Necítím se být...

Dnes je úterý. Ne. Myslím, že ne, myslím, že je středa, možná čtvrtek. Nemám v tom zcela jasno, musela jsem něco zmeškat, něčeho si nevšimnout, něco ztratit. Možná den v týdnu. Možná víc.
Dvakrát jsem se dnes ptala na datum, dvakrát ho napsala a třikrát zapomněla. Prý jsem myšlenkami mimo. Mimo? Jinde, jinde snad, myšlenkami, jinde jsem určitě, ale vím to jen já. Oni to ještě nevědí a možná asi snad se to nedozví nikdy.Nevím proč jsem ztratila čas a prostor a sebe a čím víc se snažím o tom přemýšlet, jakoby tu bylo něco co mne plete a mate a já pociťuji tu rozdílnost bytí před a po, jenže něco se stalo a já nevím co a kdo jsem byla před čím a co a kdo jsem a po čem.
Nedává to smysl. Dávalo to smysl dřív? Bude to někdy jako dřív a bude-li tak bude to dávat smysl?

Řetězec událostí, které prožívala v posledních dvou letech změnily všechno. I ji.
Ta žena se mne ptala, proč jsem do dotazníku neuvedla, že jsem šťastná. „Necítím se být šťastná.“ Podle mne člověk nemůže být šťastný člověk, štěstí chápu jako okamžité prožívání okamžiku, nikoliv jako setrvalejší stav. Štastný může být okamžik, který prožívám, ale být šťastná celkově? Ne, nejsem šťastná, ale zároveň nejsem nešťastná. „Necítím se být šťastná.“Řekla jsem naplno po více jak hodinovém rozhovoru a jediné, co mi utkvělo z celé své nahlas vyřčené věty bylo Necítím se být. Necítím se být. Necítím, že jsem. Necítím se být.
Dnes je úterý nebo čtvrtek. Co na tom záleží. Dny, které byly předtím patřily do jiného života prostorově i časově. Nemá smysl vysvětlovat nevysvětlitelné. Chci zpět. Zatím to nejde. Odhaduji čas, který je nutné setrvat na místě a nějak proexistovat do doby, než budu moci zpátky. Necítím se být.
Chtěla bych zase být a potřebuji změnit jen ten prostor a čas. Jenže čas už je zastřený do té míry, že ho přestávám rozpoznávat. Existuji jiný život jinde a jinak. Neživá. Nemrtvá.
Zapisuji si pro jistotu dnešní datum. Dnes je tedy středa. Znamená to, že časově jsem někde uprostřed týdne, ale dál nevím. I tak je to dobrý, alespoň trochu dobrý orientační bod. Jenže vím určitě, že to není moje středa. Moje bylo. Možná bude, ale teď není. Nebo je a není moje. Chtěla bych zpátky. Chtěla bych se zpátky, ale necítím se být. Je středa, zítra bude čtvrtek, už si to budu psát.
Každý ten název něčeho co následuje po něčem mne vzdaluje od sebe sama. Proč se tak divila, že jsem odpověděla na její otázku Cítíte se být šťastná? "Necítím se být. Přitom se necítím být nešťastná. Prostě necítím se být."