Občas bych si přála

Někdy prostě jen zvednu oči od papíru a na chvíli se zarazím. Mám na sebe sklopené zrcátko a říkám si, že při pohledu na takové strašidlo by musel každý utéct. Tak proč ale neutíkají?

Oči máš jak drahokamy,
rtíky z marcipánu,
jsi panenka malovaná
kvítky v badyánu...

Ale vím, že nejsem žádná panenka na hraní. Že nejsem princezna a když už bych měla být zvána květinou, byla bych asi divoká růže.

Tvé trny jsou jako břitvy,
máš ostýchavý květ,
jsou blázny do tvé povahy,
chceš znát celý svět!

Proč?

Protože ráda chodím bosa, jen v lehkých šatech. Ráda tančím v lučním kvítí, po ránu, když je ještě rosa (vždycky tak příjemně zebe). Ráda chodím v dešti, jen tak, bez čehokoli a pozoruji lidi v puntíkatých holínkách, barevných pláštěnkách a s deštníky v rukou.

Na svůj svět pohlížíš
jako na drahokam,
ve dlaních ho skrýváš,
jako bůh pak přihlížíš...

Naučila jsem se mít své světy. V knihách, v sešitech i ve svých básních. Občas do nich utíkám od zloby a nenávisti všude kolem. Jen vezmu tužku a pustím se do psaní.

Občas osamělá
jako vzdálené ostrovy,
někdy uplakaná
na rtech se slovy...

Přiznávám, že jsem trošku naivní, ale asi bych ráda občas něco víc...

Že by ke mně někdo přišel a řekl:

"Tvé básně jsou úžasné!"

"Vypadáš skvěle!"

Že by to byl schopný udělat jen tak. Jen by přišel a já mu nemusela nic říkat. Sám od sebe by si přečetl má díla. Zeptal se, jestli bych mu nějaká z nich sama nepřečetla.
Ale to si přeju jen v těch slabších chvilkách.

Vždycky jsem si jinak přála vše pro ostatní. Pomáhala jim na nohy, kde to vzdávali. Dávala dohromady srdce, která se nepohodla...

Říkali, že jsi anděl,
bytost bez křídel,
co nenechá ostatní
padnout do pekel...

Ale jsem jen člověk. Obyčejná patnáctiletá holka. Levá blondýna s modrýma očima a kupou snů. Pochybuji, že se některý z nich uskuteční, ale stále v to věřím!

Že bych začala zpívat...

Že bych jednou vydala knihu (nejlépe více než jednu)...

Že by se opravilo chátrající panské sídlo...

Že úspěšně udělám maturitu a půjdu na literární akademii...

Ale jsou to jen sny malé holky. Já chci především štěstí pro svou rodinu a přátele. Spíš pro ně než pro sebe. I kdybych měla třít bídu s nouzí, bylo by důležité, že by oni byli šťastní a byli by v pořádku...

Občas bych si přála
kytici růží
před prahem mít,
úsměv na rtech
a pár něžných slov,

krásu,
být chytrá,
někoho,
kdo by řekl:
"Jsi úžasná",

kdo by četl má díla,
se zaujetím se na mě otáčel,
rozuměl mi
-a já jemu...

...Snad se mi to jednou vyplní. Musím jen věřit.