Barevné obrazy minulosti, přítomnosti, budoucnosti .

Kde jsem to skončila...
Vlastně začínám novou kapitolu, jak jsem psala v předchozím díle zápisku. Ono to vše ani neskončilo, ba naopak...
Prostě jsem se rozešla s tím mým štěstím, které mě tak šťastnou už nedělalo, i když jsem stále věřila, že by to mohlo bejt naopak.
Bylo mi tak ok, za začátek single nezávazného, puberťáckého života fajn. Až na ten jeden osudný den. Psala jsem to kdysi do děl, mou konkrétní situaci po psychické stránce.
Nerada o tom mluvím.
Prostě jsem udělala něco, co je špatné, ale možná jsem si tím i zachránila život a ztratila to, co je v téhle době to nejdůležitější.
Hodně mi to ovlivnilo vztahy mezi rodiči a příbuznými, ba i kamarády, ale na teenagera jako já to bylo v tý době celkem dost.
Vše, hlavně ten způsob jak jsem tehdy žila, se naráz tak rychle změnil, stereotypy se převrátily naruby, moje psychika čím dál tím víc musela snášet ty emoce kolem a vevnitř.
Ty pocity bezcennosti, nevšímavosti, ignorace, nelibnosti, neviditelnosti jsem necítila nejen od té osoby, kterou jsem milovala, ale od všech, i od mých blízkých přátel.
V březnu to bylo přibližně takhle, jestě trochu se to dalo snést.
Když si vybavím březen, napadají mě jen pár dní, které byly plné euforie a pěkného začátku...
Duben, jeden asi z nejhorších měsíců, deprese se zhloubovaly, šrámy se zvětšovaly, moje hlava byla už na prasknutí z toho věčného přemýšlení o tom co bylo, je a bude, o lidech, o životě.
Pochopila jsem, že člověk se musí přizpůsobit změnám a nemůže jít po svém. Měla jsem chuť na sebevraždu, útěk, cokoli od toho všeho.
Udržela jsem se ale na uzdě a snažila se to nějak přežít, aspoň trochu. Cítila jsem se ale mnohem osaměleji než kdykoli jindy.
Jako kdyby se všichni odemně odcizili, nevím.
Mezitím jsem se snažila o jedno, získat ho zpět.
Taky se mi to podařilo v ten den, lásky čas, Květen.
V ten den, kdy před rokem bylo vše bezproblémové, snadné, krásně osvobozující.
Teď je mi to téměř naprosto cizí. Ale zpět k tomu dnu.
Můj cíl byl jen toho dosáhnout, čehož jsem dosáhla, získala jsem ho zpět, i když jsem dostala pěkně ostrou lekci od otce.
Lhala jsem, abych šla ven. Ten den si furt pamatuju jako by byl včera. Ty slova furt setrvačně bolí, i když je situace klidnější.
Ten vztah ze začátku moc nestál za nic, protože do toho pak vlezla jedna věc, jedno tajemství.
Nechtěla jsem, aby se to dozvěděl zrovna takhle.
I když jsem se cítila jako potomek smutku, byl tu ten jeden člověk, který chtěl být vším, po čem bych toužila, ale já ho nemohla nějak rázně odmítnout, Anděla, náš vztah-nevztah proplouval...
Všechny vztahy zvláštně zchladly, zmrzly, roztály nebo zůstaly neutrální.
Červen byl mnohem lepší, vrátila se mi zpět trocha té radosti, nejen z toho, že opustím základku, proto jsme si užívala každý den v tomto měsíci, nic se tu téměř nedá vytknout.
Stejnak stále jsem ta dívka, co doufá, věří v lepší, pláče z nejasného důvodu minimálně každé 3 týdny. Možná je to tím, že furt se snažím hledat sama sebe, vlastní meze, myšlení lidí, a hlavně, psát jako dřív , pravidelně.
Nějak už to není vše ono. Ale to už opakuji. Jsem klišénoidní stereotyp.
Něco z minulosti se vrátilo do mé přítomnosti, která už je taky minulostí, čekám jaká bude budoucnost.
Třeba mě překvapí něčím novým, třeba i ne...