Tohle jsem si neobjednala

"Málem bych zapomněla, zdálo se mi, že máš holčičku. Byl to tak živý sen. A Martin byl tak šťastný!" Bonbón, který jsem si zrovna cpala do pusy mi zhořkl v krku. Snažila jsem se na tetu vyděšeně nezírat. Až moc dobře znám její čarodějné schopnosti, které už tolikrát vyšly. Pohledu na mého partnera sedícího v křesle naproti, jsem se pro jistotou vyvarovala. "Budu to brát jako varování, že si mám dávat pozor." Odvětím sladce a už se sápu po dalším bonbonu. Teta moc dobře věděla, že do mě nemá rýt dál, jsem přece studený čumák rodiny. Až moc dobře jsem však začala slyšet tikající hodiny na stěně. Zasrané metafory.

Jak se to stalo? Jak jsem se ocitla v téhle fázi života? To teď kolem mě budou všichni mluvit jen o svatbě a miminech? Vždyť jsem nevydala knihu. Zatímco partner byl skvělé kariéře každým dnem o krok blíž, já byla každým dnem zdomácnělejší. Tedy přesně taková jaká jsem nikdy nechtěla být. Ne že by mi to vadilo. Pečení mě baví, společné výlety mě baví, když se spolu nedokážeme přestat smát...ale přesto... občas se ráno probudím a mám chuť prostě odjet... kamkoli... za dobrodružstvím. Vím, že bych zvládla všechno. I vychovat nově inkarnovanou duši, co mě nenechá vyspat. Ale něco zvládnout a něco chtít je zatracenej rozdíl. Jenže v životě už se mi přihodilo hodně věcí které jsem původně nechtěla a nakonec nebyly až tak zlé... Musím s těmi úvahami přestat, necítím se dobře, dusím se...

Šerm... chci umět šermovat. Vždycky jsem chtěla umět šermovat. Potřebuji nějaký cíl. Ano, přihlásím se do kurzu šermu... alespoň to přece ještě zvládnu než...

Přestala jsem vnímat konverzaci, která na rodinné návštěvě dál plynula a zrak mi spočinul na mojí matce, na její utrápené vrásky, které se dalšími roky od rozvodu jen prohlubovaly.

Šerm... ano, rozhodně se přihlásím na šerm než bude pozdě i pro mě.