Katka

Do třídy vstoupila třídní profesorka. Spolu s ní vešla dívka s rozpuštěnými vlasy a s velice zajímavým pohledem.
„Vedu vám novou spolužačku, posílí vaše dívčí řady.“ Řekla profesorka a představila Ji.
„Bude z ní dobrá kamarádka“, řekl jsem si v duchu. Ani vlastně nevím proč, ale bylo to to první, co mě napadlo, při pohledu na ni. Díval jsem se na ni dál a dokonce jsem měl pocit, že se naše pohledy setkaly, jen na okamžik. Hned jsem viděl, že je jiná než ostatní holky u nás ve třídě. Působila na mě zajímavým dojmem, vydržel jsem se na ni dívat skoro celou tu hodinu, co u nás ve třídě byla.
Bylo 29. června, zítra vysvědčení a potom prázdniny... Už je to několikátý rok co se na ně netěším. Jezdit s rodiči na dovolenou, pod stan... Když já se tam tak nudím. Nejradši bych byl dva měsíce doma. Letos se mi to podařilo, nikam jsme nejeli... Dva měsíce klidu. A vůbec jsem se nenudil, snad jen, že byly jakoby delší... Do školy jsem se těšil... Když tohle říkám, přemýšlím, jestli je to opravdu tolik extrémní, jak vypadá. Vždyť se přece říká, že se všichni těší na prázdniny a do školy se jim nechce... Na základku se mi taky chodit nechtělo, ale co chodím sem, na gymnázium, tak mi to přišlo lhostejné a teď jsem se do školy vlastně spíš těšil. Těšil jsem se, až skončí prázdniny, až bude zase škola. Až zase uvidím všechny...
Když přišly myšlenky na školu, tak jsem si vzpomněl na novou spolužačku. Když jsem 29. června přišel domů zjistil jsem, že jsem „úspěšně“ zapomněl její jméno, které jsem si chtěl zapamatovat, když ho profesorka řekla. Smůla, zapomněl jsem si ho ve škole zopakovat...
„Aspoň si pamatuješ její obličej, když ses na ni díval celou tu dobu, co tam byla“.
„To mám ale paměť, vím, že když si chci něco zapamatovat, tak si to musím v pravidelných intervalech několikrát zopakovat,... ale na to jsem zapomněl... Příjmení se mi vybavilo, ale jméno? S nadějí jsem vzal kalendář a listoval, že si vzpomenu, když ho uvidím napsané. Bohužel, zvuková paměť s fotografickou nespolupracuje... „No co“, řekl jsem si, k čemu jméno? Za dva měsíce ho budu vědět... Podařilo se mi, ale zapamatovat, že se narodila v listopadu, stejného roku jako já, 1989.
„Aspoň něčím je ti blíž, viď? “
„A můžeš mi nějak racionálně vysvětlit, jak to, že tě tolik zajímá?“ „Vždyť to bude jen další ze spolužaček, se kterou nepromluvíš jediný slovo za celej rok...“ „Nebo ne?“ „Tak v to teda nedoufej...“
Taky, že jsem v to nedoufal, ale na druhou stranu, chtěl jsem se s ní seznámit, chtěl jsem s ní mluvit. Asi mně opravdu něčím přišla zajímavá, zapůsobila na mě, líbila se mi.
Je září, už vím, že se jmenuje Kateřina, ale ještě jsem s ní nemluvil a ani nevím jestli se mi to někdy podaří. Sedí vepředu, dívám se na ni někdy i celé hodiny a všechno jsem tajil. Když jsem spolužákovi v půlce září říkal, že se mi líbí naše nová spolužačka, řekl: „A co budeš dělat, až ji budeš milovat?“ „To se nestane“, řekl jsem, „a nehodlám s tím nic dělat“.
Pak se jednou ve škole stalo, že jsem ve středu stál dlouhou frontu na oběd, s jedním ze spolužáků, připojila se k nám ona, vmáčkla se mezi nás a celou dlouhou dobu jsme si povídali a smáli se.
Takovou radost, jsem dlouho nezažil. Byl jsem šťastný, že si s ní můžu povídat. A zapůsobila na mě ještě víc. Zjistil jsem, že je úplně jiná než ostatní, že je úžasná. Když jsem pak jel autobusem domů, usmíval jsem se celou cestu a opakoval si všechno, co řekla, jak se tvářila, jak se smála, přemýšlel jsem o té síle, kterou na mě zapůsobila.
Ten den jsem přijel domů opravdu šťastný. Jediné myšlenky, které my kazily náladu byly ty, které říkaly, že už se nikdy nic podobného nestane, že tom bylo poprvé a také na dlouhou dobu naposledy. Ty se mi naštěstí dařilo vyvracet, najednou bylo spousta příležitostí, kdy s ní mluvit.
Jedna se naskytla hned příští týden v pondělí. Přišla brzy a jala se dělat domácí úkol z matematiky. Pomohl jsem jí s ním a ona na mě opět zapůsobila... vším... Mluvil jsem s ní ten den ještě jednou, hned po první hodině, na které jsem zjistil, že mám v úkolu chybu, a aby si ji opravila, usmívala se.
Na další hodinu jsem šel s dobrou náladou a s úsměvem. Stalo se to, co jsem si přál. Můžu s ní normálně mluvit, kdykoliv. Avšak příležitostí stále nebylo mnoho, většinou jen volné hodiny, a to ne vždy.
Jednou ve čtvrtek, my měli volno, ale druhá polovina šla s naší třídní profesorkou v rámci výuky na procházku Prahou, věděl jsem, že s nimi půjde Katka. Celou cestu od školy na zastávku tramvaje jsem se rozmýšlel, jestli bych nemohl jet s nimi, byla to příležitost a já jsem si chtěl s Katkou povídat. A tak se stalo, že jsem se k nim připojil, jel s nimi a snažil se, povídat si s ní. Celkem to šlo a díky tomu jsem měl opět dobrou náladu. Když se spolužáci ptali, proč s nima jdu, když bych vlastně už mohl být doma, řekl jsem, že se chci projít po Praze abych to tu více poznal, když jsem z Roztok. Dál se neptali. Byl jsem rád, jsem se této akce zúčastnil, jen mě napadlo, že kdybych chtěl něco podobného udělat ještě někdy, tak, že by mi, tak jednoduchá výmluva už nestačila.
„Ale ty s ní chceš mluvit víc, chceš ji víc poznat, ty by si s ní nejradši mluvil o samotě viď?“
„Jo, někdy... ale jak a kdy se mi to podaří?“
Podobná akce se konala asi za týden, v rámci biologie, také celkem úspěšná. Cestou zpátky, jsem s ní a ještě s jedním spolužákem jel co nejdál mi stačily výmluvy, proč jedu tam, co oni.
„Jen aby si s ní mohl strávit co nejvíce času, že jo?“ „Nojo, už to tak bude... jsem s ní rád... líbí se mi... mám ji rád...“
„A dělá ti radost už jenom to, že můžeš být co nejdýl vedle ní, no nemám pravdu?“
„Věř, že ji máš... teda jen tu pravdu...“
Jednou večer, byl jsem v posteli a chystal se usnout, jsem přemýšlel o tom, jaký byl, zrovna uplynulý, den, co se dělo ve škole, co doma... V této době se mi často z myšlenek vynoří obraz nějaké události, situace která se mi nikdy nestala, a přemýšlím, jak bych ji řešil. Někdy mi fantazie složí dohromady i poměrně dlouhý příběh. Většinu toho co si představuji je to, co bych chtěl, aby se stalo, co si přímo přeju, aby se stalo a ona fantazie mě k tomu alespoň trochu přiblíží. Vždycky jsem si říkal, že události, které si představuji se nikdy nemohou stát, už právě proto, že si je představuji. Něco jako, že nemůžu mít právo na to, vymyslet a dopodrobna rozebrat nějaký sen, situaci, která se skutečně brzy stane. Myslel jsem si to. Nebyla to pravda. Postupem času zjišťuji, že od snu k realitě už není tak nepřekonatelně daleko. Že některé sny se skutečně mohou stát skutečností, že je jen potřeba jim k tomu trochu pomoci.
„Tak nezdržuj a vzpomeň si konečně, co sis ten večer představoval, nebo se mi snad snažíš naznačit, že jsi to zapomněl??“
„Ne to se nesnažím, jen mě zrovna napadlo, co si bude někdo myslet, až bude právě tohle číst, možná bude mít pocit, že chci aby to bylo hodně dlouhý a rozvleklý“
„Ne není to pravda, jen do to ho chci dát všechno, chci, aby mělo smysl to psát.“
„Tak už toho bylo dost, a teď už prosím tě pokračuj“
„Kdo má pokračovat??“
„No ten kdo píše, přece“
„A kterej to je??“
„Nojo přemluvili jste mě vy dva... nebo tři?“
„Ksakru, vždyť jsem to přece pořád jenom já... ... a já a zase další já...“
„Tak to to teda zvládáš, to ti řeknu...“
Ten večer jsem si jen tak představoval jednu z možností, jak mluvit s Katkou sám a o něco víc než ve škole, kde na to není čas a mnohdy ani příležitost. Jeli jsme spolu tramvají, povídali jsme si. Přemýšlel jsem tom, co bych říkal, jako by to bylo doopravdy. Napadlo mě, že by to nemusel nakonec být takový problém, jet s ní kousek, někam, třeba po škole.
Jednou v úterý se mi to skutečně podařilo.
„A, že ses skoro sám sobě divil, když si najednou byl v tramvaji s ní a sám, co?“
„Jo, divil, nejvíc toho, že jsem do tý tramvaje nastoupil, pak už ničemu.“
„Pak jsem dokonce i zapomněl na nejistotu a na obavy, že by se mi něco nemuselo podařit.“
„A podařilo se, nebo ne?“
„Vlastně to snad ani lepší být nemohlo, když si uvědomíš, že jsem s ní jel skoro až domů...“
Jel jsem s ní všemi dopravními prostředky a celou cestu jsme si povídali. Ta dlouhá cesta trvala krátce, nakonec jsem s ní vystoupil, rozloučil se a jel zpátky.
„Řekl jsi jí Ahoj a ona se usmála viď... a ty jsi byl šťastný.“
„Krásně se usmála a ano, byl jsem šťastný.“
Tak, to by bylo.
„Nebo máš ještě něco z toho dne v paměti?“
„Počkej, samozřejmě, že mám, je toho ještě hodně...“
Přijel jsem domů a pořád jsem musel myslet na to, jak jsme si povídali, co ona říkala, jak se tvářila, jak to na mě působilo.
Druhý den se psala písemka z biologie a já se vůbec nemohl soustředit. Stačil jsem přečíst vždy dva řádky, pak jsem myslel na odpoledne, a na konci stránky jsem s hrůzou zjistil, že nevím o čem jsem vlastně četl.
***
V září jsem přemýšlel o tom, jak se s ní seznámit, jak upoutat její pozornost. Pozdravy mi přišly, jako nejlepší. Ráno přicházela většinou brzo, a tak bylo pro mě snažší jí říct: „Ahoj.“ Byla prvním člověkem ze školy, který mi stál za takový pozdrav každý den. Zpočátku bylo pro mě těžké zdravit ji přes celou třídu, ale po oné cestě, kde jsme si tolik povídali, byly už pozdravy opravdové. Nebyla znát žádná lhostejnost, jak to někdy bývá, když se zdraví spolužáci. Bylo mi příjemně, když jsem ji mohl říkat každé ráno „Ahoj,“ a když mi ona odpovídala.
Jednou mě napadlo, jaké by to asi bylo, kdybych s ní mohl mluvit ráno, brzy, ještě před vyučováním. Vždyť sám jsem ještě do nedávna chodil do školy tak, že jsem tam býval často první ze třídy. Ono, čím starší třída, tím se obecně chodí později, i když, neplatí to vždy. A tak jsem jednou ráno přišel ve čtvrt na osm. Chodby prázdné, nikde nikdo, všude jen to nekonečné ticho. Až nepředstavitelné oproti dopolednímu hluku. Najednou člověk slyší každé bouchnutí dveří, rozezná kroky jednotlivých lidí po schodišti, a když je v budově úplné ticho, tak je slyšet hukot Prahy. Úžasný, až tajemný hukot, utvořený směsicí zvuků ze všech stran.
Přišla. Přišla brzo, pozdravil jsem ji ona odpověděla, usmála se a sedla si vedle mě. Chtěl jsem s ní mluvit, sám, proto také ten brzký příchod. Totiž, den po tom, co jsem s ní jel ze školy, mi spolužák říkal, že s ním o tom Katka mluvila, potom mi vysvětloval jak, že prý všelijak to na ni působilo, a tak jsem si řekl: „musím s ní mluvit.“
„A, že se ta příležitost naskytla docela brzy viď?“ Byl pátek.
Říkal jsem jí o tom, co mi řekl spolužák. Prý, že si to nemám tak brát, jen, že nebyla zvyklá, že by ji někdo běžně doprovázel ze školy domů. Odvětil jsem tak, jak to bylo. Najednou jsem povídal o tom, jak to také běžně nedělám a udělal jsem to poprvé a s jiným člověkem, že jsem nikdy důvod doprovázet ze školy neměl. Řekla: „Že by teda měla být ráda, že je první,“ a usmála se.
„Jo, ona se krásně usmála a ty jsi v životě šťastnější nebyl.“
„Ano, bylo to tak...“
A od toho dne jsem každé ráno jezdil do školy o půl hodiny dřív než ostatní a ještě mnohokrát slyšel to úžasné ticho, na liduprázdných chodbách školy. Katka také chodila brzy a skoro každé ráno jsme si povídali, buď na chodbě na lavičce, nebo v prázdné třídě, párkrát naproti mě seděla až do začátku hodiny.
Těšil jsem se na každé ráno, vstával jsem s chutí, a spěchal do školy s radostí.
„A jaké fyzicky to probouzení bylo, o tom radši nenapíšeš ani řádku, co?“
„Myslíš jako to, že mi bylo vždycky ráno špatně? Že jsem se probouzel s křečí v žaludku? Že jsem byl ráno celý rozklepaný a dával chleba do ledničky a máslo naopak do police místo toho chleba?“ „To myslíš?“ „Ano, přesně to. Probouzel ses s křečí jako, kdyby jsi šel poprvé do školy. A jako, že dva měsíce...“
Jediné, co jsem věděl, že ta nervozita a křeč zmizí, jakmile pozdravím Katku. A pak už budu mít dobrou náladu celý den, co budu ve škole. A budu doufat, že mi to vydrží až domů. Vždyť povídat si s ní, vidět ji, jak se usmívá, nebo ji prostě jen vidět, stojí, za všechna ta neklidná rána. A stálo by i za mnohem víc.
***
Jednou takhle ráno, seděla naproti mě, ve třídě už bylo plno lidí, spolužák vedle mě opisoval látku z mého sešitu. A zase nemohl něco po mě přečíst, chtěl po mě, abych mu to přečetl, říká totiž, že hrozně škrábu.
„ono to o tobě říká víc lidí, ale ty po sobě všechno přečteš viď?“
„no, vždyť je to taky moje písmo, to po sobě přece přečtu vždycky, a je mi jedno, co říkají jiní“
Bylo tam jedno obzvlášť odfláknuté slovo „křesťanství“, škrabopis totiž někdy vyjadřuje můj vztah k tomu, co představuje, bohužel.
A ještě horší bylo, že jsem, to řekl nahlas.
„a setinu vteřiny po tom, co jsi to začal říkat, sis uvědomil, že to ne, tohle říct nesmíš, ona má na krku řetízek s křížkem, teď ti to došlo, zastav! Neříkej to! Nee!
Pozdě, hlasivky dořekli to, co měly „...nesnáším křesťanství“ Ve vteřině jsem začal pochybovat o tom, jestli opravdu souhlasím, s tím, co ze mě vylezlo, jestli je to opravdu tak.
Ten pohled, ten nevěřícný hluboký pohled, pohled zklamání, pohled silnější než miliony slov. V jediném okamžiku jsem litoval toho, co jsem řekl.
„chtěl jsi vrátit čas, neříct ty slova“
„Vždyť s tím vlastně ani nesouhlasíš!“
„Tak proč jsi to proboha řekl?!“ Proč?
Zvedla se, sbalila si věci a odešla na své místo.
„A ty si byl smutný a naštvaný, ...na sebe“
Okamžitě jsem si vytyčil cíl: omluvit se jí. A to hned jak to půjde. Nešlo to. Nic nevycházelo.
Až poslední možnost, po poslední hodině.
Vyšel jsem za ní ze třídy, u schodů ji oslovil a omluvil se, za to, co jsem řekl. Vlastně mi v průběhu dne došlo, odkud, že pramení můj názor. Došlo mi, že onen důvod, proč jsem byl ateista dávno pominul. Jsem přece jiný, měním se, a opakuji deset let stará slova.
„Takhle to nejde, budeš se muset nad sebou ještě hodně zamyslet a urovnat si myšlenky a názory na mnoho věcí, měníš se“
Ona to pochopila, snad byla ráda, že jsem se omluvil, spíš to nečekala, tím jsem ji chtěl potěšit.
Doufal jsem, že si na mě aspoň někdy vzpomene, na to, že mi stála za to, se jí omluvit.
Snad...
***
A tak dny plynuly, ráno, jsem stále chodil brzy, a povídal si s ní, kdy jen to šlo, avšak nejblíže jsem jí byl na hodinách výtvarné výchovy, kde v poslední době seděla vedle mě.
„Jenže tam jsou sražené lavice a z druhé strany, sedí spolužák, ty nevíš jestli sedí vedle tebe, nebo vedle něho...“
„hlavně nežárli“
„tak dobře“
Seděla mezi námi, tedy i vedle mě a já byl šťastný, mohl jsem si s ní povídat, dívat se na ni, být vedle ní...
A čas plynul a plynul a já nikam nepospíchal, jen jsem ji měl čím dál tím víc rád.
***
Jednoho čtvrtečního odpoledne mi zvoní mobil, volá spolužák.
Říká, abych si sednul a držel se, že něco zvoral a musí mi něco důležitého říct.
Oznámil mi, že Katce přes ICQ sdělil, že ji mám rád víc než kamarádku, atd...
„Tohle je na kamarádech nejhorší, člověk se jim nemůže svěřit a čekat, že vás poslechnou, když chcete, aby to nikomu neříkali“
Chtěl jsem jí to říct sám, někdy...
Ale už se stalo, a tak jsem s tím musel počítat a vymyslet, co jí k tomu řeknu zítra, tedy jestli vůbec něco. Jen jsem se bál, s jakou přijde, jestli přijde brzy jako vždy, jak se bude tvářit...
„Ona tě brala sotva jako svého kamaráda, a ty jsi ji snad miloval...“
Přišla. Rozpuštěné vlasy, tak, jak je nejhezčí, povídala si se mnou, jako vždy. Vrtalo mi to hlavou a nevěděl jsem, jestli jí něco říct nebo ne.
Nakonec jsem se odhodlal, a řekl všechno.
„Já Tě mám rád“ „Je to pravda“
Podívala se na mě krásným upřímným pohledem a jakoby nevěděla co říct. Řekla jen: „Děkuju“
***
„Byl jsi hrozně moc rád, když jsi jí to řekl, viď?“
„Ano to jsem byl, jediné, co mi vadilo bylo, že ty slova vlastně jen potvrzovali to jí už řekl někdo jiný, nebylo to to pravé... ...kamarádi jsou hrozní“
***
A neúprosný čas se závratnou rychlostí řítil dál, nevěděl, že má před sebou jen týden, a pak, pak že se zastaví, nebo aspoň hodně zpomalí. Nevěděl,že se bude svědkem dosud nejhoršího dne v mém životě.
Byl pátek, týden po tom, co jsem jí řekl, že ji mám rád, a ona mi řekla, že odchází...
Odchází ze školy.
Už ji nebudu vídat každý den, už se nebudu těšit ráno do školy, už nebudu vstávat brzy, s tím, že ji zanedlouho uvidím, už nebudu večer uléhat do postele s tím, že zítra je taky den. Už mi nebude ranní budík oznamovat tu krásnou novinu, že je čas vstát a čas těšit se na Katku. Už nebude žádný nádherný povzbuzující úsměv z první lavice, kde seděla, před zkoušením z literatury, který podpořil můj mozek k perfektnímu výkonu, už nikdy. Už nikdy se nebudu těšit na hodiny výtvarné výchovy, kde by seděla vedle mě. Už nikdy nebudou denně krásné vzpomínky na ni.
Zeptal jsem se smutně, jestli mě chce ještě někdy vidět.
Řekla, že ano, že se domluvíme.