Vim, ze jsem nešťastná v urcity chvile a prozivam veci. Ale ja to miluju. Mam rada, jak se me veci dotykaj. Mam rada to prozit, mam rada to rict. Mam rada, nechat to projit. Mluvit o tom. Protoze potom jsem doopravdy stastna. Kdyz muzu. Kdyz tim neotravim nekoho jinyho dusi.

Na zacatku toho vseho, jsem byla nešťastná, ze nejsme spolu vic. V druhy fazi, jsem zacala chapat, co pro tebe znamena svoboda a kamaradi. Ve třetí jsem pochopila, ze flirt je neco, co chces a je tvoje součást. Ve čtvrtý, jsem ti zacala verit vic, nez za celou dobu. V paty, jsem zjistila ze neni nutny každodenní kontakt, i kdyz bych byla happy za to, kdybys ho potebovala a chtela. Do šesté faze jsem nedosla. V šesté fazi, me sejmulo to, ze rakovina nekoho jinyho, se dostala do myho mozku vic, nez bych chtela. V šestý sem pochopila, ze nepoteebuju vedet, s kym vsim si flirtovala, protoze mam kurva problem. A ja nikdy zadny problem, mit nechtela. Spatne sem to pochopila? Neumim pracovat s tim co mi clovek rika? Nebo mi to mohlo bejt receny jinak? Tezko rict, to se nikdy nedozvíme. Vim jen, ze v šestý fazi, jsem prestala mit rada sama sebe za to, ze mi vadi, kdyz reknes nekoho jmeno. Prestala jsem se mit rada za to, ze kdyz si vyprávěla, jaky cas si s nekym stravila, zarlila jsem, ze takhle hezky se nemas nekdy semnou. V šestý fazi, jsem prestala mit rada to, ze jsem zpusobila spousty hadek, milion řešení, stopadesat slohu. V šestý fazi jsem zjistila, ze nechci nic, co je komplikovaný. Zjistila sem, ze jsem procházela tim, ze jsem nemocna ja, v kvetnu. Procházela jsem tim, ze ti nemuzu byt nablízku, kdyz se ti delo neco, co Te neuveritelne bolelo. Citila jsem to s tebou, i kdyz si myslis ze ne. Zjistila jsem v šestý fazi, ze mi blizka osoba co me vychovávala neverila, setkala jsem se s nekym, kdo mi ublizil, dozvedela se o nemoci mamy, resila finanční veci, resila nase vztahovy veci. Zjistila jsem, ze poteebuju cas na sebe, protoze nemam ani kousek zpracovanej. Chtela jsem jen jednoduchém zivot. Chtit tebe a vedet, ze ty chces me. V šestý fazi jsem zjistila, ze to bude neuveritelne bolet. Chtela jsem vedle tak moc bejt. A citila sem, ze ty nemuze, protoze to tak nemas. Protoze to tak necitis a neni to Tva vina. Nezlobim se za to. Nikdy nebudu. Zlobim se na to, jak jsme na sebe umely bejt zly. Miluju Te. Jinak, nez na zacatku. Jinak, nez v prubehu. Ale miluju Te. Vsechno, co se stalo. Vsechno, co si udelala a rekla… miluju. Je jedno, jak mi to ublizilo. Ukázalo mi to, co potrebuju. Ukázalo mi to, co si potrebovala vic ty. Sice je pozde, ale nikdy neni pozde. Chtela bych vedet ze si to nekdy prectes. Jenze ty slohy nectes. Chtela bych mit nekdy zpetnou vazbu na to, co semnou bylo fajn. Chtela bych nejsky tvoje uznání. Ani nevim proc. Asi proto, ze jsem si vypestovsla z toho vseho, nejistotu, ze za neco stojim. Pohybovat se pred tebou s lehkosti, bylo neco, co bylo na zacatku vseho přirozené. Ja ublizila Tobe, ty ses stahla. Neco ublizilo mne a ja zacala pochybovat o vsem. I o nas dvou…. Pamatujes slova, ze v tom nevydrzim? Bylo to hlavne o ty nejistote a tom strachu, ze to chces treba udelat…. A byl to asi jediny zpusob, jak zjistit, ze stale zůstáváš…. Kdo vi…


Preju si, at ses stastna a vim, ze budes protoze vsechno na svete zvladnes. Protoze ses ty. S něžnou dusi a silou největšího bojovníka. Ses vila v brnění. Vzdycky Te tak uvidim. A vzdycky uvidim to svetlo, ktery tam mas. verim v tvoje dobro vic, nez ty temný stránky, které mas a ty se krasne prolínají do toho svetla tak, jak maji.


Snad to nekdy uvidis. Nepotrebovala jsem milovat stejnym zpusobem. Kazdej mame svuj. A ja vim, ze jsi me milovala. I kdyz si rikala, ze necitis to, co si citila a nepotrebujes to a tamto. Mozna ne. Ale jednou si na to snad vzpomenes a usmejes se nad tim, ze to
Tak strasny nebylo…. A ze jsme to mohly zvladnout líp.



Ztráty jsou stejny, jako nemoc. Napadne to vaše srdce. Kazdou vaši buňku a nikdo nevi, jak dlouho se budete léčit…


Miluju Te. Vzdycky budu. Dekuju.