S odstupem času

„Až s odstupem času si uvědomuji, kolik chyb jsem vykonal ve svém životě. S dalším odstupem času si pak uvědomuji, že jedinou chybou je uvědomění si chyb. S každým dalším odstupem času si poté uvědomuji, jak moc jsem byl nevědomý, když jsem si chyby v nevědomí uvědomil.“

S dalšími odstupy času…
Vědomí a nevědomí je jako lusk hrachu s plody uvnitř. Lusk bez hrášku tvoří vědomí a nevědomí, a naopak netvoří a tvoří. Lusk a hrášek je tak absurdní příklad, jak absurdní je vyjádřit vědomí a nevědomí.

S dalšími odstupy času…
Vědomě žiji v nevědomí, protože vím, jak nevědomě žiji ve vědomí.
S dalšími odstupy času…
Chci být rychlejší než čas i prostor,
nehledat v něm žádný otvor,
leč výkonem svého Slunce jest každý motor,
jehož silou překoná onen časoprostor.
Každý nosí svůj motor v duši,
v tom místě, kde zatím všic jen tuší.
Ta skrytá síla, ta síla čistě bílá,
kterou okolní vlivy ruší,
okem zrcadel -
jako okem muším je vrytá.
Pohybem, jenž nezná míle,
pohybem jedním se staniž,
hle, před vlastním cílem,
na plátně aneb celoživotním dílem,
poklonou budiž tvá věčná vůle.
Vědomě nebo nevědomě teď píši od srdce,
co mi šeptá intuice.
Nevím, zda - li, vím, ale vím, že nevím,
a přece bych mohl vědět.

S dalšími odstupy času…
Co je mé, teď i patří tobě,
všem jen ne tmě i zlobě,
a tu odpočívám stále v hrobě.
Však nejsem mrtvý,
možná už jen trochu stín,
ale srdcem spojen stále s tvým.
Ty i já to zcela vím,
vždy tě v noci u sebe vycítím.
Mohu plout po nebi jako dým,
neustále bdím,
i když vlastně jen dočasně spím.
Slyším hlasy, vidím světa krásy,
zas při žních sahám si na obilné klasy.
Přitáhnout je chci k sobě zpátky,
však k cíli čekají mě ještě velké dálky.
Nejsem ani v půlce svého štěstí,
však osud nám společnou cestu věští.
Hledám stále, vlastně ani nevím co,
nic nenacházím,
jen vidím na světě velké zlo.
Tak tu zůstat ještě musím přeci,
když chystají se tu prý velké věci.
Na nebi andělé jsou mými svědky,
že zpět na Zem si pozvali předky.
Převtělení, plní sil - jako v báji z Atlantidy,
nebe hvězd plnými vědci rozsetými,
však jestli se na Zemi probudí,
kdo ví, jestli.
Naděje je stále živá,
pořád stejná, leč přeci jiná.
Tolik krásy chodí ve tmě,
krouží a ani netuší,
co kol nich se mihne,
když každému nad lidskou duší srdce jihne.
A kletbu zruší.
Odešel jsem,
protože mé místo zůstalo prázdné,
když cestou na nebe jsem potkal své andělíčky strážné.
Ti teď s pomocí mojí vůle,
ochraňovat budou ty, jenž jdou včil důle.
Nejsem tím, co by tě strašil ze snů,
nechodím po nocích,
ale vyčkávám na slunných dnů,
jež pomáhají s každým dobrým skutkem -
nápomoci od bolestných trnů.
Dostal jsem na výběr,
jak odčinit svou zašlou slávu,
všechny činy, kdy sem se cítil být v právu,
a nevěděl jsem.
Bolest tak ukrutná,
jak jen tíha skutků ležela na bedrech,
vyprahlou duši,
co jsem hasil žízní ze studny po vědrech.
Píši srdcem vše,
co jsem nalezl ve svých citech a pocitech.
Nemluvím už o vědomích a nevědomích,
nýbrž o tom,
kdo, a jak má šlechetné a laskavé srdce.

S dalšími odstupy času..
Už to není o tom vědět, či nevědět, ale o tom „JÁ JSEM“. V jediném odstupu času jedné myšlenky…