|
ten jsem dnes dostala na email, mám se prý o něj podělit, tak se dělím :)
 23.01.2014 2 1085(22) |
26 letá matka upřeně hleděla na svého šestiletého synka, který umíral na
smrtelnou leukémii.
Srdce bylo plné smutku a zoufalství, ale přesto uvnitř cítila silné
odhodlání, jako každý rodič.
Přála si, aby její syn vyrostl a splnily se mu jeho sny...
Nyní to již ale nebylo možné. Leukémie to rozhodla za ni.
Ale ona si přesto přála, aby se jejímu synovi jeho sny splnily.
Vzala jej za ruku a zeptala se:
"Bene, přemýšlel jsi někdy, čím bys chtěl být až jednou vyrosteš? Měl jsi
někdy nějaký sen a přání, co bys chtěl v životě dělat?"
"Mami, vždycky jsem si přál být požárníkem až vyrostu."
Máma se na něj usmála a řekla:
"Uvidíme, jestli se nám podaří ti tvůj sen splnit."
Později ten den zašla do místní požární stanice v Brisbane, kde potkala
požárníka Boba, který měl srdce velké jako samotný Queensland. Vysvětlila mu
poslední přání jejího syna a poprosila, zda by bylo možné svézt 6letého
synka v požárním autě kolem ulice.
Požárník Bob řekl:
" My můžeme udělat daleko více. Jestli bude váš syn připraven ve středu ráno
v 7 hodin, jmenujeme ho čestným požárníkem celého dne. Zůstane s námi na
základně, bude s námi jíst, jezdit na všechny výjezdy, v plné parádě! A když
nám dáte jeho velikosti, necháme mu vyrobit opravdovou uniformu, pravý
požárnický klobouk, ne hračku - pravý, se znakem Queeslandské záchranné a
požární stanice, žlutý gumový kabát, stejný jako nosíme my a gumové boty.
Vyrábí se přímo tady v Brisbane, takže to bude vše rychle hotové."
O tři dny později, požárník Bob vyzvednul Bena, oblékl ho do jeho požární
uniformy a doprovodil jej z nemocničního lůžka k čekajícímu požárnímu
speciálu. Ben si mohl sednout na přední sedadlo a pomoci řídit ho na
stanici.
Byl v sedmém nebi. Ten den byly v Brisbane tři požární poplachy. Ben se
účastnil všech tří zásahů a řídil tři různá požární auta. Mimo jiné ho i
natáčeli na filmový záznam pro místní zpravodajský kanál.
Splněný sen a veškerá láska a ohromná pozornost, která mu byla věnována
zapůsobily na Bena tak hluboce, že žil ještě další tři měsíce. Déle než
všichni doktoři považovali za možné.
Jednou v noci jeho vitální funkce začaly dramaticky klesat. Vrchní sestra,
která věřila v princip hospice domova, kdy by nikdo neměl umírat sám a
opuštěný, začala volat rodinné příslušníky do nemocnice.
Najednou si vzpomněla také na den, který Ben strávil jako člen požárního
sboru a zavolala i na požární stanici.
Požádala, zda by bylo možné, aby se jeden z požárníku dostavil v uniformě
do nemocnice k Benovi a stát u něj jako čestná stráž v jeho poslední chvíli.
Sloužící důstojník odpověděl: "My můžeme udělat daleko více! Budeme tam do 5
minut! Máme jen malou prosbu. Až uslyšíte houkat požární sirény a světla,
můžete prosím oznámit v nemocničním rádiu, že se nejedná o žádný požár? Že
to jen Hasičský záchranný sbor přijíždí naposled vzdát čest jednomu z jeho
nejlepších členů. A můžete prosím nechat otevřené okno do jeho pokoje?"
O 5 minut později za zvuku sirén a světel dorazilo požární auto a vysunulo
žebřík do otevřeného okna Benova pokoje ve 3.patře. 16 požárníků v plné
výzbroji vstoupilo dovnitř. S dovolením jeho mámy ho objali, drželi ho a
řekli mu, jak moc ho mají rádi.
Ben vzhlédl na velitele a s poslednim dechem řekl: "Veliteli, je ze mě už
skutečně požárník?"
"Ano, Bene, jsi velkým požárníkem a nejvyšší velitel, drží tvou ruku," řekl
důstojník.
Po těchto slovech se Ben usmál a řekl: "Já vím, držel mě za ruku celý den a
andělé mi zpívali." A naposled zavřel své oči.
smrtelnou leukémii.
Srdce bylo plné smutku a zoufalství, ale přesto uvnitř cítila silné
odhodlání, jako každý rodič.
Přála si, aby její syn vyrostl a splnily se mu jeho sny...
Nyní to již ale nebylo možné. Leukémie to rozhodla za ni.
Ale ona si přesto přála, aby se jejímu synovi jeho sny splnily.
Vzala jej za ruku a zeptala se:
"Bene, přemýšlel jsi někdy, čím bys chtěl být až jednou vyrosteš? Měl jsi
někdy nějaký sen a přání, co bys chtěl v životě dělat?"
"Mami, vždycky jsem si přál být požárníkem až vyrostu."
Máma se na něj usmála a řekla:
"Uvidíme, jestli se nám podaří ti tvůj sen splnit."
Později ten den zašla do místní požární stanice v Brisbane, kde potkala
požárníka Boba, který měl srdce velké jako samotný Queensland. Vysvětlila mu
poslední přání jejího syna a poprosila, zda by bylo možné svézt 6letého
synka v požárním autě kolem ulice.
Požárník Bob řekl:
" My můžeme udělat daleko více. Jestli bude váš syn připraven ve středu ráno
v 7 hodin, jmenujeme ho čestným požárníkem celého dne. Zůstane s námi na
základně, bude s námi jíst, jezdit na všechny výjezdy, v plné parádě! A když
nám dáte jeho velikosti, necháme mu vyrobit opravdovou uniformu, pravý
požárnický klobouk, ne hračku - pravý, se znakem Queeslandské záchranné a
požární stanice, žlutý gumový kabát, stejný jako nosíme my a gumové boty.
Vyrábí se přímo tady v Brisbane, takže to bude vše rychle hotové."
O tři dny později, požárník Bob vyzvednul Bena, oblékl ho do jeho požární
uniformy a doprovodil jej z nemocničního lůžka k čekajícímu požárnímu
speciálu. Ben si mohl sednout na přední sedadlo a pomoci řídit ho na
stanici.
Byl v sedmém nebi. Ten den byly v Brisbane tři požární poplachy. Ben se
účastnil všech tří zásahů a řídil tři různá požární auta. Mimo jiné ho i
natáčeli na filmový záznam pro místní zpravodajský kanál.
Splněný sen a veškerá láska a ohromná pozornost, která mu byla věnována
zapůsobily na Bena tak hluboce, že žil ještě další tři měsíce. Déle než
všichni doktoři považovali za možné.
Jednou v noci jeho vitální funkce začaly dramaticky klesat. Vrchní sestra,
která věřila v princip hospice domova, kdy by nikdo neměl umírat sám a
opuštěný, začala volat rodinné příslušníky do nemocnice.
Najednou si vzpomněla také na den, který Ben strávil jako člen požárního
sboru a zavolala i na požární stanici.
Požádala, zda by bylo možné, aby se jeden z požárníku dostavil v uniformě
do nemocnice k Benovi a stát u něj jako čestná stráž v jeho poslední chvíli.
Sloužící důstojník odpověděl: "My můžeme udělat daleko více! Budeme tam do 5
minut! Máme jen malou prosbu. Až uslyšíte houkat požární sirény a světla,
můžete prosím oznámit v nemocničním rádiu, že se nejedná o žádný požár? Že
to jen Hasičský záchranný sbor přijíždí naposled vzdát čest jednomu z jeho
nejlepších členů. A můžete prosím nechat otevřené okno do jeho pokoje?"
O 5 minut později za zvuku sirén a světel dorazilo požární auto a vysunulo
žebřík do otevřeného okna Benova pokoje ve 3.patře. 16 požárníků v plné
výzbroji vstoupilo dovnitř. S dovolením jeho mámy ho objali, drželi ho a
řekli mu, jak moc ho mají rádi.
Ben vzhlédl na velitele a s poslednim dechem řekl: "Veliteli, je ze mě už
skutečně požárník?"
"Ano, Bene, jsi velkým požárníkem a nejvyšší velitel, drží tvou ruku," řekl
důstojník.
Po těchto slovech se Ben usmál a řekl: "Já vím, držel mě za ruku celý den a
andělé mi zpívali." A naposled zavřel své oči.
31.05.2018 - 01:59Jsem človíček,ladím se na Bena a cítím štěstí,ladím se na hasiče a slzami hasím empatii,asi jsem hasič a pocitů mám plnou cisternu.Ono se to hodí.Asi jsi taky hasička.tak jsme parta.Pomáhejme si při požárech.dík a ahoj
20.10.2014 - 17:02Pláču...
nikdy bychom neměli odkládat to, co chceme udělat pro druhé, protože se může stát, žeuž k tomu nebude příležitost, nikdy bychom neměli odkladat slova, kterými chceme vyjádřit city, a pohlazení, protože už to třeba nebude možné...taky jsem něco nestihla...a nevím, jestli dodatečně to platí...
nikdy bychom neměli odkládat to, co chceme udělat pro druhé, protože se může stát, žeuž k tomu nebude příležitost, nikdy bychom neměli odkladat slova, kterými chceme vyjádřit city, a pohlazení, protože už to třeba nebude možné...taky jsem něco nestihla...a nevím, jestli dodatečně to platí...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Krásný příběh : trvalý odkaz
