Dívka

Obdivuji tě od první chvíle, kdy jsi se zrodila, od prvního okamžiku, co jsem tě spatřil.
Když člověk dělá něco poprvé, něco, co nikdy nedělal, když nic neočekává, je to vždy nejkrásnější. A když to pak zkouší udělat podruhé, podesáté, posté a lépe, tak zjistí, že se mu to už nikdy nepodaří. A tak se zase vrátí k tomu, co udělal první. Je to krásné právě proto, že je to z jeho srdce, z jeho citu, nikoli z hlavy, z naučených principů. To nejlepší umění dokáže člověk, kterému je nejhůř a ten, který nic neumí, takže maluje od srdce, tak jak cítí. Jeho ruku vede srdce, ne naučený mozek.
***
Byl večer. Jarní prázdniny v Jeseníkách v polovině a on seděl v chaloupce v pokojíku a přemýšlel, co bude dělat. Byla to pronajmutá chaloupka na týden prázdnin. Všude cizí věci, tady daleko od domova měli lidé zvláštní zvyky, říkal si, a ze zvědavosti otevíral všechny skříně a díval se do šuplíků, co tu byly všude kolem. Jeden byl plný papírů a sešitů. Ty ho zaujaly, byly to sešity z poslední třídy základní školy staré třicet let. Listoval výpisky na zažloutlých stránkách a zkoumal rukopis. Mezi sešity byl stejně zažloutlý blok. Většina stránek byla čistých, ale na konci byly dva listy a na nich obrázky namalované tužkou. Byly to povedené kresby, jednoduché, ale zaujaly ho. Dokonce čím déle se na ně díval, tím mu přišly zajímavější. Ale nakonec je založil zpět a ponořil se do šuplíku hlouběji.
Nic dalšího zajímavého však nenašel, jen další podobné kresbičky, které ho však tolik nezaujaly.
Pak vrátil celý obsah šuplíku zpět, opět si sedl a přemýšlel co dělat dál, na spaní mu přišlo brzo.
Nějak se mu však stále vracel do mysli ten obrázek. Nedalo mu to a znova otevřel šuplík a tenký zažloutlý čtverečkovaný papír opatrně vytáhl a díval se na něj. byla tam nakreslená lidská postava, žena. Díval se pozorně a zaujalo ho, jak jednoduše je vše načrtnuté a jak silný dojem z toho vyzařuje, úplně jakoby cítil, vnímal toho, kdo to maloval, vyzařovala z toho síla, kterou tomu on, nebo spíše ona, dala.
Rád kreslil, maloval, ale nikdy si netroufl malovat postavu, natož obličej, ten mu přišel moc složitý a věděl, že ho nikdy nedokáže namalovat tak, jak by chtěl. Ale najednou má tady před sebou pár tahů tužkou a je v tom tolik. Zkoumal, jakým způsobem jsou vyvedeny části postavy a najednou se mu zdálo vše hrozně jednoduché. Najednou měl pocit, že to taky dokáže.
Hned druhý den večer se do toho pustil. Vylezl do ložnice, aby ho nikdo nerušil, lehl si na postel vybalil čistý papír, měkkou tužku a začal. Ani nepřemýšlel nad tím, jaký udělat tah, prostě položil tužku na papír a dělal jeden tah za druhým. Začal vlasy z jedné strany, pak z druhé a pak obrys obličeje a krk. Očí se bál nejvíc, ale teď to neřešil, prostě je jen naznačil, pak pusu, bradu, ramena... Nechtěl celou postavu, jen obličej, zbytek tedy nedodělal, postavička končila v mlze... Ještě trochu dotvořil ofinu, napsal pod obrázek čas a datum, vše uklidil, slezl z postele, na které maloval vleže, a sešel do obýváku na večeři.
***
Po večeři jsem vyšel opět do ložnice podívat se na svoji první bytost, co jsem namaloval, sám jsem byl zvědavý, jak se mi to bude po té chvilce líbit.
Totiž pohled autora je problematický, svoje dílo se mu nikdy nelíbí po tom, co ho dodělá, musí se na něj podívat až za nějakou dobu, aby byl schopen ho hodnotit.
Vytáhl jsem kresbičku a oněměl úžasem.
„Vždyť jsi nic neříkal, jak jsi mohl oněmět??“
To se přeci jen tak říká...
Když ono mě to vážně zaskočilo, byla nádherná, takového člověka jsem v životě neviděl...
„A asi ani neuvidíš, jestli se zamiluješ do obrázku... ty... Nevím už co říct!...“
Nic říkat nemusíš, prostě jsem nevěřil, že jsem to maloval já, vždyť nikoho takového neznám, že bych dokázal namalovat člověka svých snů, aniž bych ho kdy viděl?
„V to nedoufej, je to tak neurčité, že bys ho podle toho stejně nikdy nenašel“
Vždyť já vím. Přeháním.

Další den jsem se pokusil namalovat další obrázek, ale byl úplně hrozný a třetí a čtvrtý taky. Moc jsem nad tím přemýšlel a nedokázal namalovat nic, co by vypadalo jako člověk a ne jako nestvůra anatomicky nezapadající mezi lidi.
A tak jsem se dál díval na ten můj jediný, první a poslední povedený obrázek člověka.
***
Doma jsem ten obrázek pak na nějakou dobu odložil spolu s tím, z toho šuplíku, nemohl jsem ho tam nechat, jednou by ho vyhodili nebo by ho použili na podpal.

Po pár měsících jsem se na obrázek znovu podíval a opět mi přišel hezký, dal jsem ho do počítače, vyčistil a několikrát vytiskl. Obrázky jsem založil na několik míst a nosil je s sebou všude, aby mi přinesly štěstí.
Když mě opustí všichni, zůstane ona.

Jednou jsem ji zapomněl vzít s sebou... Radši na ten den nemyslet... Hrůza, takovou smůlu jsem dlouho nezažil...