Moje nejlepší kamarádka

Dneska mě poprvé napadlo, že by pro ni bylo lepší, kdyby už umřela. Je to špatný, ale je to tak.
Ta myšlenka mi drásá srdce a vhání slzy do očí.
Děvět let. Devět dlouhých let plných zlobení, mazlení, průšvihů, ňuchňání, vztekání, naschválů, hlazení, tulení, zahřívání v posteli, slintání mi na oblečení a jiných blbin, který mě vytáčeli do ruda a u kterých jsem si říkala, jak je dokonalá.
A dneska musím koukat na to, jak mi doma dělá krvavé loužičky a pak se přede mnou krčí a bojí se, že za to dostane. Myslí, že dělá něco špatně. Jedinou věcí, kterou dělá špatně je, že umírá tak brzo.

Už jsem s ní obešla pět různých veterinářů a žádný nám neumí pomoct. Nádor, který má na břiše, by se, podle nich, operovat neměl, protože by jí to mohlo spíš uškodit, než polepšit.
Krev v moči každý sváděl na něco jiného a jen ode mě inkasovali několik set za tabletky, které nakonec nepomohly.
Nádor na noze, který se zvětšuje, prý ničemu nevadí a operace pod narkózou, se vzhledem k jejímu stavu, nedoporučuje.

Jediné, na čem se pánové shodli úplně do detailu bylo, že ji mám nechat utratit.

Nemůžu. Nedokážu to.

Nedokázala bych jí poslat vědomě na smrt, ani kdyby tam s ní šel můj kluk.
Je mi jasný, že se trápí, ale pořád má dost světlejších chvilek, kdy z ní sálá energie a je to prostě ONA, jako dřív, neúnavná otravnice, vyžadující si pozornost svého okolí.
Klidně za ní budu chodit s hadrem a vytírat všechny krvavé loužičky, nutit jí všechny ty tabletky, platit za různé kapičky.. Ale rozhodně nedovedu zaplatit za injekci, která jí uspí už navždy.
Nedovedu si představit tu situaci, kdy tam bude ležet, koukat na mě a uvědomovat si, že umírá a že jsem jí to způsobila já. Že já jsem byla ta, která ji tam odvedla a nechala jí to udělat. To nikdy.
Je to moje nejlepší kamarádka, nikdy se na mě nevykašlala, byla se mnou i v těch nejhorších životních situacích a vždycky mě milovala tak, že by se za mě postavila, i kdyby to mělo ohrozit i jí samotnou.
Teď prostě přišla chvíle, kdy je řada na mě, abych jí vrátila veškerou lásku, kterou mi v životě dala a postarala se o její poslední dny, týdny a nejlépe měsíce, které s námi ještě stráví.

Možná to zní sobecky. Že na to nemám sílu a že to prostě nedokážu a bla bla bla.. Chudák pes, co se trápí a ufňukaná panička, která to nezvládá a lituje se. Ne. Lituju svýho psa. A nechci jí obrat o čas, který tady může ještě prožít.
Kdo nám dal právo, rozhodovat o našich mazlíčcích, kolik času tady s námi ještě můžou být?
Je nemocná, něco jí trápí, snad i bolí, ale já jsem tady pro ní a jsem připravená, jí to tady co nejvíc ulehčit. Je prostě moje a já jí nedám.