Výpis z magnetofonové pásky mého mozku

Tak si jen tak říkám. Poslední dobou, která už začíná být pomalu srovnatelná s uherským rokem, jste ode mne moji milí psanci moc neviděli. Lépe řečeno vůbec nic. Nedokáži přesně pojmenovat co za tím vězí.
Bude to asi trochu složitější věc, i když to může býti ve výsledku velice jednoduché. Jako spousta věcí o životě.

Rýmy, které chodily už jsou dávno za horami na cestě do Mexika. Zajímavé slovní obraty už pomalu také balí svoje sombrera a kufry a chystají se za svými kamarády.
Není múza. Kam odešla, nikdo neví. Teda možná ona samotná ví, ale jak se to od ní mám dozvědět kam šla, když už je pryč.
Ano, můžete oponovat, že přijde další, jiná, lepší. Já v to upřímně doufám. Sic nevím kdy ale doufám, že se objeví.
Ono sepsat text, který má tři důležité základní atributy je docela záludné. Těmi třemi základními atributy jsou: hlava, pata a smysl.
Jak je vidno v tomto textu tak první dva můžu ze své současné tvorby jednoznačně vyškrtnout a o existenci toho třetího myslím, že při čtení tohoto textu (a mnoha mých dalších) budete skoro všichni pochybovat.

Jak se vcítit do procesu vytváření? Sami mi jistě dáte za pravdu, že jakmile do toho co člověk dělá nedá kus ze sebe, svoji duši, či svoje srdce, tak výsledek může být v nejlepším případě pouhým průměrem.

Strach a obavy z téhle "investice". Je možné aby vůbec existovaly?
Vždyť to co děláme, by nás mělo bavit, uspokojovat. Každá vteřina, kterou prožijeme, je nenávratně pryč, tak by se měl vlastně člověk snažit udělat s časem, který mu byl dán, jen to nejlepší.
Otázka je vlastně co je to , to nejlepší a kdo je vlastně soudcem?
Soudců je několik. A ten s tou největší vahou jsme my sami, naše svědomí.

Tolik otázek a tak málo odpovědí. Všechno vlastně souvisí se vším.
Každé naše škobrtnutí se nám jednou vrátí. Nejčastěji si ho vmeteme do obličeje my sami. A proč vlastně? Protože se musíme potrestat? A proč bychom se měli trestat neustále?
Protože všechno v životě, každá situace, každá věc kterou děláme, je vlastně lekce ve škole života. A řiditel téhle školy má jedno zásadní pravidlo: Lekce se musí opakovat, dokud se jí dotyčný nenaučí a nepoučí se z ní.
===============================================
Pokud jste to dočetli až sem tak Vám děkuji za pozornost. Vím, není to text, který by zrovna vyhrával prestižní literární ceny. Spíš jen takový výpis z mysli jednoho plantážníka v neděli večer s číhajícím pondělkem za zády.