|
Asi není, co dodat.
 24.11.2012 4 894(7) |
Měsíce potlačování pocitů a odmítání pravdy.
Týdny uvědomování si, že je vážně něco špatně.
Dny úporné snahy o vyřešení problémů.
Hodiny odhodlávání se promluvit.
Pár minut vycházejí slova z mých úst a za pouhou vteřinu vím, že toho budu litovat po zbytek života.
Bylo tak těžké říct to nahlas. Ještě těžší je sledovat tvou reakci. Obhajuješ a bráníš se, ale proti mým chladným výčitkám nemáš šanci. Vzdáš to a po tvářích ti náhle stékají slzy, zalykáš se, lapáš po dechu, třesou se ti ramena, pohled upíráš na podlahu. A mně dochází, co jsem provedla. Nikdy jsem v této situaci být nechtěla a už vůbec jsem do ní nechtěla dostat tebe. Co jsem zač? Co se stalo? Mám být tvou oporou – když ne já, kdo tedy? A místo toho tě srážím na dno.
Vždy jsem na tebe byla tak pyšná – na to, jak silnou, odhodlanou a milující osobou jsi. Je ale tak snadné na to zapomenout a vidět jen to špatné. To, co jsem si myslela, že už je za námi. Tolik si přeji na to špatné zapomenout.
Chrlím z úst proud omluv, snažím se ti vysvětlit, co jsem se snažila říct, ale je moc pozdě. Pevně tě obejmu, hladím tě po vlasech, ale připadáš mi tak daleko. Dál, než za pár minut skutečně budeš.
Slova dozorce končí naše setkání. Poslední objetí, poslední stisk ruky, poslední pohled, posledních pár rychle zadrmolených slov.
Tak zase za měsíc.
Mrzí mě to. Miluji tě, mami.
Týdny uvědomování si, že je vážně něco špatně.
Dny úporné snahy o vyřešení problémů.
Hodiny odhodlávání se promluvit.
Pár minut vycházejí slova z mých úst a za pouhou vteřinu vím, že toho budu litovat po zbytek života.
Bylo tak těžké říct to nahlas. Ještě těžší je sledovat tvou reakci. Obhajuješ a bráníš se, ale proti mým chladným výčitkám nemáš šanci. Vzdáš to a po tvářích ti náhle stékají slzy, zalykáš se, lapáš po dechu, třesou se ti ramena, pohled upíráš na podlahu. A mně dochází, co jsem provedla. Nikdy jsem v této situaci být nechtěla a už vůbec jsem do ní nechtěla dostat tebe. Co jsem zač? Co se stalo? Mám být tvou oporou – když ne já, kdo tedy? A místo toho tě srážím na dno.
Vždy jsem na tebe byla tak pyšná – na to, jak silnou, odhodlanou a milující osobou jsi. Je ale tak snadné na to zapomenout a vidět jen to špatné. To, co jsem si myslela, že už je za námi. Tolik si přeji na to špatné zapomenout.
Chrlím z úst proud omluv, snažím se ti vysvětlit, co jsem se snažila říct, ale je moc pozdě. Pevně tě obejmu, hladím tě po vlasech, ale připadáš mi tak daleko. Dál, než za pár minut skutečně budeš.
Slova dozorce končí naše setkání. Poslední objetí, poslední stisk ruky, poslední pohled, posledních pár rychle zadrmolených slov.
Tak zase za měsíc.
Mrzí mě to. Miluji tě, mami.
26.11.2012 - 13:53Tohle se snad ani nedá komentovat... Uf, mám husinu. Ale věřím, že to bylo k dobru, že to pomůže. Ona někdy právě bolest dokáže hodně pomoct, i když se to v tu chvíli zdá tak beznadějné. Hlavně si některé věci uvědomit - pak se člověk může posunout.
25.11.2012 - 12:02Devils_PIMP: Děkuji za komentář, já bych řekla, že na obou stranách je.. Ono je těžké cokoliv řešit vzhledem k tomu, jak málo se s mojí maminkou vídám. Ale myslím, že teď už to bude jen lepší.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Omluva : trvalý odkaz
