Jak s tou jedubabou můžeš žít?

To bylo tak. Už víc než rok se virtuálně potkávám se skupinou lidí, s nimiž mě pojí stejný koníček. Občas si s někým povídám i o jiných věcech, a tak vím, že tento virtuální kamarád je lesníkem, kromě toho chová ovce a další zvířectvo, navíc má tři děti a věčně nestíhá, ale stejně je nápadně často on-line. Už minulý rok mě zval, ať si přijedu pro vánoční stromeček, a letos jsem se rozhodla, že opravdu přijedu. Sice nebydlí úplně za rohem, je to asi 60 kilometrů daleko, ale taky jsem byla zvědavá, jak vlastně vypadá člověk, kterého znám jenom virtuálně. Dopředu jsem věděla v podstatě jenom to, že je velmi chytrý, sečtělý a chová se mile. A že si dáme kafe.

Na cestu jsem si vybrala absolutně nejhorší počasí. Mlha, kluzko a objíždění větví, které se pod tíhou námrazy ulomily a blokovaly zapadlé venkovské silnice. No chuťovka. Ale nakonec jsem dorazila přesně podle plánu o půl desáté dopoledne. Kamarád mě přivítal ve dveřích krásné hájenky a pozval dál. Když jsem si odkládala, zahlédla jsem šourat se ze schodů postavu zahalenou v růžovém froté županu dlouhém až na zem. Na moje „Dobrý den!“ nikdo nereagoval, tak jsem pokračovala do kuchyně, kde kamarád stavěl na kávu. „Dáš si s námi kafe?“ houkl nikoli na mě, ale kamsi do chodby, odkud opět nepřišla žádná odpověď. „Nějaký problém?“ ptám se. Naklonil se ke mně se spikleneckým mrknutím a polohlasem řekl: „Musí se probrat.“ Hmm...

Vysvětlil mi, že jeho žena je už skoro rok doma. Strhala si záda v obchodě, kde prodává, ale v lednu se má vrátit do práce. Pak povídal o rekonstrukci, která v hájence proběhla a samozřejmě se neobešla bez problémů. Mezitím do dveří vešla jeho žena a zamířila k židli, před kterou na ni už čekal kouřící se hrnek. Na mě se ani nepodívala, tak jsem se sama představila a omluvila se za nečekaný vpád. Podala mi ruku, ale jinak nic. Rozmluva pokračovala a začala nabírat vtipných obrátek. Kdykoli kamarád zmínil nějaký problém, hned se ozval komentář ve stylu „mělo se to udělat jinak, tys pokazil to a ono, však já jsem to říkala hned...“. Kamarád na tyto výpady nijak nereagoval, prostě pokračoval dál. Ani se nezdálo, že by mu chování jeho ženy bylo nějak trapné. Zkrátka jako by tam nebyla a nic neříkala. Jako by měl dlouholetý cvik... Trapně bylo jenom mně, ale postupně mi ta situace připadala pořád vtipnější. Třeba když přišla řeč na internetové připojení a prodavačka začala manžela poučovat, jaké je správné IT názvosloví... samozřejmě ve stylu „co to vykládáš za nesmysly, já to přece vím líp“.

Pak jsem nechtěně přilila olej do ohně zmínkou, odkud se vlastně známe. Tím jsem spustila monolog na téma „pořád jen sedí na počítači, sliboval, že už toho nechá, ničí nám tím manželství, s ničím mi nepomůže, všechno je na mně...“. Kdyby se o půl desáté teprve nehrabala z postele, když její muž už dávno vstal a obstaral všechna zvířata, topení a asi i děti a další věci, možná by to znělo věrohodněji. Pokusila jsem se obrátit věci v žert, ale na humorný mód zjevně nebyla nastavená.

Zvedla jsem se k odchodu a kamarád mě pozval ještě na obhlídku malého penzionu, který právě dostavěl nedaleko hájenky. Jeho žena v té chvíli přepnula na několikanásobně vyšší rychlostní stupeň. Než jsem došla k domovním dveřím a oblékla si kabát, dobíhala k nim „těžce nemocná“ už převlečená ze županu do zimní bundy. Ještě za letu stihla jízlivě komentovat, že kamarád uvažoval o nevhodné cestě. Ptala jsem se totiž, jestli nevadí, že nemám právě sportovní obuv. Podíval se na moje podpatky a prohlásil, že v tom případě půjdeme trošku delší cestou přes les. „Samozřejmě, že přes les, snad jsi mě nechtěl hnát tím srázem, abych si znovu strhala vazy?“ okřikla ho milující žena.

A šlo se. Kamarád mi povídal o historii místa, o chovu ovcí, o plánech s penzionem... Ona šlapala pár kroků před námi a natahovala uši. Kdykoli se naskytla příležitost, opět mu vysvětlila, co všechno udělal špatně. Už mi to nepřišlo ani trapné, ani směšné, ale jen otravné.

Nakonec nastala chvíle, kvůli které jsem vlastně přijela. Zatímco mi kamarád svazoval vybranou krásnou jedličku, zavedla jsem řeč na děti. V té chvíli se čarodějnice poprvé usmála a pronesla pár vět bez ublíženého podtónu. Ale dlouho to netrvalo. Když jsem pochválila výběr vysoké školy, na kterou nastoupila nejstarší dcera, a kamarád poznamenal, že to studium je ovšem hodně těžké, hned přiletělo: „Co to plácáš, vždyť už má všechno hotové!“

Uf. Jedlička v autě a já vytáhla láhev vína, kterou jsem přivezla, i když kamarád říkal, ať určitě nic nevozím. Strčila jsem mu ji do ruky (druhý úsměv jeho ženy) a v duchu si blahořečila, že jsem ten malý dárek vzala. Úplně živě jsem si představila, jak se do něj po mém odjezdu pouští, že rozdává stromky virtuálním kamarádkám...

Co dodat? Když už jsem seděla v autě a za ženou se zavřely dveře, ještě jsem vystrčila hlavu od volantu: „Doufám, že jsem ti nezpůsobila nějaký problém?“ Jen mávl rukou a smutně se usmál: „Ale ne, to je normální.“

Jenže já nemyslím, že to je normální. Už chápu, proč můj kamarád tak rád utíká do virtuálna, kde se k němu lidé chovají slušně. Ale naprosto přesahuje moje chápaní, jak tohle může vydržet. Vy tomu snad rozumíte?

P.S. V duchu se omlouvám svojí švagrové. Mylně jsem se domnívala, že v tomto směru nemá konkurenci, ale teď vidím, že je jenom slabý odvar a k vrcholným výkonům má ještě hodně daleko.