Next

.

Toto odpojování se od reality („necítění“) má svůj kořen v dětství. Jako děti jsme se „odpojovali“ od vnímání okolí, které jsme cítili jako nekomfortní. Vnímali jsme, že nemáme vliv na to to měnit. Odpojení se tedy bylo snahou tyto situace lépe přežít. Dítě, které do určitého věku více cítí, než myslí, vlastně často nemůže jinak, než se od tlaků, které na něj vyvíjí jeho okolí, „odpojovat“.

Ale o prozkoumávání jednotlivých zranění z dětství vůbec nejde. Jde o to uvědomit si, že dnes je má realita už jiná. Dnes jsem dospělý. Dnes mám na věci vliv a mohu je měnit. Odpojování se od pocitů je i v dospělosti zcela automatické, podvědomé. Je tedy třeba být vědomý a bdělý k tomu, co se mi v životě děje. A mít jasný záměr, že už chci cítit. Cítit pravdu. Už chci vědět. Už není důvod domnívat se, že cítění je pro můj život ohrožující, protože se situací, v níž se nacházím, nemohu nic dělat (jako děti jsme tento dojem často měli, protože jsme cítili svoji faktickou závislost na rodičích a okolnostech, které tenkrát byly dány). Když necítíme svoji přirozenost, tak sice necítíme to, co nechceme cítit, ale zároveň necítíme ani to, po čem toužíme. Co opravdu potřebujeme…

Jeden z důvodů, proč nejsme ochotní hlouběji a pravdivě cítit, je právě fakt, že bychom cítili i svoji nejistotu. Máme tedy strach cítit, protože si nepřipadáme dost dobří. O to více pak často roztáčíme kolo vnější velikosti a důležitosti.
Tím je ovšem potřeba projít. Je třeba ukázat odvahu čelit sám sobě. Své vlastní nejistotě, svým pocitům nedostatečnosti. A přijmout je jako součást své lidské zkušenosti: „To, že se cítím slabý a nedostatečný, pociťuji a přijímám, ale odmítám se tím nechat válcovat. Poukazuje to pouze na to, že jsem se odpojil od sebe, od svých skutečných potřeb, a pak necítím své místo v životě. Potřeboval jsem touto zkušeností projít a nyní cítím, že je čas na rovnovážný postoj a návrat k sobě.



No a tak si říkám, znovu rekapituluju, mozek jede na 100% jestli bylo potřeba, cítit se tak, jak mi bylo. Měla jsem vážně pocit, jako bych nás dvě podvedla … Ta zranitelnost. Ta nejistota těch pár dní. Ten distanc. Furt si říkám, že jsme se mohly soustředit víc na to, že spolu jsme. Shodneme se na tom, že jsme si to mohly víc užít? Asi jo.
Cítila jsem se provinile kvůli tomu, jak se vlastně cejtim. Celou tu dobu. Já mám pocit - je to můj pocit - moje práce, ne Tvoje věc. Ne Tvůj problém.
.. Nemáš trpělivost. To je fakt, který musím přijmout.

V hlavě mi však zní ještě to .. že člověk zvládne všechno na světě, když ví, že něco chce mít. Že chce vedle někoho být. Má nekonečnou trpělivost a nekonečno pochopení .. i když jeden vystoupí z rozjetého vlaku, druhý tam má stát. Pevně. A přenést jistotu zpátky tam, kde se na chvíli ztratila. Tomu, kdo ji ztratil.
Říkám si … že i Ty si ji asi na chvíli ztratila? Tu jistotu?
A tak si vystoupila za mnou?
A je na nás, jestli se vlak zase rozjede?



Před očima mám ten večer, kdy za okny sněží, přijdu si jak v romantickém filmu, koukám se Ti do očí, usmívám se a ten pocit lásky mi koluje každou cévou v těle. To mluvení. Ta blízkost i když si byla za stolem. Ty nádherný oči, co Ti září …

Přeju si, abys vedle mě svítila takhle pořád a vím, že s méně se nesmiřím a méně nechci.



Zavřu oči a budu se dívat na všechno, co za těmi víčky je.