vzdává to

Přeje si umřít!Přestat cítit a vnímat všechno to,co se kolem ní a v ní děje.Stává se to nesnesitelným a bolest jí dovádí k šílenství.Srdíčko už dávno nosí v hrudi roztříštěný na milion kousků a každý ten kousek jako kdyby samotné trápení mučilo.Duše jí řve tíhou té bolesti a myšlenky plné výčitek jí nutí myslet na ten klid,který jí přinese ten uklidňující pohled na tekutinu,která tu bolest,trápení a výčitky odnese.
Uzle z jejích pocitů se díky tomu toku začnou rozvazovat a ona se bude s každou odplavenou kapkou cítit volnější.
Už nedokáže myslet na nic jinýho,jen na onu chvíli spasení.Nic jí nedonutí aby se nepokusila ulevit žalu,je odhodlaná vzdát ten boj se životem.
Už nemohla prožívat dokola ty přízraky ve snech těch, které miluje a nejsou s ní.
Její prosby o snížení stezku nikdo nevyslyšel.Její bolest jí porazila a teď jako troska,jako nikdo a nic,seděla v parku v záři únorového slunce.Ikdyž hřálo,ikdyž ten svit rozjasňoval vše okolo ní ona cítila chlad.Prázdnota jí mrazila jako led,který ještě nedávno vyhlazoval okolí.

Tiše koukala kamsi před sebe.Mohlo by se zdát,že sleduje cosi,co vyvolalo její zájem.Jenže zájem už dávno nemá o nic.
Ani si neuvědomovala na co vlastně kouká,ani proč se dívá,myšlenky jí nepustily myslet na nic jiného,než na souboj toho zlého,co se dělo v ní.
Byla tady,ale přesto někde jinde.Prázdnota v jejích očích nedovolila ani slzám aby jí pomohly ulevit.
Už nesnila,už neměla ty sny,které jí dávaly tolik naděje
Utopila se v bolesti jako pírko ptáka,které se snažilo plavat na hladině.Ale čím déle ve vodě bylo,tím víc se nasakovalo a pod tíhou sebe samým šlo pomalu ke dnu,kde nakonec zůstalo.Bez šance na vyzvednutí z toho příšerného dna se musí smířit s osudem.Možná,kdyby někomu záleželo na tom jednom peříčku,tak by se ho někdo pokusil vytáhnout,pomohl mu na půdu okolo toho jezera žalu.Možná,že kdyby někomu na něm záleželo vyslal by vyprosený záchranný stéblo a podpíral ho při té cestě zpátky do života. Nikdo takový nebyl!!
A ona jako pírko nasáklé bolestí dopadla na dno a už nic nečekala.Nedělala si iluze.

Dlouho trvalo,než si uvědomila fakt,že neni významná pro někoho,pro koho být významnou chtěla.Smiřovala se neskutečně mnoho hodin s tím,že toho,koho nadevše miluje ztratila díky své vlastní blbosti!!

Skoro jarní den,který by měl přinést naděje a sny.Sluneční paprsky rozzařují přírodu okolo tmavé lavičky na kopci mezi stromy.Svítí a snaží se hřát tu drobnou osobu,která nevnímá tu krásu.
Už není zahleděna do dáli.Z šedivé kabelky vytahuje obálku bez adresáta a adresy.Jen nápis NA ROZLOUČENOU svítil z bílého papíru...Položila ho vedle sebe.Chvíli obálku pozoruje a po pár minutách vytáhne nůž s čepelí,která odráží ten sluneční jas jako zrcadlo.Ocelová čepel se mihne nad jejím zápěstím.Rychle a přesně chladný kov zajel do kůže.A tyto pohyby se opakovaly několikrát.
Úleva,kterou přináší první pramínek krve jí vtiskl krásný sen.Zavřela oči a poddala se nádhernému obrazu šťastných jejich lásek.Ona sama pocítila to štěstí,radovala se s nima a bolest,trápení,ztesk,žal jako kdyby neexistovaly.Po dlouhé době šťastná.Tak moc štastná......
Ta nádhera kterou prožívala jí polapila a ona nechtěla přijít ani o jeden jedinný pocit...
Na lavičce ve svitu skoro jarního zlatavého piškotu trčejícím na obloze,leží bezvládné drobné tělo blondýny.U ní chlap,který rozlepil obálku.Nestihl snad přečíst ani první řádek,když začal s tím křehkým tělem třást.Ruce,nohy,obličej měla od krve a muž na tom byl stejně.U ucha měl mobil a zmateně popisoval místo,kde on a ona bojovaly o život.Ona jako srab,který boj vzdal,a on jako spasitel,který se obával,že boj o její život prohrál díky sekundám,které ho dělily od zmaření jejího zbabělého tahu.


Její sen se zahalil do mlhy.Ty krásné pocity které díky snu prožívala,ztrácely na intenzitě.Z dálky slyšela hlas,který se přibližoval a volal její jméno.Chtěla otevřít oči,ale ty jakoby byly z olova a víčka nebyla schopná tu tíhu unést.Snažila se,a ikdyž s velikou námahou se jí podařilo oči otevřít,tak v zápětí je musela díky intenzitě bílého pronikavého světla,zavřít.
Druhý pokus byl lepší a ona rozpoznávala v tom oslnění postavy.
U kapačky vedle její postele stála sestra.A naproti ní po její levé straně seděl neznámý muž.Snažila se ho někam zařadit,ale i přez snahu jí byl cizí.
Chytil jí za ruku a usmál se.V jeho obličeji se podepsala únava a starost.
Nemohla svůj pohled odlepit od jeho modrých očích plných jiskřiček.
Muž,snad aby prolomil ticho,pohladil její dlaň a zašeptal jeho vizi do budoucna,ve které sliboval že všechno bude dobré.
Neřekla nic,jen tomu cizímu zachránci stiskla pevněji ruku.
Věřila mu.
Naděje jí přikryla rány.Odhodlala se zkusit to znova a žádala život o šanci vyhrát ten boj.K výhře měla nakročíno díky tomu dnu ve kterém se utopila a osud jí dal šanci.
Šanci napravit.