Pláču

Byla jsem celkem nadšená z toho, že tady budu moci dělat noční. Můžu být celou noc na netu, nebo koukat na filmy a seriály, hrát hry, je tu klídek, práce není náročná, za dobré peníze. Prostě pohoda. Hlavně mi odpadly hádky s mým klukem, že sedím celý den u noťasu, že bez netu nevydržím ani hodinu, že si ho nevšímám, že s ním nemůžu koukat na film, aniž bych si k sobě nevzala notebook atd. (Samozřejmě dost přeháněl, protože skoro všechny naše aktivity jsem stejně většinou vymýšlela já.)
Teď za celý den notebook neotevřu, je schovaný v batohu a vytáhnu ho až v práci, ve 22:00 h.
První má cesta vede samozřejmě do mailové schránky. Různé reklamní maily se moje schránka už dávno naučila filtrovat do složky "Spam", takže se můžu prokousávat opravdu jen tím, co mě zajímá.
Pak si přečtu nějaké zprávy na Seznamu, většinou nic moc optimistického..to je ta dnešní doba.
Pak, i když to dělám nerada, jdu na Facebook. Je to asi to nejposlednější spojení s lidma, který jsem nechala kdesi v dálce za mnou.. (Nebo tam oni nechali mě??) A pořád je tam dost lidí, na kterých mi záleželo, s kterýma jsem zažila spoustu skvělých dnů, večerů a propitých nocí, ale s kterýma už se nevídám. A tak se aspoň dívám, jak žijí, jak se mají, jaké slaví úspěchy a jsem ráda, když vidím, že se mají dobře.
Dneska ovšem ne. Nevím, čím to je, jestli mě pohltila nějaká extra velká dávka nostalgie (nebo můj nadcházející cyklus), ale dneska pláču.. Pláču snad nad vším.

Pláču nad tím, když vidím, jak si moje kamarádka ostříhala svoje krásný dlouhý vlasy, protože trend nějaké komunity jí to "přikazuje".
Pláču nad tím, když vidím fotky kočičky, kterou někdo sdílel a prosí o pomoc při jejím nalezení.
Pláču nad fotkou mých dvou kamarádek, kde jsou spokojené a zamilované. (Pláču dojetím a stýská se mi.)
Pláču nad smutným statusem jedné mojí kdysi velmi dobré kamarádky, která má dnes pocit osamělosti.

Pláču nad vším.

Pláču nad mojí mámou, kterou vidím každý den a každý den vidím, jak víc a víc stárne a já s tím nemůžu nic dělat.
Pláču nad mým psem, který je každý den nemocnější a nemocnější a v jejím věku už s tím taky nemůžu nic dělat.
Pláču nad miminkama našich pískomilů, kteří mi nakonec umřely, protože jim náš kocour sežral maminku.
Pláču nad naším kocourem, protože naštval mýho kluka a ten mu dal co proto.
Pláču nad mým klukem, který mi ani nepochválí nový šaty.
Pláču nad tím, čeho jsem mohla být součástí a nejsem.
Pláču nad tím, čeho jsem součástí a nechci být.
Pláču nad tím, že bych mohla být konečně spokojená, ale pořád mi to kolem někdo kazí.
Pláču nad holkou z našeho baráku, protože vím, že prodává drogy a nebude to trvat moc dlouho a půjde si zase sednout.
Pláču nad svým klukem, protože nechápu, kam se poděl ten, se kterým jsem kdysi vypila flašku Absinthu na prvním rande.
Pláču nad tím, že stále musím podstupovat nějaké změny a stýská se mi po nenáviděném stereotypu.

Pláču nad sebou.