Z deníku psychotičky - Rorschachův test a jiné radosti

Hodná paní doktorka mě poslala na testy. Klinická psychologie, psychoterapie. Malá ordinace v rodinném dvougeneračním domku. Roztomilé vlídné místo, taky bych tak někdy chtěla bydlet.

Povídání o minulosti, přítomnosti. Jak dlouho si ubližujete? Nejíte? Zvracíte?
Do osmnácti jsem to považovala za normální. Každý to někdy dělá. Nebo ne? Nepřišlo mi to divné. Nebylo to těžké, stejně jako postávat na kolejích a čekat na spoje na druhý břeh.

Úplný výpadek emocí - několikadenní záležitost, ve které se sebevražda jeví jako zábava, srovnatelná s jízdou na pouťových atrakcích. Nemáte důvod se zabít, ale jak jinak odčerpat tu prázdnotu? I za pláč bych byla vděčná. To je ta chvíle, kdy se mi stýská po staré dobré depresi. Cítit aspoň zoufalství a smutek je lepší než necítit nic.

Rorschachův test. Co vidíte? Brouky, netopýra. Tvory s ušima trhající samičku nosorožíka. Obličej s rudýma očima - zvrací krev. Totem s napíchlou hlavou. Démonického koně s paranoidníma očima a křídly - psychotický sledující pegas. Chaos před nebeskou branou, andělé na LSD. (Berete drogy? V mém stavu? Proboha, copak nevidíte, že jsem cvok i bez nich? Ještě toho trochu.) Pak šídlo zabodnuté v tkáni, hnis, hlubinný vrt a nepovedenou ženskou pánev. Ne, lžu, je to obyčejná frnda, ale nechtěla jsem to říkat hned zkraje.

Při souložení s tím ženatým nevěrníkem jste submisivní a masochistická? Panebože. Znáte Freuda? A kdo ho nezná?
Eh, je to nechutné. Kdybych dokázala zvracet to prázdno v žaludku, možná bych si odskočila.

Ano, bezpochyby jste emočně labilní a vaše masivní neurózy odstartovaly psychózu. Krásný kousek. Nahoře sepíšu nález. Odešlu vašemu psychiatrovi.

Notak, jedeme za rodiči do rodné hroudy, popřát bráškovi k narozeninám. Je malý a nemá starosti. Mamka je velká a dělá si starosti o mě. Zhublas! Ano, čtyři kila za týden. Nemohu jíst, když mě sledují a chtějí zabít. Možná se zabiju sama - jim natruc.
Fakjů zmrdi, předběhla jsem vás.

Zase v Praze. V Holešovicích je sychravo, vzduch voní deštěm, smogem a děti ulice se poflakují před občerstvením pro rezignované zbabělce a tlučhuby a spolu s bezdomovci kouří levné cigarety.

Obcházím je zdaleka, čpí žloutenkou, svrabem a určitě mají HIV.

Vztek a strach, efektní kombinace. Cestou z autobusu svírám svoji nejlepší kamarádku, nabroučenou rybičku a rychlou chůzí chvátám domů, chaoticky sleduji každý objekt a každá osoba, kterou minu, je potenciální vrah a terorista. Vidí mě!
V zádech mám zabodnuty pohledy. Až domů. Posledních dvěstě metrů téměř utíkám. Při odemykání jsem otočená do prostoru a sleduji ulici, ruku s nožíkem výhružně namířenou na keře a nebohého kosa, co sem přišel lovit žížaly. Konečně se nají, když zapršelo.

Já nejím, zobu anxiolytika, protože kromě klasických anidepresiv nic jiného nemám. "Nehodí se k léčbě psychóz" psáno v příbalovém letáku. Deprese a panické ataky? To jako vážně? Heh, to je teď můj nejmenší problém. Vydržet do září. Na antipsychotika a jiná kouzla čarodějů v bílých pláštích - až do dna!