Dálnice myšlenek III.

"Co máte ráda?"
"Děti."
"Děti? V jakém smyslu?"
"K jídlu ..."

"Kdyby ten idiot teď odešel, mohl by vesele přežít ..." Věta, kterou si říkám snad u každého hororu. Řídit se mými radami, nikdo by neumřel. Ale ruku na srdce. Chci aby umřeli ... nebo to snad není účel? Jsem zoufalá, příšerně nervózní, vzteklá, pitomá, zlomyslná, toužící po tvých očích na mém těle. Chtěla bych ti udělat malou vzpomínku. Čárku. Jen tak, škrábnout. Miluješ mě? Dej like, jestli ano. Sračka ... Mám chuť rozbít všechna zrcadla a střepy si pak vrazit do srdce. Nebo možná jen tak, do nohou ... a sledovat, co se bude dít. Mám ráda svoje stavy. Pocity. Touhy. Miluju své deprese ... Ach, jak ráda bych snědla tvý naděje ... Co jedí larvy motýlů, když mají štěstí? Je mi zvláštně. Vzletně. Divný slovo, asi nějakej speciální druh projevování stresu. Připadám si jako zhulený křeček, co se kousl do jazyku ... A co bych vzkázala mým drahým odrazům v zrcadle? Nehrajte si ... stačí jedna rána a zmizíte dřív, než stačíte zakřičet ...
Je pozdě na to radovat se ze života? Ale sakra, ještě jsme neumřeli ... nebo možná ano a tohle je ta lepší část. Zoufalá ... Vzbuď se! Haló ... zachraň sám sebe a zabij svět ... Třeba jako mor, špína a jiné laskavosti. Je to jednodušší, než pavouci tušili ... a těžší, než mohla motýlí křídla předpokládat ... houpat se na pavučině smrti, jooo, to bych teď chtěla. Zabzuč. Pohni se. Ucítím to ... a pak čekej, než přijdu a sežeru tě. Zbyde z tebe jen oblak vůně. Jen pocit, když mě tvá ruka chytla do naděje v tom deštivém okamžiku. Vpíjela jsem se do tvých pocitů a tála pod tvým dechem. Pak jen otevřeš oči a ... všechno je pryč ... jako ten večer, kdy umřely hvězdy ...

"Nevadí ti, že ti o sobě povídám?"
"Jestli tobě nevadí, že já neříkám nic ..."

Byl svým způsobem zatraceně zvláštní. Možná byl výjimečný. Byl jejím nejlepším a často jediným přítelem. Dokud nepřišla ona ... S kamenným výrazem je sledovala. Už chyběla jen obláčková srdíčka, která by se vznášela kolem nich. Dokonalé. Často přemýšlela, proč jí nenechala alespoň kousek. Jen maličký popílek z toho všeho. Ne. Musela si ho vzít celého, tak to prostě chodí. Takže teď, se slzou v oku a svíčkou v levé ruce klečí nad jeho hrobem. Odpustila jí. Vzala si ho totiž dřív, než se do něj stihla zamilovat ...

- Snaž se jak chceš..Ale stejně skončíš sám a nemilován jako Kapitán Hook.
- Nikdy nechtěj po svém otci ať pochopí,...Ať pochopí.
- Cigareta je nejlepším přítelem člověka.
- Nikdy nečekej pomoc od těch, kteří ti ji slibovali.