Anička

Byl to jeden z nejtěžších dnů mého života. Amálce byly čtyři měsíce a šla na svou druhou magnetickou rezonanci. Tak malé dítě je třeba uspat, aby se v tunelu nevrtělo a snímek měl výpovědní hodnotu. Já jsem čekala na chodbě a hrozně se bála. Už teď byla diagnóza zlá. Co když se ukáže, že je ještě mnohem hůř. Dodnes se mi ty chvíle vrací ve snech. V tu dobu jsem byla pro všechny „maminka“. Nikdo mi neříkal jménem, jako by se má identita rozplynula v identitě Amálky.
„Maminko, nepotřebujete si odpočinout? Já vám u Amálky počkám."
„Maminko, sem zapište, kolik vypijete mlíčka."
„Maminko, chce s vámi mluvit pan primář.“

Všude lidský, laskavý a zcela profesionální přístup na hony vzdálený špatným zkušenostem jiných matek s českými nemocnicemi.
Byla jsem maminka a měla jsem tedy být průvodcem své dcery v náročné době. Nejhůře jsem nesla to, že vlastně vůbec netuším, co nás čeká. Pravděpodobně bude mentálně postižená. Co to znamená? Jak závažně? Jaký typ postižení? Nikdo mi nemohl dát odpovědi.
Seděla jsem na chodbě nemocnice, třesoucí se rukou upíjela kávu a v hlavě mi zněla jediná otázka:
„Co bude dál?“

Do mého zmatku vpadla jak velká voda Anička. Asi pětiletá slečna šla na vyšetření po nás. Vesele vběhla do přípravné místnosti, kde už jsem čekala na Amálku. Rozhlédla se kolem a obdařila nás širokým úsměvem. Pak se začala seznamovat s přítomnými. Ke každému doběhla, vzala ho za ruku a řekla:
„Ahoj, jsem Anička, ty jsi doktorka?“
„Ahoj, já jsem Anička, ty jsi sestřička?“
Nějak přirozeně jsme utvořili kolečko. Všimla jsem si, že působení Aničky přilákalo i pracovníky od počítačů, jako by v sobě měla nějaký magnet. Doběhla i ke mně:
„Ahoj, já jsem Anička a ty jsi kdo?“ Trochu se zarazila, protože jsem nezapadala do prostředí nemocnice. Neměla jsem uniformu ani bílý plášť.
Vyhrkla jsem první, co mě napadlo: „Ahoj, já jsem taky Anička.“ Dívala jsem se přitom do jejích modrých očí a nechala ji, aby mě držela za ruku. Cítila jsem příval pozitivní energie. Věnovala mi sotva pár vteřin, než přešla k dalšímu přítomnému. Každý se po kontaktu s tou holčičkou rozzářil.

Měla bych napsat, že kouzlo pominulo, ale není to tak. Je to už víc než rok, co jsem se s Aničkou setkala a stále si dokážu vybavit ten hřejivý okamžik. Uvědomuji si, že způsob komunikace té malé slečny nebyl standardní. Možná má v jiné oblasti deficit, ale vím určitě, že umí dělat zázraky. Když mám všeho nad hlavu, srdce se sevře úzkostí, nebo jsem zkrátka smutná, jdu k zrcadlu, usměji se na sebe a řeknu si:
„A ty jsi kdo? Já jsem taky Anička.“
Znovu se dívám do těch nadšených velkých modrých očí a cítím tu neskonalou radost, která z nich vyzařuje... Možná jsem ten den držela za ruku anděla.