Nic Mnie Nie Rusza

Vracel jsem se z oslavy sám. Připlížil jsem se do bytu, kde jsem přespával. Vyvětral jsem ze sebe ten hospodský smrad. A v tu chvíli mě přepadla.

Samota.

Pochopil jsem totiž, že na baru holku sotva sbalím. A to především z toho prostého důvodu, že tam není slyšet vlastního slova, natožpak cizího.

Nicméně, protože není dobré pustit si samotu k tělu, pustil jsem se raději do čtení. Otevřel jsem si Krvavý román od Josefa Váchala:

* * *

V jedné z hlavních ulic na předměstí velké Prahy, v sklepních hlubinách mrakodrapu, v nuzně zařízeném bytu pod jedním uzavřením bydlí záhadný muž, jedna ze ztracených existenci, na něž veliká města nejsou nikterak chuda.

Ten člověk jest již nemladý a dle jeho ztrhaného obličeje a bílých vlasů soudě, má už asi pohnutou minulost za sebou.

Jeho vysedlé lícní kosti a zvláštni druh lebky činí na nás dojem, že máme před sebou fanatika.

Již jeho ustavičný pokrytecký úsměv prozrazuje, že máme co dělati se zakukleným tajným jezuítou.

Muž tento jmenuje se Josef Paseka a je to bývalý výrobce dřevěných štočků.

V minulém životě zaměstnán byl překládáním rozmanitých sensačních románů pro karlínského Bensingera.

On na to své povolání v minulé reinkarnaci nemůže aní v tomto svém životě Paseky-dřevorytce nikterak zapomenouti a jeví dále neutuchající zájem o špatnou literaturu, tuctové romány.

* * *

S jakou krásnou (sebe)ironií je v tomto románu popsán Váchalův autobiografický hrdina Paseka. U scén z jeho pokoutní redakce/tiskárny jsem se tiše usmíval i hlasitě smál. Někdy si totiž sám připadám, jako ten padouch Paseka s pěti odběrateli, pro které nestojí za to ani hýbat sazbou.

Básnictví není řemeslo, ani umění, ale stav duše.

Kdybych já teď zakládal nakladatelství ( ;-) ), nazval bych ho Paseka.

Tedy - kdyby jedno stejnojmenné už neexistovalo.

Kniha mé chmury zahnala. Dozvěděl jsem se z ní, mimo jiné, kde se vlévá Jizera do Vltavy. A mohl jsem tak v klidu usnout. Zdálo se mi o plavání.

A jak to všechno souvisí s písničkou? Nijak, použiji tedy oslí můstek.

W prawo i w lewo
W jedną i w drugą
Nic mnie nie rusza
Ładne i brzydkie
Krótko i długo
Nic mnie nie rusza
Trudne i łatwe
Porządne, miłe
Miękkie i twarde
W oko i w żyłę
Nic mnie nie rusza

Ref. Nic mnie nie rusza x2

Mokro, nie dobrze
Za długo susza
Nic mnie nie rusza
Ubranie, mało
Ciało i dusza
Nic mnie nie rusza
Z dołu i z góry
Z orła i kury
Wolny i w klatce
Po ojcu i matce
Nic mnie nie rusza

Ref. Nic mnie nie rusza, normalnie
Nic mnie nie rusza

Przecieram szkła, ciągle mgła
Zadyma, gaz
Gdzie tu, gdzie raz
A każde tłumaczy się samo przez się
Jak klisza w lustrze, jak jawa we śnie
Nic mnie nie rusza?

Ref. Nic mnie nie rusza, o ja wam mówię
Nic mnie nie rusza, ostatni raz powtarzam
Nic mnie nie rusza