Pavouci jsou všude!

Já miluju léto, sluníčko, teplo.. Vyhřívání na sluníčku, tři hodiny zalezlá někde v řece. To je prostě super. V zimě přímo trpím. Ale i zima má své pozitivum (a teď opravdu nemyslím Vánoce), nikde nejsou pavouci! Jsou někde zalezlý, nebo odstěhovaný, mrtvý, zmrzlý a já nevím, co ještě. Prostě nejsou. (Pokud si doma teda pořádně uklízíte.)

A teď, v létě, teď jsou všude. A to doslova. Po druhé za týden dokonce i v mých vlasech!!
Poprvé za to mohla moje práce. Vstup do našeho zařízení je na pohled opravdu velice lákavý. Hned nad vchodem je totiž osvětlená cedule a hned pod ní se drží desítky osminohých okupantů všech různých velikostí. A ty pavučiny..mistrovská díla.
I když tu jsou velmi dobře těsnící dveře, beztak jim to nezabrání, aby se mi nekontrolovatelně pohybovali po recepci. Když dělám každou noc noční, tak je to opravdu lahůdka. Myslím, že svojí žabku jsem z nohy sundavala už asi patnáctkrát, abych s ní udělila trest smrti nezvaným hostům
Minule jsem si jednoho nezvaného hosta přinesla od dveří až do recepce ve vlasech. V mých tmavých vlasech byl docela nenápadný. Udělal však jednu chybu, hýbal se.
Okamžitě jsem ho nadzvukovou rychlostí smetla na zem a zašlápla. Hajzl jeden!!! Jak si to mohl dovolit? A jak byl velkej!! Asi hodinu jsem se ošívala s nepříjemným pocitem, jestli tam někde nezůstala ještě třeba jeho holka.
Jediné, co mě uklidňuje, že nejsem jediná, koho náš vchod děsí.
Nicméně, za druhý incident, který se stal u nás doma a v mé posteli (v mé posteli, chápete??! To má být to nejbezpečnější místo!!), za to mohl náš kocour!
Bydlíme v podkrovním bytě, takže máme střešní okna. Náš kocour chodí občas na procházku na střechu. Je tam samozřejmě spoustu záhybů, které skrývají útočiště pro pavoučí útulky.. A co toho našeho blbečka nenapadne?? Začít je chytat a jako trofej, si je nosit domů!! Kdyby si je aspoň nacpal do svýho pelechu a ne do toho mýho! (Možná chtěl taky domácího mazlíčka..)
A dneska ráno, teda spíš už v poledne, snídám na posteli a najednou mi Radek říká zvláštním tónem s nádechem nebezpečí: ,,Aničko.."... ani to nemusel dopovědět a už jsem se zmítala v pohybech, které by leckdo mohl označit za nějaký záchvat. Samozřejmě jsem ho měla opět ve vlasech!!
Proč zrovna já?? A proč zrovna moje vlasy?? A proč zrovna já, musím mít nehynoucí hrůzu z pavouků?? (A jinýho hmyzu.)
Děsím se každé noci, kdy se pohybuji v recepci a u našich krásně obydlených hlavních dveří..
Kdybych měla koště, které bude dlouhé alespoň deset metrů, tak bych je možná vymetla.. Nebo kdybych tady měla kam zapojít hadici na vodu, tak bych je asi spláchla a utopila. Ale nic z toho nemám. A chlápek, který maká na recepci přes den, je učiněný gentleman.
Když mu to jedna slečna dnes oznámila, že vchod je plný ohavných pavouků, tak jí odpověděl: ,, No jo, my s tím nic neuděláme, oni jdou za světlem."
Radši tady nechá všechny zešílet strachy. Když jdu někam pryč, radši odcházím zadním vchodem. (Jako zaměstnanec mám výhodu, že ho mohu požívat. Jinak bych asi do podzimu neopustila budovu.)
Pokud by jste někdo věděl o nějaké účinné terapii, jak se přestat bát pavouků, určitě mi dejte vědět.. Do té doby: Lovu zdar!