Dálnice myšlenek II.

Zmatek.
Zmatek.
Zmatek.
Zmatek.
Zmatek.
Bordel ...
Když je tma, jsi mou součástí a ve světle tě postrádám. Když je tma, splétáš mi copánky nadějí a ve dne mě bodáš do zad. Jsi se mnou a držíš mě za ruku, v další minutě lžeš o mé existenci. Jsem pro tebe všechno, ale v druhém slově vlastně vůbec nic. Jsem zmatená a bojím se odpovědí, sbírám červené lentilky z druhé strany svého studu. Chci tě mít u sebe a držet tě za ruku, ale občas jsi blíž, než bych chtěla. Ze slov "já a ty" se nikdy nesmí stát "my", protože čas na nikoho nepočká. Jsme každý jinde a přitom spolu, alespoň na těch pár ušmudlaných minut. Neptej se, nemluv, nepřemlouvej. Nepros, nebreč ... nevyhazuj mě ... Odejdu a nikdy se nevrátím. Možná. Až řekneš "přijeď, naštvaná můžeš být potom", budu u tebe dřív, než se stačíš usmát. Nepláču, to jsou jen slzy ufňukané osoby, která neví, co bude další den. Zmizel jsi ... tak proč venku fouká vítr?!

Tvářit se nepřípustně a nedovolit nikomu, aby na tebe promluvil. Schovávat se za svůj odpor a být nenáviděn pro svou originalitu. Nechci je kolem sebe. Nechci se seznamovat a házet na všechny zamilované pohledy. Nechci a nechci a nechci a nechci a nechci ....Ale někdy hrozně ...
Nechci jí tady!
Je, ona je, je ve mě a je nesnesitelná! Chce všechno a chce to hrozně rychle. Neptá se, je naivní a hrozně hloupá. Dělám, že neexistuje, ale občas šíleně křičí. Chtěla bych jí vypíchnout oči, svázat ruce a umučit k smrti ... jenže to nejde ... buď budeme žít obě, nebo ... ani jedna. Hrozná volba.

Jsem nebezpečná. Nebezpečná pro tebe, tak na to mysli. Neříkej nic. Nedělej, čeho bys mohla litovat. Je to jen jeden pohyb a pak už čas zpátky nikdy nevrátíš ... Vybrala sis. Všichni jste si vybrali, to už teď nezachráníš. Je pozdě, všechno je hluboko v minulosti a tam už kroky nevedou ...Bože, ty seš ale kráva ...
"Myslela jsem, že tu budeme jen tak sedět, že stejně nic nezměníme ..."
"Ono je někdy lepší ten osud trochu popostrčit, věděla?" ...
A CHTĚLA BYCH JEDNIČKU!!!

Jsou chvíle, kdy tě hrozně chci.
Tomu prostě neporučíš ...
Já vím, je to pryč ...
První chvíle zmizela a další už nepřijdou.
Možná zítra ...
Pořád mám v hlavě tisíce otázek, na které sice znám odpovědi, ale nerozumím jim.
Nebo to je spíš vlastně o tom chtít rozumět ...
Tomu neporučíš ...

A co bude dál???
A dál vám povím pohádku, o narozeném děťátku, kterého sežrala moucha ... a vážně si nepřejte vidět jak. Nic pro lidské oči. Ale kdybyste chtěli to miminko zachránit, až někde potkáte nějakou mouchu, utrhejte jí všechny nožičky. Pokud narazíte na tu správnou, mimísek se vrátí ...A nebo vás sežere pavouk ...